Námestie

Chvíli jsem se ještě díval na tu ránu, než jsem zaslechl její koktavý šepot. Okamžitě jsem se na ni podíval a trochu jsem se zděsil. Pláče? Proč? Pamatoval jsem si, že je opravdu emotivní, ale... Eli... Ššš... Zašeptal jsem a palcem jsem ji přejel po tváři. Nechtěl jsem, aby kvůli mě plakala. To zranění nebylo ani trochu vážné, bylo to jen trochu krvavé škrábnutí. Ano, bolelo to, když jsem na to zatlačil, ale to pořád neznačilo že je to závažné. Zadíval jsem se ji do očí, a tentokrát jsem se neusmíval, tvářil jsem se konejšivě, nechtěl jsem vidět nějaké slzy v jejích očích.

On...Zranil se kvůli mně, že? Uvědomila si a neudržela pár svých slz ve svých velkých hnědých očích. Snažil se ji uklidnit, a tak na chvilku uhnula pohledem od té jeho rány. Jakmile jí přejížděl palcem po tváři, setřel pár neposedných slz a Eli se pokusila o něco jako úsměv, ale bylo jí to líto. Bylo jí líto, že Satoshi kvůli ní spadl přímo na ten tvrdý beton a doufala, že se mu nestalo něco dalšího. Vyhledala jeho oči, jako by v nich snad hledala bolest. Ona by tu možná měla uklidňovat jeho, ale nakonec to bylo naopak. Nakonec se jen zapřela o své dlaně, aby ho ještě nezatěžovala ona svou vahou, už tak to muselo dost bolet.

Jakmile jsem si všiml že se ji po tváři začaly kutálet slzy, zakroutil jsem hlavou a zvedl jsem se do sedu, přičemž jsem ji oběma rukama objal. Ale no tak Eli, snad kvůli mě nebudeš plakat. Řekl jsem takovým veselým tónem. Snažil jsem se ji rozveselit, nechtěl jsem aby byla smutná. Už tak jsem měl v sobě dost smutku, rozhodně jsem nechtěl vidět smutnou i ji. To byl možná ten důvod proč jsem se vykašlal i na ni, nechtěl jsem ji nakazit tím smutkem, tou temnotou co se ve mě skrývá, chtěl jsem aby žila dále bezstarostně a nemusela se dívat na to jak se já ničím.

Jakmile se posadil, tak vzhledem k tomu, že doteď na něm ležela, tak teď se ocitla na jeho klíně, v jeho objetí. Také ho objala a čelo si položila na jeho rameno. Baka... Zamumlala do jeho košile spíš než směrem k němu po tom, co jí tak oznámil, že snad kvůli němu nebude plakat. Ano, plakala kvůli tomu, že se poranil, ale hlavně kvůli tomu, že se poranil kvůli tomu, aby pomohl jí, teď si to prostě kladla za vinu. Zvedla hlavu a opět se mu podívala do očí. Proč jsi to pro boha udělal... Zakroutila nad tím hlavou, ale už se trošku usmála. Vypadal, že jinak je v pořádku, alespoň v to doufala.

Jemně jsem ji pohladil po vlasech, když měla tak hlavu opřenou o mé rameno a trochu jsem se zachechtal, jakmile vyslovila to slovo. Vždycky byla taková... Citlivá, ale to bylo něco co jsme měli společné. Taky jsem byl dosti empatický a citlivý, proto jsem se možná taky tak zhroutil. Opětoval jsem ji ten její pohled do očí a nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Přece tě nemůžu nechat si ublížit na mém skejtu, ještě bych za několik dní obdržel pozvánku k soudnímu řízení. Odpověděl jsem ji a opět jsem se zasmál. Bylo v tom samozřejmě i něco víc, skutečně jsem ji měl rád a nechtěl jsem aby si ublížila, ať už jsem se musel jakkoliv obětovat. Tohle byla ještě maličkost.

Když cítila, že ji hladí po vlasech, trošku přivřela oči. Uklidňovalo jí to, jako nic jiného. Prostě v sobě ty slzy neudržela, když viděla, že si ublížil kvůli ní. Když ale pronesl těch pár slov, trošku se zašklebila - potřebovala něco takového, ten styl tohohle jeho humoru. Ahááá, jistěže. Zasmála se a jemně mu šťouchla do hrudi. Doobře, příště si ublížím jiným způsobem. Nadzdvihla pobaveně obočí a jakoby uraženě s od něj odtáhla, tohle od něj nebylo pěkné, i když to byl vtip.

To jak se urazila mě opravdu pobavilo. Až tak moc že jsem musel vyprsknout smíchy. Tak to pozor slečinko, žádné ubližování si nebude, přísně to zakazuji. Pronesl jsem hraně vážným tónem a jakmile se ode mě začala odtahovat, zvedl jsem se i s ní v náručí. A teď zakazuji i odtahování, dokud si nebudu jistý že se ti už nechce plakat. Dodal jsem k tomu a podíval jsem se ji do očí. No, kdyby teď někdo procházel kolem, asi by neřekl že jsme jen kamarádi, ale já jsem to tak bral, a ona očividně taky.

Hmm? Pobaveně si ho prohlédla a chvilku ho sledovala tak vzdorovitě, že by mohl čekat, že bude schopná protestovat, ale nestalo se to a jen pokorně přikývla. Dobře, jak myslíš, nic takového - ale nebyla to pěkná poznámka, to musíš uznat. Mírně vyplázla svůj jazyk, a pak s sebou trošku zaházela, když ji zvedl do náručí a stoupl si. H-he? Zmateně zamrkala a pevně se ho chytila okolo krku. Podívala se na chvilku dolů a zděšeně se mu koukla do očí. On byl vždycky o moc vyšší než ona, nebyla zvyklá být takhle vysoko. Nemůžeš si přeci zakazovat co chceš... Zaprotestovala a zakroutila hlavou.

Povšiml jsem si toho jejího zděšeného pohledu, a přinutilo mě to se zachechtat. Asi neměla ráda výšky, ale nakonec ji to přimělo se mě pevně chytit kolem krku, což bylo docela fajn. Tak... Když se to tak vezme, právě teď tě držím celkem vysoko ve vzduchu, kdybych tě pustil tak spadneš na zem a něco si uděláš, takže... Vypadá to, že jsem v té výhodné pozici kdy si můžu pár zákazů dovolit. Vysvětlil jsem pobaveně a stále jsem se ji díval do tváře. Snad byla ochotná si přiznat, že teď mám prostě navrch já a že se ji nevyplatí nějak protestovat.

Pobaveně zakroutila hlavou a zašklebila se. Jenže to by sis šel sám proti sobě, kdybys mě pustil - nebyl by ti na nic ten tvůj zákaz..."Neubližuj si, zakazuje se.", co kdybys mi ublížil ty? Pak by ti zbýval jen jeden zákaz, ať se neodtahuju, ale ten...Bys také porušil sám. Zasmála se. Tohle bylo celkem zábavné, musela mu to takhle podstrčit, když se o tom zmínil. Tímto by si tu svou výhodou pozici pěkně zničil. Nebyla ochotná přiznat, že má navrch, prostě ne - nikdy.

Také jsem se zašklebil. Oba tyto zákazy jsou pro tvou osobu, ty si nemáš ublížit, ty se nemáš odtahovat. V obou případech bych za to mohl já, což už je jiný příběh. Odpověděl jsem ji a vzdorně jsem se ji podíval do očí, přičemž jsem se ale usmíval. Byl jsem tak nějak zvláštně.... Spokojený, když jsem byl opět s ní. Byla strašně hodná a zábavná, navíc byla vždy skvělá kamarádka. Vždy jsem se ji mohl svěřit a nemusel jsem se bát, že by se mi vysmála nebo něco takového... Vlastně... Ona byla jediný člověk, komu jsem se chtěl svěřit se svým trápením, než jsem to vzdal úplně.

To ale není fér. Zaprotestovala a nesouhlasně se mu podívala do tváře. Jen počkej, také si na tebe vymyslím nějaké zákazy, které se ti nebudou líbit - třeba ti zakážu skákat pode mě na asfalt, když budu padat... Zašeptala pobaveně. Noo, mohla mu dělat takové naschvály, zasloužil by si to. Chvilku se mu dívala do tváře, než se zmateně podívala na lidi okolo nich. Umm? Vydržíš mě takhle držet dlouho? Nebo mě prostě pustíš na tu zem a ublížíš mi? Zeptala se ho s šibalským úsměvem.

Ale ššš, je to fér. Odpověděl jsem ji potichu. Každopádně jsem jen zakroutil hlavou, když mi pohrozila zákazem. To bohužel budu dělat i pod hrozbou tvého zákazu, budu takový tvůj rytíř na bílém koni, který tě vždycky zachrání před nebezpečím. Odporoval jsem ji, poté už jsem ji ale postavil na zem. Chvíli jsem se na ni jen tak s úsměvem díval. No... Je u tebe něco nového? Bydlíš pořád sama? Zeptal jsem se ji s neskrývaným zájmem. Co jsem o ni naposledy slyšel, tak chodila s nějakým klukem, jak se to jen jmenoval... Shiro, nebo... Shin, nebo... Prostě něco takového, zajímalo mě, jestli to ještě stále platí, ale nechtěl jsem se na to ptát přímo, přece jenom by to mohlo vyznít dost divně.

Není... Stála si za svým, jak jí ostatně radila její vrozená tvrdohlavost. Pak si ho s přimhouřenýma očima prohlédla a nesouhlasně tiše zavrčela. Vidíš? Celé je to nefér, diskriminace... Ty si mi tu rozkazuješ a já tobě nemůžu... Vyplázla na něj jazyk a byla zvědavá, jestli by nějaký jiný příkaz vzal nebo také ne. Pak už konečně stála nohama zase pevně na zemi a tichounce si oddechla a vyslechla si tu jeho otázku. Noo, co myslíš? Chvilku ho napínala, než se tiše zasmála. Bydlím stále sama, ani nemám s kým bydlet, momentálně - mohla bych se vrátit k rodině, ale... Pokrčila rameny a mrkla na něj. Přítele už nějakou dobu neměla, jenže to se Satoshi nemohl dozvědět, když se tak dlouho neobjevil.

Začal jsem se smát, jakmile jsem zaslechl slovo diskriminace. Zvláštní, že to přichází od někoho, kvůli komu mám tuhle novou jizvu. Řekl jsem a ukázal jsem na svou ruku. Ale hned poté jsem se zasmál, aby pochopila že to je pouze vtip a nic ji nevyčítám. A jak se má Shin? Zeptal jsem se. Modlil jsem se ke všem poseidonům a diům co jsou na světě, abych se trefil do správné verze toho jména. Každopádně mě zajímalo, jestli spolu jsou, a... Tohle byla taková nenápadnější otázka. Ani nevím proč by mě to vlastně mělo zajímat. Možná proto, že se tu může objevit nějaký kluk s otázkou "Kdo sakra jsi a co tu děláš s moji holkou".

Na chvilku se zarazila, když se zase zmínil o té jizvě a v jejích očích se zase na chvilku objevil náznak smutku, ale pak jen zakroutila hlavou a pousmála se. Nech tohoo, pokud nechceš ručit za mou náladu. Mohla bych zase plakat, je to celkem pravděpodobné... Zašeptala, jako by mu to chtěla vyčítat, což bylo v téhle situaci dost zvláštní, když mohl něco vlastně vyčítat on jí...Pak se ale zarazila, když se takhle zeptal. No...Nevím, popravdě...dlouho jsem ho neviděla. Podívala se trošku do strany, když si vzpomněla, v jaké situaci se viděli naposledy. Je vůbec Shin ještě naživu? Ani tím si nemohla být jistá.

Gomen, samozřejmě si za tohle můžu sám. Řekl jsem. Nebyl to vtip, takže jsem se nesmál, opravdu za to ona nemohla, kdybych ji na tom skejtu tak neroztlačil, nemusela spadnout a já ji nemusel chytat. Ale co, bylo to adrenalinové, ne? Poté jsem nějak příliš nepochopil její odpověď. Takže... Spolu nejsou? Jo, to muselo být ono. Určitě. Ale to jak se podíval jinam, to mě docela zarazilo. Tak... Samozřejmě o tom nemusíš mluvit, pokud nechceš. Ujistil jsem ji a tak trochu nejistě jsem přešlápl na místě.

He? Může si za to sám? Obvykle by to pochopila jako jeden z jeho vtipů, kdyby se zasmál, jenže teď se tvářil až moc vážně, a tak se pokusila se trošku zasmát. Vždyť...Není to tvoje chyba. Ujistila ho. Tohle nebyla ničí chyba, prostě blbá náhoda - jeden kamínek, to je vše, naštěstí se ale nic moc nestalo, navíc on ji zachránil, proč by se teď měl omlouvat? Odpověděla trošku neurčitě, ale stejně na to, na co se ptal, ale očividně chtěl vědět trošku detailů a ona neměla jediný důvod mu je neříct. Já s ním už nějakou dobu nejsem. Jednoho dne jsem prostě...Odešla jsem a už jsme se neviděli. Pokrčila rameny. Raději vynechala tu část s těmi pistolemi, s tím, že utekla, protože měla strach, protože tam nic nezmohla... Stejně to nebylo důležité.

Došlo mi, že tohle je asi jediné vysvětlení které mi k tomu dodá, takže jsem se nehodlal ptát dále. Prostě spolu nejsou. Z nějakého důvodu jsem teď cítil něco jako spokojenost, i když je má nejlepší kamarádka teď sama. Neměl bych za ní být naopak smutný? Hmf, nerozumím svým emocím, jsou rozbité už hodně dlouho. Dobře, chápu. Řekl jsem a zamyšleně jsem se na ni díval. Vlastně jsem se spíš jen díval tím směrem, nevnímal jsem totiž momentálně nic, byl jsem zamyšlený. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to není osud, že jsem dnes potkal Leiko a hned poté Eli. Co mi osud chce naznačit? Najdi si už sakra holku? Pochybuju.

Také sama sobě moc nerozuměla. Nevěděla, co je se Shinem, už hodně dlouho nevěděla. Prostě se neozval - zemřel tam? A ona ho ani nešla hledat, nevrátila se na to místo...Prostě měla strach. Anebo už spíš neměla potřebu. On se jí prostě neozval, a tak jsou tu dvě možnosti, vzhledem k tomu, že moc dobře věděl, kde bydlí, měl na ni číslo... Možná je šťastný s jinou? Kupodivu ji ani tahle představa nepřišla ani trošku děsivá, nedělalo to s ní nic. Prostě už...Všechno odplynulo. Jenže ono to se Shinem nikdy nebylo úplně růžové, nebyl to vztah se vším všudy. Podívala se na něj a zasmála se. Už je to dost dávno, myslím, že jsi o hodně přišel za tu dobu, co ses neozval. Pokrčila rameny a mrkla na něj.

Trochu jsem se pousmál a přikývl jsem. Jo, hodně jsem toho prošvihl. Souhlasil jsem. Nic moc jsem toho nedělal, kromě toho že jsem seděl doma a ryl depresivní nápisy na zeď, jako kdybych byl v transu. Tó jsem měl říct, kdybych chtěl být naprosto upřímný, ale to nebylo potřeba. Máme toho dost co dohánět. Řekl jsem a trochu jsem se zachechtal, zatímco jsem pomalu došel opět pro skate, který celou tu dobu provinile stál na chodníku, u kamínku který způsobil můj i Eleriin pád. Vykopl jsem si ho do ruky a vrátil jsem se zpět tam kde jsem stál.

Trošku podezíravě si ho prohlížela. Celkem by ji zajímalo, jakým způsobem konkrétně se flákal, jenže neměla absolutně odvahu se ptát, když jí to sám neřekl. Asi k tomu měl opravdu nějaký důvod. Ta jeho další poznámka ji ale donutila nadzdvihnout obočí. Ále, jakpak to chceš dohánět? Tu dobu? Néé, to ti nepřestanu vyčítat. Mírně, jakoby nazlobeně přivřela oči, ale pak se zasmála. Málokdy se uměla doopravdy naštvat. Pak sledovala, jak jde pro skate a když se vrátil, podívala se mu do tváře. Snad jsem s tím nic neudělala... Poznamenala trošku zamyšleně.

Ále, určitě ti to nějak vynahradím, jsem šikovný. Odpověděl jsem ji pobaveně. Určitě to nemyslela vážně, ale to já také ne, rozhodně jsem si nemyslel že by na mě měla být až tak naštvaná... Jistě, slehla se po mě zem, nikde jsem se neobjevil, přestal jsem chodit do školy a v podstatě jsem se vykašlal na blízkou kamarádku, ale... Dobře, bylo to opravdu zlé a nebylo to to nejlepší co jsem kdy udělal, v tom měla pravdu. Poté jsem se trochu zachechtal, když jsem viděl jak starostlivě se podívala na můj skate. Ále né, tenhle starouš musel snést mé začátky, takže už je zvyklý. Řekl jsem se smíchem. Pak mi vlastně něco došlo. Kde se vůbec vzala tady na náměstí v tuhle dobu? Eli, kam jsi vůbec měla namířeno, než do tebe málem vrazil duch na skejtu? Zeptal jsem se ji. Třeba měla nějaké povinnosti, od kterých bych ji zdržoval, a to by rozhodně nebylo fajn.

Ooh, jistěže, šikovný... Zašeptala a trošku se zasmála. Jenže to si budeš muset žehlit hooodně dlouho. Upozornila ho a jen si ho tak pobaveně prohlížela. Samozřejmě, že nebyla naštvaná. Jak by také mohla, když potkala svého nejlepšího kamaráda po tak dlouhé době? Teď už ho nejspíš jen tak nepustí. Zamyšleně si ho prohlížela, jako by snad byla v transu, každopádně, když se jí zeptal, kam měla namířeno, zbystřila a zasmála se. Do obchodu, v podstatě, ale... To je jedno, v ledničce ještě něco mám, pro mě je teď podstatnější, že jsem tu potkala tebe, po takové době, nepočítej, že teď někam půjdu, když tě konečně mám. Zasmála se, ale pak se zarazila. To znělo trošku..."mám"? Tak...Muselo ho napadnout, jak to myslela.

Na to jsem samozřejmě připravený, přej si co chceš a máš to mít. Odpověděl jsem ji a potichu jsem se zasmál, toho by určitě snadno využila a co nevidět bych dělal nejrůznější kraviny. Povšiml jsem si jak si mě prohlížela, ale nijak jsem na to nezareagoval. Ták to ne, já jsem ti vlezl do rozvrhu, takže teď půjdeš do toho obchodu. Ále když se se mnou nechceš loučit, tak půjdu s tebou, a aspoň začnu s žehlením tak, že ti ponesu tašky. Vysvětlil jsem ji svůj plán a zatvářil jsem se vítězoslavně nad tím, jak geniální plán jsem to vymyslel.