Kenshinovo sídlo

Když mě pevně objala, zabořil jsem svůj obličej do jejích vlasů, přičemž jsem se malinko odtáhl, když si mě chtěla prohlédnout. Gomen... Zašeptal jsem jen, čímž jsem naznačil, že nic konkrétnějšího říct bohužel nehodlám. Všechno to co mi řekla jsem moc dobře věděl, ale prostě na mě cokoliv, co ji mohlo ohrozit působilo až moc intenzivně, takže se to nedalo moc dobře ignorovat.

*zavrtěla hlavou, bohužel čekala takovou odpověď, ale zase... Kdyby jí to řekl, věděla by, na co si později dávat pozor, až opět otevře svou pusu a řekne něco, co se ho nějakým způsobem dotkne a ani nebude vlastně vědět, kvůli čemu se to stalo* Dobře...*zašeptala s takovým polo-úsměvem, ale přesto jí dělalo starosti, co se tam tak mohlo dít. Prostě jí to přirozeně znepokojovalo, protože se to týkalo jí a nevěděla, co otec vytáhl za špinavé triky*

Velice pevně jsem Eli stiskl a přitlačil jsem ji k sobě. Naklonil jsem se k ní a uštědřil jsem ji jeden dlouhý polibek. Ať se stane cokoliv, pamatuj si, že tě miluji. To nic nezmění, ani peklo samotné. Zašeptal jsem, když jsem se kousek odtáhl. Můj pohled byl věnovaný jejím očím, ve kterých jsem se doslova ztratil. Teď můj mozek dosáhl rozhodnutí, na které jsem čekal. Nechal jsem si to ale zatím pro sebe, jelikož nebylo dobré s tím takhle vyrukovat.

*nevěřícně se na něj podívala - to "ať se stane cokoliv" v ní vzbudilo podezření, že něco chystá, proč by s tím vyrukoval právě v tuhle chvilku? Trošku znepokojeně si ho prohlédla, ale odtáhla se od něj. Chvilku ho jen tak pozorovala, ale jen tak si nakonec pro sebe zavrtěla hlavou* Jdu do koupelny... *zašeptala a jen se otočila, aby odešla, poté, co sešla po schodech, její krok zrychlil, naposledy se ohlédla, ale pak jen vyšla ze sídla a zamířila někam do centra.* Budeš mě za tohle nenávidět, Kenshine? *proběhlo jí hlavou a při té myšlence si tiše povzdychla, ale tohle musela jednou pro vždy vyřešit a jak už jednou říkala - nebyla to věc Kenshina, ale jen její, její a jejího "bývalého" rodu, to je všechno*

Moc dobře jsem zaslechl, že zavrzaly venkovní dveře, už ale bylo pozdě. Když jsem vyběhl z místnosti a doběhl jsem ke dveřím, už byla dávno pryč. Co to proboha děláš... Hlavou mi proběhla tato myšlenka. Začal jsem trochu panikařit, protože mi došlo, kam šla. Dveřím jsem k otevření dopomohl kopem a vyšel jsem ven. Rozhlížel jsem se, ale neviděl jsem ji, už bylo příliš pozdě na to ji zastavit. Před dveřmi jsem padl na kolena a díval jsem se nepřítomně do dálky. Zvedni se a jdi ji hledat... Říkalo mi srdce, ale mozek říkal přesný opak. Nevěděl jsem, na kterou stranu se mám přiklonit. Třeba ji napadlo, že mám něco v plánu, když jsem takhle vyjádřil co k ní cítím, to jsem ale tou myšlenkou rozhodně nemyslel. Měl jsem na mysli něco, co bylo rozhodně daleko od toho, jak to pochopila. Po chvíli jsem se zvedl a pomalým krokem jsem vyšel směrem od sídla. Nenechám tě se jen tak zabít. Jak říkával otec: "Do posledního dechu"

*jakmile došli k sídlu, sice už byla dost vyčerpaná, ale i tak určitě méně než Kenshin, daleko, takže to jí dávalo samo o sobě důvod pokračovat* Co... Čemu se směješ? *zeptala se s úšklebkem mezi nádechy a výdechy. Přitom si všimla vykopnutých dveří od vchodu a tiše si povzdechla - asi ji slyšel odcházet, takže si uměla celkem představit, co se stalo. Předtím měla chuť už ten jejich "boj" zastavit, protože to opravdu vypadalo špatně, ale nejspíš by nebylo dobré, kdyby to udělala. Prostě jen prošla dveřmi a Kenshinovi pomohla na židli, pak došla pro obvazy a dezinfekci a s nimi zpět ke Kenshinovi.* Máš tedy velkou spotřebu, musím uznat. *zašeptala pobaveně a na odličovací tampónek nakapala trošku dezinfekce. Bylo jí jasné, že taková rána bolí i bez toho, ale teď to prostě musel vydržet, možná právě proto ve stejnou dobu, kdy přiložila tampónek na ránu, spojila i své rty s těmi jeho a pomalu mu přejela celou ránu dezinfekcí - kdoví, co to ten parchant měl za nůž a co by se později mohlo stát*

Jakmile spojila její rty s těmi mými, jen jsem se zapojil a v podstatě jsem úplně přestal vnímat jakoukoli bolest, kterou dezinfekce způsobovala. Jakmile skončila, trochu jsem se odtáhl a malinko jsem se zasmál. Nechápu, proč tuto metodu nepoužívají i zdravotní sestry. Je to velice účinné. Konstatoval jsem pobaveně a nezraněnou rukou jsem ji pohladil po vlasech. Zajímalo mě, co si asi myslela o těch vykopnutých dveřích, když ji asi bylo jasné, z jakého důvodu se to stalo.

*trošku se zašklebila po té jeho poznámce a jen nad ním pobaveně zavrtěla hlavou* Hmm? To by se ti líbilo, co? *nemohla si prostě odpustit tuhle poznámku, když už to řekl tímhle stylem, pak se od nějak odtáhla a začala rozmotávat obvaz* Asi na tu imaginární sestřičku začnu žárlit. *oznámila mu s pobaveným podtónem a jen si k němu dřepla a opatrně mu začala obvazovat tu jeho zraněnou ruku, která opravdu nevypadala hezky, ale alespoň tu měli jistotu, že tu nebyl třeba nějaký jed, který by se dostal do rány - otec by toho byl jistě schopný*

Podíval jsem se ji do očí a pobaveně jsem se zachechtal, když vyslovila svou myšlenku o žárlivosti. Myslím, že už teď si nemohu přát lepší zdravotní sestru. Řekl jsem pobaveně a sledoval jsem, jak obvazuje mou ruku. Každopádně po několika poznámkách jejího otce o tom, že mě nechce zabít, jsem usoudil, že ten nůž není otrávený tak aby mě to zabilo. A i kdyby byl, teď už by to bylo jedno. Trochu jsem si povzdychl a podíval jsem se stranou, přičemž jsem přemýšlel, jestli tím, že jsem hadovi usekl hlavu, skončí tohle zbytečné drama. Každopádně bylo možné, že většina upírů v tom rodu tam byla pouze ze strachu, což by mi hrálo do karet, jelikož by pravděpodobně odešli. Ta druhá část, která byla stejně krutá jako on, už by mohla působit problémy. O to jsme se ale mohli postarat později, jelikož jak jsem se dnes přesvědčil, mohl jsem se považovat za jednoho z těch mocnějších upírů.

Hmmm... To si ale nechám líbit. *odpověděla pobaveně a pomalu, ale jistě mu doobvázala ruku a tiše si povzdechla* Opovaž se s tím hýbat jako obvykle, nebo budu zlá...*oznámila mu s úsměvem, ale přesto úplně vážně, možná to i mohlo znít jako výhružka, což by si k němu asi normálně nedovolila, ale v téhle chvíli prostě chtěla, aby ji poslech, alespoň pro tentokrát. Všimla si jedné celkem zásadní věci, no, možná je to jen náhoda, ale ten symbol na jejím břiše přestal bolet... Od té doby, co zemřel její otec, nebyla si jistá, jestli to s ním má něco společného, anebo jestli to je prostě jen náhoda a ta bolest se vrátí* Nevěděla jsem... Že jsi až tak silný...*řekla tiše, stále takovým nevěřícným tónem, protože ji to opravdu dost překvapilo*

Podíval jsem se ji pobaveně do očí a tou nezraněnou rukou jsem ji přejel po tváři. Ano má paní. Přísahám, že se nebudu příliš namáhat. Odpověděl jsem se smíchem a poté jsem se na chvíli zamyslel, když narazila na mou sílu. Trochu jsem se pousmál a zakroutil jsem hlavou. Má rodina je tady už nějakou tu dobu. Pro představu ti to řeknu tak, že jsem stále dosáhl toho nejnižšího věku ze všech členů mé rodiny. Začal jsem jako vysvětlení. Každopádně časem se u nás vyvinula ta schopnost, kterou jsi dnes viděla, v podstatě v sobě můžeme na povel probudit svou pravou upíří podstatu, přičemž u každého z nás se tak trochu liší. Nevěděl jsem, jak to mám přesně popsat, tak jsem to raději vysvětlil tak jednoduše, jak to jen šlo. Třeba u mě je to síla. U mého otce to byla obrovská rychlost. Působí to jenom chvíli a je to velice vyčerpávající, ale v tom ohledu, ve kterém naše podstata spočívá, v tu chvíli nemáme sobě rovného. Dořekl jsem a doufal jsem, že to alespoň trochu pochopila.

*překvapeně zamrkala, když to všechno dořekl, ale dávalo to smysl. Ten souboj nejspíš vedl díky tomuhle, ale spíš ji překvapilo, že to bylo záměrné, původně si myslela, že se to stalo náhodou, ale pokud to ovládal, tak to potom...* Myslím, že to chápu... Takže to nejspíš nemůžeš použít příliš často, jinak by tě to vyčerpalo, že? Prostě máš nadprůměrnou sílu, ale za tuhle cenu, na chvilku. *nevěřícně nad ním zavrtěla hlavou* Tak to jsem celkem zvědavá, čím mě překvapíš příště. *odpověděla se smíchem*

S menším úsměvem na tváři jsem se ji zadíval do očí. Opravdu to pochopila, za což jsem byl rád, jelikož jsem před ní nechtěl nic tajit. Tohle bylo něco, co ani členové rodu nevěděli, jelikož se to naše rodina rozhodla tajit. Já jsem toto rozhodnutí mých předků chápal, ale na druhou stranu by nám to dalo respekt, který si zasloužíme. Ano. Otec mi vždycky říkával, že jsem úplně stejný jako Zuřivec. Tak se aspoň přezdívalo mému pradědovi, jehož podstata byla stejná jako ta moje. Pobaveně jsem se ji zadíval do očí a jemně jsem ji políbil na tvář. Uvidíme, jaké esa v rukávu ještě mám. Řekl jsem s menším úsměvem na tváři.

Zuřivec? *zeptala se překvapeně, ale musela se zasmát - ano, v tu dobu z něj šel strach, ale jinak bych roztomilý, takže taková přezdívka prostě nepřicházela v úvahu, dokud ji nechce zabít, což se nejspíš nestane* Mmm... Proč jsi mi neřekl dřív něco takového? Třeba bych k tobě měla o něco větší respekt. *optala se ho skoro se smíchem, ale nejspíš by to tak opravdu bylo - byl dost silný, a tak už nejspíš chápala, proč je mu rod tak oddaný a věří mu, i když si nebyla jistá, jestli oni o tom vědí, ale nejspíš ano, když jsou ve stejném rodu*

Se smíchem jsem se na ni podíval. Byl jsem rád, že v ní nevzbuzuji respekt ani strach, jelikož to by ve vztahu asi moc dobré nebylo. Přejel jsem ji dlaní po tváři, přičemž jsem se ji díval do očí. Žádný respekt od tebe ani nechci. Zašeptal jsem pobaveně. Rod se mě držel hlavně kvůli pomoci, kterou jsem jim nabídl, když na tom byli špatně. Nebyli tady jenom kvůli mé síle, jelikož o ni ani nevěděli.

Mmm... No, po tomhle... *vlastně nedokončila větu, jen se na něj s úsměvem podívala, vážně se mohlo stát, že po tom, co se stalo, prostě ten respekt mít bude, ať chce nebo ne.* Myslím, že to jen tak neovlivním, ale to bys tohle musel udělat znovu, myslím...*už při prvním setkání si mohl všimnout, že moc respektu prostě nerozdávala, protože jí to prostě přišlo zbytečné, i když teď to byl spíš takový obdiv... Prsty mu projela vlasy a pousmála se. Teď se cítila uvolněně a tohle, co pro ni udělal, to mu nejspíš nikdy nebude moct splatit*

Opravdu jsem si všiml, že nikoho nerespektovala, když jsme se seznámili. Překvapilo mě tedy, že řekla to co řekla. Asi se musela svého otce opravdu bát, když mě obdivovala potom, co jsem ho zabil. V podstatě jakmile jsem u sebe vyvolal, to co jsem vyvolal, nedělalo mi to už žádný problém. Navíc si on moc nepomohl, když mě provokoval uprostřed souboje dále, jelikož to je pro mě jako palivo pro tu schopnost. Doufejme, že to znovu nebudu muset používat. Řekl jsem s úsměvem na tváři, přičemž jsem o tom ale pochyboval. Co vůbec tvá jizva? Zeptal jsem se, jelikož mě napadlo, jestli to třeba po jeho smrti nepřestalo působit.

*četl jí myšlenky, když se zeptal na něco takového? Jen pobaveně zavrtěla hlavou a ruku si tak instinktivně přiložila na tričko zhruba tam, kde ta jizva byla* Nebolí to, ale... Já nevím, třeba je to jen náhoda. Právě jsem nad tím přemýšlela... *dodala s lehkým úšklebkem a tak trošku ho objala* No, třeba je to ale tak, že to bylo spjato nějakým způsobem s mým otcem, a tak to jakoby přestalo působit, to ale není jisté, vážně nevím...*zamumlala trošku smutným tónem*

Jakmile mě objala, jednou rukou jsem ji zajel pod tričko a jemně jsem pohladil tu její jizvičku, přičemž tou druhou rukou jsem ji přitiskl k sobě. Doufal jsem, že to bylo skutečně spjato s ním a že to tímto skončilo. Uvidíme... Zašeptal jsem, ale když jsem v jejím tónu rozeznal stopu smutku, trochu jsem se zarazil a jemně jsem ji pohladil po zádech. Všechno bude v pořádku, nedovolím nikomu a ničemu, aby ti ublížilo. Zašeptal jsem trochu konejšivým tónem. Doufal jsem, že teď už mi v tomto bude více věřit, když viděla, že nejsem taky úplně bezmocný.

Já vím... Věřím ti. *zamumlala tiše jen se k němu přitulila ještě více. Teď mu po tom všem ani nemohla nevěřit, ale ta její ochrana, to nebylo to, co jí právě teď dělalo starosti. Možná to prostě moc řeší, ale co se stane, až zbytek rodu zjistí, že je její otec mrtvý? Jsou tu dvě možnosti, naprosto odlišné. Buďto utečou, anebo prostě zaútočí, ona osobně by raději teda tu první možnost a vlastně by byl klid. Přitom doufala, že ta Kenshinova rána se brzy zacelí, že bude v pořádku - opět byl zraněný kvůli ní, to už znovu dopustit nechce*

Dle mého názoru bychom byli schopní zvítězit, i kdyby teď zaútočil celý rod a pokud by to moc odkládali a mě se stihla zacelit rána a nabral bych síly, zdvojnásobil bych naše šance. Možná jsem si v tomhle moc věřil, ale prostě jsem se považoval za vcelku silného upíra - Silnějšího, než byl ten nejsilnější z nich. Když se ke mě přitulila, jen jsem se pousmál a uštědřil jsem ji jemnou pusu do vlasů, přičemž jsem se malinko odtáhl. Měli by jsme asi jít nahoru... Zašeptal jsem prostě a trochu jsem se na ni usmál.

*trošku zaraženě si ho prohlédla. Sice měl pravdu, ale vypadal dost vyčerpaně, takže si nebyla jistá, jestli by to byla dobrá volba a neměl by si třeba nejdřív trošku odpočinout tady dole, než se potáhne někam do schodů* Jsi si jistý? Teda...No...*trošku nedůvěřivě si ho prohlédla, než uhnula pohledem. Také se jen tak rozhlédla okolo, protože jí napadlo, jestli by neměli vědět o tom incidentu i ostatní, o tom, co se stalo, že Kenshin zabil jejího otce...*

Trochu jsem se zasmál a žertovné jsem ji trochu rozcuchal vlasy. Těch schodů není tolik, aby porazily zuřivce. Řekl jsem pobaveně a s námahou jsem se zvedl, přičemž jsem pomalu vyšel ke schodům a snažil jsem se chodit normálně, což se mi moc nedařilo. Schod po schodu jsem vyšel nahoru a namáhavě jsem došel ke svému pokoji, do kterého jsem vstoupil a okamžitě jsem zamířil k posteli, na kterou jsem se svalil. Opravdu byla ta schopnost extrémně vyčerpávající, ale v tu chvíli jsem neměl jinou možnost, než ji použít.

*jen nad ním zakroutila hlavou, sama se zvedla ze země a sama také přišla do pokoje, ale přeci jen jí to trvalo podstatně kratší dobu a nevypadala u toho jako tuleň, co se do těch schodů snaží dostat násilím. Přišla až k posteli, kam se tak svalil a musela se zasmát* Trdlooo... *lehounce ho šťouchla do tváře, když tam takhle bezbranně ležel. Měl pravdu, respekt zatím nepřišel, ale nejspíš to je jen dobře, protože jinak by to bylo tak trošku klišé*

Trochu jsem se zasmál a ruku, kterou mě šťouchla do tváře, jsem pevně stiskl, přičemž jsem ji přitáhl tak, aby padla ke mě na postel, přičemž jsem ji uštědřil jeden dlouhý polibek. A veškerý tak těžko budovaný respekt je pryč. Řekl jsem pobaveně, i když jsem byl rád, že vůbec nepřišel. Nechtěl jsem si u ní získávat respekt ani nic takového.