Kenshinovo sídlo

Kenshinovo rodinné sídlo, společně s ním tu žijí i další členové jeho rodu, taktéž se členy jejich malého upířího společenství, které se snaží vybudovat.

Spoiler:

*Dokulhal jsem před svůj dům. Sahal jsem po klice, vidění jsem měl ale rozmlžené. Padl jsem na zem před dveřmi. Vykašlal jsem krev a bolest v hrudi se ještě zhoršila.* "S..S...Snad se ještě setkáme v pekle." *Zašeptal jsem v podstatě pro sebe, při tom jsem měl před sebou obraz Eli. Dýchání se zdálo těžší a těžší, vykašlal jsem další dávku krve a cítil jsem, že postupně ztrácím vědomí.*

*Kenshinovi zazvonil mobil*

*Vyzváněcí tón mě jako kdyby skoro vzkřísil. Zhluboka jsem se nadechl a bolest na hrudi se snad ještě zvětšila, ani nemluvě o mé noze. Svou nezraněnou rukou jsem sáhl do kapsy a nahmatal jsem mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a podíval jsem se na číslo. Neznal jsem ho a nenapadlo mě, kdo by to mohl být. Ztěžka jsem se zvedl a posadil jsem se ke zdi domu, na víc jsem sílu neměl. Zvedl jsem hovor a odpověděl jsem:* "A...*Přerušila mě další dávka krve hrnoucí se z mého hrdla.* "Ano?" *Trochu jsem si utřel ústa a čekal jsem na odpověď.*

J-Jsi v pořádku? *ozval se mu v telefonu trošku vystrašený hlas, přeci jen měla důvod být vyděšená po tom, co se jen tak vytratil po tom, co byl tak zraněný. Uvědomila si, že její otázka nebyla na místě, takže se rozhodla jí změnit* Ne... Nasměruj mě k tvému domu, jsem stále v uličkách... Seženu ti nějakou oběť, budeš v pořádku. *řekla trošku trhavým tónem, byla trošku vystrašená, nevěděla, jestli to stihne, každopádně to asi byla jediná možnost, jak mu pomoci*

*Chtěl jsem se zachechtat, ale při každém prudším pohybu mě paralyzovala bolest, takže jsem to raději vynechal.* "Z náměstí b...b...běž z náměstí podél hlavní cesty ven z města, dokud *Hlasitě jsem zakašlal.* "dokud nenarazíš na polní cestu, jdi po ní a.. a.. a narazíš na obrovský dům." *Mé dýchání se postupně měnilo jen v těžké sípání. Moc času jsem neměl a moc dobře jsem to věděl, doufal jsem, že to stihne.* "Snad si nahradíme to rande." *Zavtipkoval jsem nakonec, i přes to v jaké jsem byl situaci.*

*nakonec se mu jen hovor vypnul, Eleria také podle stylu toho, jak mluvil věděla, že není moc času, takže nemělo smysl to nějak protahovat*

*Položil jsem mobil vedle sebe a stiskl jsem si ránu na hrudi. Takhle neumřu. Takhle ne - Opakoval jsem si v hlavě pořád dokola. Modlil jsem se, aby to Eli stihla. I přes svůj věk se mi z tohoto světa moc nechtělo, obzvlášť v poslední době jsem si to tady oblíbil. Každopádně jsem přemýšlel, kde je zbytek rodiny, dům byl totiž úplně prázdný.*

*doběhla k tomu sídlu - rozhlédla se zmateně okolo, po chvilce si ale všimla Kenshina, který byl opřený o zeď. Rychle k němu přispěchala a položila před něj toho muže, kterého sem celou tu dobu táhla, aby měla šanci Kenshina ještě vzkřísit. Přitom se sama zapřela dlaněma o zem a ztěžka oddechovala*

*Všechno jsem viděl rozmazaně. Všiml jsem si jenom Eli, jak přede mě něco hodila. Po chvíli jsem poznal, že to je člověk. Nad ničím jsem nepřemýšlel, jen jsem ho jednou rukou přitáhl k sobě a zakousl jsem se mu do krku. Nedával jsem si pozor na to, jestli ho zabiju nebo ne, bylo mi to jedno.*

*sledovala Kenshina, bylo ji jasné, že v žádném případě ho teď nesmí zastavovat. Přeci jen by to teď nebylo úplně dobré vzhledem k situaci, musela ignorovat to, že ten člověk umírá - jen se snažil přežít, to je všechno, přeci nedělá nic špatného*

*Když jsem skončil, odhodil jsem jeho bezvládné tělo na zem. Viděl jsem, že je mrtvý.* "T..To je mi líto..." *Podíval jsem se trochu omluvně na Eli. Zároveň mi bylo ale jasné, že rána se nemá šanci zhojit, dokud je v ní to stříbro. Naštěstí byl na stehně čistý průstřel, s klíční kosti to už ale bylo horší. Kulka sice byla skoro hned na povrchu, pořád ale byla zaseklá v živé tkáni. Bylo mi jasné, co musím udělat. Vytáhl jsem svůj nůž a podíval jsem se na Eli s trochu pokřiveným úsměvem.* "Tohle si nebudeš chtít vidět." *Pak jsem se zhluboka nadechl a zavřel jsem oči. Pak jsem nožem zajel do masa a vypáčil jsem kulku ven. Obličej se mi bolestně zkroutil, ale jakékoliv výkřiky jsem skryl.*

*křečovitě zavřela oči, když vytáhl nůž - měl pravdu, něco takového opravdu nechtěla vidět* G-Gomen...Ta kulka. *zamumlala trošku tlumeným tónem* To je moje chyba. *zamumlala a přitom se "podívala" do země, ne tak doslova, přeci jen měla stále zavřené oči* Gomen... *zamumlala znovu. Musela si to prostě vyčítat, v tu chvíli jednala prostě bez rozmyslu a nevěděla, co dělá, ani nemohla, vidět něco takového jí prostě nedalo - ta situace - nemohla jen tak nečinně stát a dívat se, jak mu ten lovec ubližuje, ale tímhle to ještě zhoršila*

*Když jsem konečně vytáhl kulku, hodil jsem nožem o zem. Obličej jsem měl stále zkřivený bolestí. To nejhorší jsem měl za sebou, teď už zbývalo jen čekání. Chvíli jsem zhluboka dýchal a pak jsem se podíval na Eli. Bylo mi ji hrozně líto, jak tam tak čupí a s pohledem vraženým do země se omlouvá. Vynutil jsem ze sebe úsměv a zdravou rukou jsem ji pohladil po vlasech.* "Eli... To je dobrý. Nic není tvá vina." *Měl jsem chuť ji obejmout, ale zas tak moc jsem se hýbat nemohl.*

*nejdříve se podívala na nůž, každopádně, když ji pohladil po vlasech, trošku nejistě se podívala na něj. To, že to je její vina už jí vymluvit nemohl... Kdyby se mu nesnažila pomoct, ten lovec by po ní nejspíš nevystřelil a on by to nemusel vykrýt. Každopádně hádat se s ním teď nemohla, nechtěla a bylo by to k ničemu* Pomohlo to? *zeptala se stále trošku smutně*

*Trochu nejistě jsem stáhl svou ruku zpátky. Vlastně jsem se ještě necítil vůbec dobře, ale rozhodně to bylo lepší než předtím.* "Pomohlo? *Trochu jsem se zachechtal.* Zachránila jsi mi život." *Podíval jsem se ji do očí a usmál jsem se. Vlastně jsem nepřeháněl, kdyby se na mě prostě vykašlala, už bych tady nebyl.*

*oplatila mu jeho pohled do očí, ale mírně zavrtěla hlavou* Ne, pleteš se - mé činy tě spíš málem zabily, kdybych teď tohle neudělala, tak já... *podívala se na něj trošku smutně, měla pravdu i ona v tomhle případě. Kdyby ho nechala zemřít, už i to samo o sobě by byl zločin, i když ho vlastně nezachraňovala z toho důvodu*

*Jemně jsem ji chytl za bradu tak aby nemohla uhnout pohledem a potichu jsem řekl.* "Za nic nemůžeš. Teď jsi mi zachránila život, to je hlavní a na cokoliv jiného zapomeň." *Laskavě jsem se na ni usmál a pak jsem ji pustil. Pak jsem se pokusil vstát. Nejdříve jsem padl na jedno koleno, pak se mi ale povedlo vstát, chodil jsem ale trochu shrbeně a ruku jsem držel přitisknutou na ráně.* "Tak... Šli jsme sem přece kvůli prohlídce ne? Pojď dál." *Po vyřčení této věty jsem se trochu zasmál, otevřel jsem dveře a čekal jsem až vstoupí.*

*trošku starostlivě se na něj podívala* Chce mě tu provést i vzhledem k tomu, co se stalo? To snad... *prošla dveřmi, ale pak se zastavila a podívala se na něj* Máte tu...Nějaké obvazy nebo tak něco? Chtělo by to alespoň trošku ucpat, aby neunikalo tolik krve. *zamumlala tiše a podívala se do země. Nemohla se zbavit toho pocitu viny, který se v ní usídlil, nejspíš právem, i přes to, co říkal Kenshin*

*Trochu jsem se zachechtal.* "Jo, to je první zastávka naši prohlídky." *Řekl jsem a kulhal jsem směrem ke koupelně v přízemí, kde byly ve skříňce obvazy. Jakmile jsem vešel do koupelny, vytáhl jsem obvazy a posadil jsem se na vanu. Vzal jsem obvaz a za pomocí obou rukou, což nebylo pro mou zjizvenou levačku zrovna příjemné, jsem si ho omotal kolem hrudníku.* "To by mělo na nějakou dobu stačit." *Trochu nejistě jsem se pousmál. Pak jsem udělal to samé i se svou nohou.*

Uhm... *nejistě se na něj podívala, když si začal obvazovat nohu* Počkej. *převzala od něj obvaz a začala to obvazovat místo něj, protože on byl přeci jen hodně zraněný a tohle by nebylo úplně ok* Dobře. Tak to by mělo na chvilku stačit. *povzdechla si, on sám věděl, že regenerace by měla být rychlejší než u lidí, každopádně tohle byla opravdu ošklivá zranění, nelíbilo se jí to* Myslím, že dál nepůjdem, neměl by ses unavovat. *řekla tak trošku starostlivě*

*Věděl jsem, že má pravdu, ale přece jen jsem ji nechtěl nechat odejít jen tak s prázdnou.* "Přece nenechám dámu jen tak odejít, ne?" *Trochu jsem se zasmál a pak jsem se ztěžka zvedl.* "Můžu tě provést po celém domě, nebo jen zkrácený okruh, který zahrnuje hlavní halu, chodba prvního patra a můj pokoj, pak můžeš buďto odejít, nebo tu rovnou zůstat." *Trochu jsem se nad těmi posledními slovy usmál, protože mi došlo, jak to muselo vyznít. Nic jsem ale nevysvětloval a jen jsem čekal na její odpověď.*

Achjo. *tiše si povzdechla, ale usmála se* Celý ty, hmm? *řekla trošku se smíchem, obvykle byl takhle slušný, každopádně teď si nebyla jistá, jestli to je až tak dobře* Zkrácený okruh! *oznámila mu s jistotou, bylo jasné, proč nechce procházet celý dům, nejspíš to ale ani nebylo potřeba* Uvidím,... *řekla trošku nejistě, už by sice měla odpovědět, ale i tak, ještě neznala ty upíry, o ten dům jí ani tolik nešlo, spíš chtěla poznat upíry z toho rodu, aby věděla, do čeho jde*

"Jak si přejete madam." *Řekl jsem s úsměvem a trochu jsem se uklonil.* "Prosím, následujte mě." *Vyšel jsem z koupelny a šel jsem zpátky směrem k hlavní chodbě. Otočil jsem se na ni a trochu zkresleným hlasem jsem řekl:* "Vítám vás u hlavních dveří. Jak si můžete povšimnout, napravo od vás jsou hlavní dveře vedoucí ven, nalevo jsou zase schody vedoucí do vyššího patra, kde se nacházejí pokoje. Dveře přímo za mnou vedou do kuchyně a pokud se dáte chodbou za vámi, dojdete do jídelny, popřípadě můžete v chodbě odbočit do dveří vedoucích do koupelny." *Trochu jsem se zasmál. Schválně jsem ji vykal, jen abych ji trochu škádlil.*

*trošku se ušklíbla nad tím, jak jí vykal, jen tak nesouhlasně zamručela a zavrtěla hlavou* Tak to je všechno pěkné, pane průvodce, každopádně, myslím, že tohle nebude nutné, no ne? Anebo Vás to až tak moc baví, že s tím nechcete přestat? To Vás pak můžu ujistit, že přistoupím na Vaši hru a nebudu ani o krok za Vámi. *vrátila mu to pěkně i s úroky, tedy, dle jejího názoru. Pokud jí totiž chtěl vykat, musela se nějak zapojit a vzhledem k tomu, že věděla, že mu to je asi tak příjemné jako jí, použila to jako nějaký protiútok*