Gympel (vyššia stredná)

Zuřivostí jsem začínal vidět až rudě. Ále nemiluješ, to by ses choval sakra jinak. Poté už k nám došla El... To co řekla a to jak se tvářila. No, prostě jsem si řekl, že tohle mi za to nestojí. Nakonec jsem ho jen pustil a odstrčil jsem ho stranou. Raději odsud zmiz. Řekl jsem mu prostě, už jsem neměl v plánu se s ním dále otravovat, ať se jde raději domů vybrečet. Popošel jsem k Eli a dřepl jsem si před ní, abych ji viděl do tváře, když se dívala do země. Eli, takoví lidi ti za to nestojí, pokud chce jít, tak ať jde, kdyby tě měl opravdu rád, tak tu zůstane. Řekl jsem konejšivým tónem a pousmál jsem se.

*když ho pustil, ještě se trošku omluvným pohledem podíval na Eli, ale pak už prostě odešel. Tohle mu nestálo za to, ona očividně prostě milovala Saiichiho a úplně ho odstrčila, prostě to bylo marné a v tuhle chvilku už jen zbývalo jediné - vzdát se.* A-Ale...On není zlý nebo tak něco... *špitla smutně a trošku se k němu sklonila, aby ho mohla obejmout. Každopádně Aki v ní opět probudil myšlenky na Shina, což nebylo dobré, protože musela uznat, že v mnoha věcech měl pravdu...*

Pevně jsem ji objal a dal jsem ji jemnou pusu do vlasů. Zlý možná ne, ale blbý ano. Řekl jsem jednoduše, protože to byla pravda. Sice se dalo pochopit, to co udělal, ale rozhodně to nebylo ani logické ani moudré. Také mě ty jeho kecy přinutily si vzpomenout na to, že Elerín kluk možná ještě někde je, pokud tedy žije. Pořád jsem na zatraceně tenkém ledě, který může prolomit jediný pitomý telefonát. Pak se stane co? Odejde, neodejde, půjde za ním, zůstane se mnou. Tolik možností co se může stát a Eli byla zatím první dívka, u které jsem si nebyl jistý co udělá.

Uhm... Pojď raději do třídy, myslím...Že za chvilku bude zvonit. *špitla s takovým smutným úsměvem, což působilo zvláštně. Z jedné stránky Akiho chápala. Co by asi tak dělala na jeho místě? I když takové situace se špatně představují, dokud je člověk nezažije. Každopádně Shin... Snad už ani nevěřila, že je ještě naživu, kdyby ano, to by se jí snad tak dlouhou dobu neozval? Uběhlo od té doby dost času na to, aby si na ni našel nějaký čas, ale nestalo se.*

Jen jsem si povzdechl a zvedl jsem se ze země, přičemž jsem ji přejel hřbetem ruky po tváři. Jsi si jistá? Můžu tě někam vzít, aby ses trochu odreagovala. Zamumlal jsem svůj návrh a starostlivě jsem si ji prohlédl. Nevěděl jsem, jestli teď potřebuje nutně zůstat ve škole, ale každopádně nevypadala, že je příliš v pořádku. Dle mého názoru potřebovala chvilku času, aby ji to zase přestalo trápit. Určitě na to zase rychle zapomene, o to se sám postarám.

Eh? No...*trošku se zamyslela, nejraději by dělala statečnou a řekla, že je to zbytečné, ale tahle jeho nabídka zněla dost lákavě už samo o sobě.* Musím uznat, že to zní hezky, tak dobře... Ale jen na hodinku, na tu hudebku bych celkem ráda přišla. *zašeptala s menším úsměvem a jen hřbetem ruky přejela po jeho tváři.* A kam mě plánuješ vzít? *zeptala se už trošku s veselejším výrazem, i když její oči ještě úplně v pohodě nevypadaly.*

Rukou jsem si prohrábl vlasy a trochu jsem se pousmál. Nu, ten tvůj požadavek je dosti omezující, takže... Asi by jsme se maximálně mohli zajít projít do parku. Řekl jsem a poté jsem pokrčil rameny, každopádně jsem se ale usmál a trochu jsem ji žertovně rozcuchal vlasy. Samozřejmě ti to ale po škole vynahradím, pokud tedy chceš. Dodal jsem k tomu a trochu jsem se zasmál.

*trošku se zasmála, když ji takhle rozcuchal a snažila se své vlasy trošku srovnat do nějaké normální podoby* Hmm? Vím, že je to dost omezující, ale jak jsi řekl, můžeš mi to vynahradit potom... Na tu hudebku chci už jen kvůli tomu, že ta mi dokáže zlepšit náladu sama o sobě, navíc s tebou to bude ještě lepší...*špitla spokojeně a pevně stiskla jeho ruku, vypadalo to, jako by se bála, že kdyby jeho ruku stiskla o něco méně, odešel by*

Zeširoka jsem se usmál a propletl jsem své prsty s těmi jejími, když tak stiskla mou ruku. Takže jak? Chceš se jít někam projít? Zeptal jsem se ještě jednou, jelikož z její odpovědi nebylo jasné jestli souhlasila nebo ne. Každopádně mě zaujalo, že se takto těší na hudební výchovu a že mě tam chce, ale ono proč ne, hudba patřila mezi mé "zájmy", stejně jako mezi ty její, takže si asi ty hodiny celkem užívala, to jsem ji nehodlal brát.

*pevněji stiskla tu jeho ruku a rozhlédla se po chodbě, zrovna zazvonilo, takže se to tu začalo vylidňovat a bylo by dobré odejít, co nejrychleji. Zbytečné problémy? Proč? I když Saiichimu takové situace problém nedělaly a spíš to vypadalo, jak by se v nich vyžíval, přeci jen to bylo něco jako "zábava", že?* Chci, ale máme na to hodinku. *špitla s menším úsměvem a jakoby se rozešla směrem k východu, aby je profesor na chemii neviděl takhle na chodbě*

Jakmile takovýmto nepřímým způsobem zavelela Eli k odchodu, odešel jsem tedy společně s ní ze školy a zamířil jsem do parku, který byl v podstatě nedaleko odtud, jinak bych šel jinam, jelikož máme jen hodinu, pak zase hurá zpátky do školy. Každopádně jsem začal přemýšlet, kam mám Eli vzít po škole, když ji chci vynahradit to, že teď není dostatek času. Nic moc mě nenapadalo, ale to určitě přijde, v hlavě se mi objeví nějaké dokonalé místo.

Pomalými kroky jsem s Eli došel opět ke škole, alespoň tedy jen na tu hudebku. Zajímalo mě, jestli někdo nebude mít nějaký komentář k tomu, že Eli nebyla přítomná na chemii - U mě to bylo jedno, moje třída to nebyla. Pro mé spolužáky to byl prostě další den, kdy jsem se vykašlal na školu, i když ne tak docela. Vešli jsme do školy, ale ještě byla hodina, přestávka měla začínat asi za pět minut. Nezapomněla jsi doufám na to, že jsi mi něco slíbila když jsme odcházeli ode mě do školy? Zeptal jsem se ji s pokřiveným úsměvem.

*jakmile došli do školy, ihned si všimla, že chodby jsou naprosto vylidněné, což mohlo znamenat jediné - jsou tu brzy, ale lepší dřív než pozdě. Byla ráda, že na té chemii být nemusela, protože by s největší pravděpodobností opět byla terčem profesora, ale tentokrát by to nedopadlo tak skvěle jako při fyzice, kde prostě věděla, co má dělat. Po té jeho otázce ale přestala v hlavě rozebírat své úvahy a trhla sebou, přičemž se na něj podívala* A-Ale.. *chtěla začít protestovat, ale nakonec si jen povzdechla* N-ne...

Jakmile jsem uslyšel tu nejistotu v jejím hlase a ještě k tomu to jak zakoktala, zasmál jsem se a jednou rukou jsem ji objal kolem pasu, přičemž jsem ji k sobě přitiskl a druhou rukou jsem ji přejel po tváři. Tak ten dluh ti škrtám, přece jenom tě nebudu do ničeho nutit, to je jako kdybych tě měl zneužívat. Řekl jsem šeptem a usmál jsem se. Pokud nechtěla, tak jsem ji do ničeho nutit nechtěl, ale navrhla to ona sama, takže...

*jakmile ji objal okolo pasu, přitiskla se k němu a zavrtěla hlavou - to, co předtím řekla, myslela naprosto vážně. Teď už to nemohla měnit, ani nechtěla.* Ne...*řekla rozhodně* Ničeho se nebojím, jen mě tohle tvé připomenutí trošku rozhodilo, to je ale všechno - už ten svůj slib nehodlám brát zpět. *zamumlala a naklonila se k jeho uchu* Ani nechci. *dodala tentokrát už šeptem a trošku se pousmála. Jak si to jen představuje - takhle škrtat její dluhy?*

Jakmile takto zašeptala do mého ucha ty dvě slova, usmál jsem se a své ruce jsem přesunul na její hýždě, které jsem jemně stiskl. Dobře, tak ať máme hudebku co nejdříve z krku. Zamumlal jsem a sklonil jsem se k ní, abych ji mohl krátce políbit, poté jsem se opět odtáhl a zadíval jsem se ji do očí. Zajímalo mě, jaké překvapení si pro mě nachystá, když mi chce podle jejích slov: "Oplatit rozkoše"

*spokojeně zamručela, ale jen zavrtěla hlavou* Ale notáák, přeci mi tu nebudeš odpočítávat čas? Hudebka je pěkný předmět a ty to bereš, jako by sis musel něco přetrpět pro něco, co potom bude následovat. *špitla s mírně vyplazeným jazykem. Pro ni hudebka prostě bylo něco, co ji dokázalo uklidnit - měli dobrou profesorku, díky které dělali prakticky to, co chtěli, což bylo neuvěřitelně fajn. A hudba navíc patřila mezi její zájmy a počítala, že i mezi ty Saiichiho... I když je možné, že je dost nedočkavý*

A ty se mi divíš? Slíbíš mi něco, po čem by od tebe toužil snad každý kluk, a potom přede mě postavíš ještě tolik času který si musím protrpět, abych se toho dočkal. Řekl jsem a nevěřícně jsem zakroutil hlavou, přece jenom to tak opravdu bylo, jelikož ať už mi chtěla dát cokoliv, určitě to nebude nic nepříjemného. Samozřejmě jsem nevěděl, co přesně má v plánu, ale i tak... Škola mi teď přišla zbytečná ještě více než kdykoliv jindy.

*pobaveně se uculila, jako by každou chvilku měla vyprsknout smíchy, když to řekl tímhle stylem. Přejela přitom ukazováčkem po jeho rtech a jen nevěřícně zavrtěla hlavou* Páááni, překvapuje mě, že ani ty nejsi výjimkou. *zamumlala a tentokrát už se zasmála* Tolik času? Jen hodinku a půl, pak už jsem tvoje. *špitla a když si uvědomila, jak to vyznělo, trošku uhnula pohledem* Ee tooo....*pak se podívala do jeho očí a povzbudivě se pousmála*

Zeširoka jsem se usmál a své ruce jsem nechal tak jak jsou. V tomhle ani nemůžu být výjimka, to je prostě nemožné, stejně jako ty nejsi výjimka co se týče všeho co ti je příjemné. Odpověděl jsem touto svou teorií a dále jsem svůj zrak upíral do jejích očí, přičemž jsem se usmíval. Nakonec jsem jen pozvedl obočí a zasmál jsem se. Áno, pak už jsi jen moje. Řekl jsem a hrdelně jsem se zachechtal.

Heh? Chceš mi zvýšit mé ego? *zeptala se ho trošku pobaveně, protože tohle, co říkal, to logicky způsobovalo. Když jí však takhle zopakoval to samé, co řekla, jen naprázdno otevřela pusu, než jí opět zavřela a zakroutila hlavou* B-baka... *praštila do ní svou drobnou zaťatou pěstičkou a ještě jednou zakroutila hlavou, protože jí bylo jasné, když to řekl tímhle tónem, na co tak asi myslí. Nakonec už jen zazvonilo na přestávku, a tak se trošku zašklebila a jeho ruce nasměrovala o kousek nahoru*

Trochu jsem se ušklíbl a své ruce jsem tedy přesunul opět kolem jejího pasu, když je po zvonění takto nasměrovala výš. Nakonec jsem jen s úsměvem přikývl. No ták, sama jsi říkala, že jsem já jen tvůj, takže mám právo si taky dělat takové nároky. Odpověděl jsem ji, čímž jsem v podstatě vyvrátil předešlý smysl mých slov. To jsem to opravdu myslel tak, že měla právo na to mi říct tak krutá slova, ale teď to zase vyznělo spíše romanticky. Na chodbě se začali objevovat první studenti a mnozí se na nás se zájmem podívali, mezi nimi i několik dívek, které nevypadaly nějak spokojeně.

*trošku zazmatkovala - v podstatě měl pravdu a ona se také chovala dost majetnicky. Nakazil ji snad tím? Ne...Prostě o něj nechtěla přijít a musela uznat, že konkurence je veliká, i když o jinou Saiichi nejevil zájem. Zatím... Přeci jen s ní podle toho, co říkal on i jeho sestra, vydržel daleko déle než s jakoukoli jinou dívkou. Když si všimla, že se to tu začíná zalidňovat, těsněji se k němu přitulila a hlavu zabořila do jeho hrudi, jako by se snažila schovat před žárlivými pohledy ostatních dívek*

Tiše jsem se zasmál, když se takto vyhnula těm pohledům, i když si tím moc nepomohla, některé odvážnější dívky stály a probodávaly nás pohledem delší dobu, jiné se zase jen podívaly a zrudly, poté svižným krokem zmizely z dosahu. Takto si moc nepomůžeš lásko. Zašeptal jsem a dal jsem ji jemnou pusu do vlasů, čímž jsem této situaci nasadil korunu, to bylo na těch pohledech jasně znát.

*zavrtěla hlavou a jednu jeho ruku sundala z jejího pasu, jak ji objímal. Ruku následně pevně stiskla, trošku se odtáhla a podívala se do jeho očí - na tohle neměla nervy, ty pohledy nebyly pěkné, navíc jak už to trvalo takovou dobu a ještě se to zhoršovalo vzhledem k té Saiichiho pověsti, že s dívkou zůstane maximálně týden, spíš méně.* Mmm... Pojďme už do hudebny. *špitla až skoro prosebným tónem a otočila se směrem ke schodům, přičemž pevně držela jeho ruku, takže ho vlastně donutila jít s ní.*