Kenshinovo sídlo

*tiše si povzdechla* Kdybys měl někde nějakou náplast, nebylo by to špatné...*zašeptala, protože opravdu na takovém odlehlém místě, kde se to jen hemží upíry, nebylo dobré být s čerstvou ranou na krku, kde pulzovala její tepna* Chceš jít lovit? Anebo se vrátíme domů? *zeptala se opatrně a přitom z něj nespustila oči, jako by se bála. I o něj, i o sebe.*

*Pomalu jsem pustil její ruku a pak jsem šel dovnitř. Odešel jsem do koupelny, tam jsem ze skříňky nad umyvadlem vytáhl náplasti, které jsem ji podal. Pomalu jsem pak zakroutil hlavou a odpověděl jsem.* "Já půjdu lovit. Měla by jsi tu ale zůstat." *Moc dobře jsem viděl, jak se potácela, když chodila. Měla by odpočívat a ne se mnou chodit lovit. To zvládnu sám a navíc bych se o ni více bál.*

*jakmile vešla dovnitř, jen si od něj vzala náplasti, jednu vytáhla a přelepila si jí přes krk. Teď mohla být více v klidu. Trošku jí zarazilo, že chce jít sám, ale nejspíš teď neměla na výběr* Nechci tě... Pustit samotného, zrovna teď... *zašeptala trošku smutně a povzdechla si, vážně asi neměla sílu nikam chodit. Teď, když se tu ale objevil její otec, nebyla si jistá, jestli je dobrý nápad ho nechat jít samotného, i když on šel vlastně po ní...Možná by ale bral jako dobré řešení se nejdříve zbavit jeho, aby k ní měl lepší přístup. Skousla si ret* Jsi si jistý?

*Jen jsem zakroutil hlavou a starostlivě jsem se podíval na její krk. Podíval jsem se stranou, protože na to jsem se nemohl dívat.* "Ano... Moc dobře vím, co upíří kousnutí dělá... Prosím, zůstaň tady." *Zašeptal jsem. Bylo mi jasné, čeho se bojí a ani mě to nenechávalo klidným. Musel jsem ale jít a ona nebyla při síle natolik, aby mohla jít se mnou. Podíval jsem se ji prosebně do očí a čekal jsem jak zareaguje.*

*tiše si povzdechla, nebylo tady nad čím přemýšlet, cítila se slabě, i po tom, co jí vysál tak málo krve... Bylo by riskantní jít teď ven, když se děje tohle, přesto se ale o něj musela bát, což musel pochopit* Kenshine...*zašeptala a podívala se do země, teď nevěděla, co přesně by měla dělat. Nejspíš ho ale musela pustit, stále to muselo být to nejlepší řešení. I kdyby šla, moc by mu nepomohla v téhle situaci, kdyby se naskytlo nějaké nebezpečí, spíš by mu byla na obtíž a on by musel chránit ještě ji* Dobře... Jdi. *zamumlala směrem k zemi a jen tak lehce kývla hlavou, jako by s jí moc nechtělo mu to povolovat, ale přesto musela*

*Trochu jsem si povzdychl. Chtěl jsem ji ještě pohladit po tváři, nebo ji nějak uklidnit, ale nechtěl jsem se k ní až tak přibližovat.* "Neboj se. Hned budu zpátky." *Zašeptal jsem směrem k ní a pak jsem pomalým krokem vyšel z koupelny. Odešel jsem z domu, ale ještě jsem se zastavil u prvního stromu nedaleko domu. Opřel jsem se o něj a zaklonil jsem hlavu. Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli jsem se zamyslel. Pořád jsem si neodpustil a asi si to nikdy ani neodpustím.*

*vzhlédla od země, když odcházel. Pak se ale jen opřela o zeď, po které pomalinku sklouzla dolů. Jednu dlaň si přitom přiložila na krk a jen tak sama pro sebe si zavrtěla hlavou* Prosím, hlavně, ať je v pořádku... *proběhlo jí hlavou, ale pak se jen tak smutně pousmála. Určitě si jen dělala přehnaně starosti, musela se trošku uklidnit, nemyslet na to a ani nemyslet na to, co se stalo před chvílí*

*Pomalu jsem se vzpamatoval a pomalými kroky jsem odešel směrem do města. Měl jsem v plánu něco ulovit v uličkách, ale samozřejmě záleželo jen na mém štěstí. Cestou jsem ale ztrácel ostražitost, protože se mi v hlavě pořád odehrávala ta situace, která nastala kvůli mé blbosti.*

*pomalu vyšla z koupelny, zatímco se rozhlédla okolo, je to celkem dlouhá doba, co je Kenshin pryč, opravdu jí to zneklidňovalo, obzvlášť v téhle době, kdy hrozilo tolik nebezpečí, navíc odešel s takovým hladem, že se mohlo stát prakticky cokoliv. Nejistě došla dolů ke dveřím, kde se jen opřela o zeď - jakoby čekala, kdy přijde, čímž si ale úplně jistá nebyla. Sevřela se jí hruď a ztížilo dýchání, něco jí říkalo, že něco není úplně v pořádku, i když doufala, že tomu tak není*

*Pomalými kroky s rukama v kapsách jsem došel k sídlu. Na hlavě jsem měl kapuci a hlavu skloněnou. Vešel jsem dovnitř a díky tomu, že jsem byl myšlenkami mimo, jsem si ani nevšiml Eli. Aniž bych vzhlédl jsem pokračoval v cestě po schodech nahoru. Čekal jsem, že na ni narazím někde nahoře. Těžce jsem oddechoval a v hlavě se mi odehrávaly slova jejího otce.*

*jen nad tím jeho chováním lehce zavrtěla hlavou - myslela, že je mimo kvůli své žízni, kterou už měl přeci dávno urazit, anebo to snad bylo kvůli tomu, že ji kousl? Sama nevěděla, ale i tak ji překvapilo, že si jí nevšiml, pokud to tedy jen nehrál. Natáhla k němu svou ruku a lehce stiskla jeho zápěstí* Kenshine. *zašeptala a přitom se podívala na jeho záda, protože se zatím neotočil. Byla opravdu ráda, že je v pořádku, i když nevypadal nijak v pohodě*

*Trochu jsem sebou trhl a otočil jsem se. Po tváři mi přelétl malý úsměv.* "Ah, Eli. Gomen, byl jsem trochu mimo." *Zašeptal jsem pohotovým tónem a stiskl jsem ji ruku. Pak jsem se k ní naklonil a letmo jsem ji políbil na tvář. Už jsem si víc věřil, když jsem ukojil svou žízeň, ale pořád jsem si vyčítal, co se stalo.* "Jak se cítíš?" *Zeptal jsem se starostlivým tónem a zadíval jsem se ji zkoumavým pohledem do očí.*

Jen trošku...*zašeptala s úsměvem* Je mi skvěle, ale... Kde jsi byl tak dlouho, celkem ses zdržel. *oznámila mu s úsměvem, který se ale po téhle otázce změnil na takový smutnější, už se bála, že je konec, že si ho odchytil její otec, že nezvládl tu žízeň, že... Prakticky se vlastně mohlo stát cokoliv, takže měla důvod se bát. Ještě stále byla trošku oslabená, nejspíš nestačil jen odpočinek, ale chtělo to tu sladkou tekutinu - krev, aby opět nabrala ztracenou sílu*

*Na chvíli jsem se zamyslel, ale pak jsem se rozhodl, že vlastně není důvod ji to neříct.* "Gomen... Měl jsem menší dostaveníčko s tvým otcem." *Zamumlal jsem a rukou jsem ji přejel po tváři. Zajímalo mě, jak bude reagovat, ale v podstatě neměla důvod se příliš děsit. Byl jsem tady a byl jsem v pořádku, on sice taky, což mi vadilo, ale nedal mi záminku ho zabít, takže to nakonec dopadlo takhle.*

*trošku se zamračila a svůj pohled ihned sklopila k zemi, tohle bylo nebezpečné, ale naštěstí byl v pořádku, alespoň to tak vypadalo* C-Co... A co se stalo? *zeptala se nejistě, protože jí bylo jasné, že se nesetkali jen tak, bez čehokoliv jiného. Byla teď celkem v nepohodě, ale zaujalo ji, že z toho Kenshin očividně vyvázl bez jakéhokoliv zranění, tedy bez jakéhokoliv fyzického zranění*

*Když sklopila svůj pohled, rukama jsem ji objal a pevně jsem ji přitiskl k sobě.* "Neboj se, všechno je v pořádku." *Zašeptal jsem a dal jsem ji jemnou pusu do vlasů. Sám jsem nevěděl, co tam dělal a jaký mělo účel to, že mě provokoval, když se o nic nepokusil, takže jsem ji na to nemohl nijak odpovědět. Jen jsem ji chtěl tímto říct, že jsem v pořádku a nic se nestalo. Navíc teď bylo důležitější to, aby byla v pořádku a získala zpátky svou sílu. O to jsem měl v plánu se postarat co nevidět.*

*přitulila se k němu a lehounce zavrtěla hlavou, což musel ucítit, i když to byl jen nepatrný pohyb. Byla si jistá, že tam nebyl její otec jen tak, možná se ho snažil vyprovokovat, jako obvykle, způsobit mu nějakou psychickou bolest, protože věděl, že je horší než fyzická, navíc jí přišlo, že je to dost možné podle toho, jak přišel Kenshin "mimo"* V-vážně...Nic? *zeptala se nejistě, jako by si to chtěla potvrdit a trošku se zachvěla při myšlence na to, co se všechno mohlo stát*

*Trochu pevněji jsem ji stiskl, jako kdybych ji chtěl dokázat, že jsem pořád tady.* "Neboj se. Jsem tady a jsem v pořádku." *Odpověděl jsem ji šeptem a jednu ruku jsem přesunul výš, abych ji mohl pohladit po vlasech. Nechtěl jsem, aby se teď bála, když k tomu nebyl v podstatě žádný důvod. V hlavě se mi opět odehrála jeho poslední věta, až na to, že byla zaměřena opačně, což mě přimělo se malinko zachvět.*

J-já...*začala nejistě větu, ale nakonec se zarazila a kývla, měl pravdu, teď není čeho se bát, pokud její otec nevyužil šance a nezaútočil, když byli odděleni, nejspíš to neudělá ani teď. Když se zachvěl, zvedla hlavu a tázavě se mu podívala do obličeje, nevěděla, co se děje, ale očividně něco ano. Stalo se snad na tom lovu něco? Něco s jeho otcem? Byla zvědavá a zároveň trošku zesílila její nejistota*

*Došlo mi, co se snaží vyzkoumat, tak jsem se jen pousmál.* "To je v pořádku, nic se neděje." *Zašeptal jsem konejšivým tónem a lehce jsem ji políbil na čelo.* "Jak se cítíš? Mám ti jít sehnat oběť hned?" *Zeptal jsem se trochu omluvným tónem. Pořád mě trápilo, že je kvůli mě zesláblá a chtěl jsem ji co nejdříve pomoct, nebo jak říkal její otec "oplatit laskavost."*

Dobře. *zašeptala nejistě a po jeho otázce si tiše povzdychla, nemusel se o ni takhle starat, a tak raději jen zavrtěla hlavou. Je pravda, že byla trošku zesláblá, ale to teď nebylo důležité.* Ne, to bude v pořádku. *zamumlala nakonec a přes její tvář přeběhl trošku bolestný výraz, pak ale ihned sklopila pohled. Nevěděla, co se to s ní děje, ale něco bylo prostě špatně - možná za to mohlo to kousnutí, anebo to neustále bolavé místo na břiše, které nedalo pokoj od té doby, co neviděla svého otce*

*Když jsem viděl její pohled, který se zkroutil bolestí, zděsil jsem se.* "Takže v pořádku?" *Zamumlal jsem a zvedl jsem ji do náruče. Odnesl jsem ji po schodech nahoru do pokoje a položil jsem ji na postel. Dřepl jsem si na zem vedle postele a zadíval jsem se ji do očí.* "Co se děje? Co tě bolí?" *Vysypal jsem ze sebe a na tváři jsem měl trochu starostlivý, trochu zděšený pohled. Bolelo mě, když jsem viděl tento pohled na její tváři a byl jsem připravený udělat cokoliv, aby zmizel.*

*nejistě zavrtěla hlavou - i kdyby chtěla, jak by mohla něco říct, když sama nevěděla, co se to s ní děje a co to zapříčinilo, když to mohlo být z mnoha důvodů. Rozhodla se tedy jeho otázku neodpovědět, jen se zapřela o jednu ruku, nahnula se k němu a vtiskla mu jeden delší polibek. Třeba ta bolest prostě přejda a odezní, takže doufala, že se mu ta jeho otázka třeba vypaří z hlavy, když nebylo potřeba na to teď nějakým způsobem myslet*

*Její reakce mě překvapila, ale nemůžu říct, že svým způsobem nepotěšila. Sice mi vadilo, že se vyhnula mé otázce, ale rozhodl jsem se, že vyčkám, jestli to nespraví krev, kterou ji v nejbližší době obstarám. Jakmile mě políbila, na chvíli jsem se zarazil, ale rychle jsem se zapojil. Jednou rukou jsem ji pohladil po břiše a tou druhou jsem ji přejel po tváři.*

*pousmála se, ne, že by to dělala přímo proto, aby se jí neptal, ale také to tím splnilo svůj účel. On jí také očividně popravdě neodpověděl na její otázku, takže si nejspíš neměli co vyčítat. Jednou svou rukou mu prohrábla vlasy a malinko se pousmála. Přišla přitom na trošku lepší myšlenky, i když byl její otec očividně stále neživu, právě teď byla klidná i přes tu bolest, kterou pociťovala*