John O´Connor

Jméno: John O'Connor
Přezdívka: Raven
Věk: 30
Pohlaví: Muž
Datum narození: 21.3.
Okres: R2
Zaměstnání: Policejní vyšetřovatel na oddělení vražd -detektiv.
Národnost: Američan s kořeny v Irsku a Skotsku.
_______________________________________________________________

Osobnost/Povaha: John je vcelku složitá osoba, hlavně ta jeho povaha.  Hned na první pohled jde na něm vidět jak flegmatický ke všemu je. Z části je to pravda. Někdy jsou mu věci totálně někde. Některé věci jsou mu ale naopak drahé a chránil by je i svým vlastním bídným životem. Někdo by také řekl, že se na něj nedá spolehnout ale opak je pravdou. Co slíbí to i splní. I když by ten slib měl plnit několik let. Za svým slovem si stojí.  Pod tím vším, pod tou maskou flegmatického člověka, který si ze všeho utahuje a snaží se nadlehčovat situaci se skrývá člověk, který má velký smysl pro spravedlnost, kterou však bere podle svých vlastních měřítek.  Někdy by jej proto označil jako někoho, kdo se pohybuje v šedé zoně, v neutralitě. V občasných chvílích se u něj objevuje i náznak cynismu a morbidního humoru, který má velice rád. I to je možná důvod, proč chtěl na vraždy.
Oblíbené: Flaška levné whiskey, která nesmí chybět na jeho stole. A nesmí se také zapomenout na krabičku cigaret, kterou neustále nosí u sebe. John je vskutku velký požitkář. Proto rád za osamělých nocí popíjí laciné alkoholické moky, díky kterým dokáže zapomenout na své noční můry.A cigarety tak k tomu nějak patří. Cigareta dokáže zklidnit jeho nervy a uvést do klidu. A co patří mezi další jeho oblíbené věci? Poslech hudby, to je jeho duševní potrava, všelék na jeho problémy.  To, že jeho hudba patří mezi nejoblíbenější věci dokazuje velká sbírka gramofonových desek různých rockových kapel z 80 a 90 let, pak také několik jazzových, swingových kapel a dokonce i vážná hudba by se tam našla.  Také se rád hrabe v autech k čemuž ho vedl jeho otec. Je to dost logické, když je automechanikem.
Neoblíbené: V první řadě nemůže vystát pálivá jídla. Jednou se mu podařilo omylem sníst chili papričku a málem chrlil ohěn, ovšem ale tím druhým otvorem než většinou bývá.  Od té doby se raději vyvaruje pálivým pokrmům a má je v neoblibě.  Další věc, kterou opravdu nemá rád, přímo nesnáší je nevyřešitelný případ. Občas se prostě stává, že mu nejde na rozum proč a jak se to stalo. Takových případů je více než dost.  Proto jej to tolik štve.
Strach: Každý má z něčeho strach a John není vyjímkou. Čeho se však flegmatický chlap může bát?  Neúspěchu, selhání a opakování svých chyb, díky kterým přišel o svého partáka v přestřelce. Dotěd ho ten okamžik pronásleduje ve snech a proto útěchu většinou hledá v levném chlastu. Díky němu dokáže na chvilku zapomenout.
Cíl:Prostě si užít tenhle život.
________________________________________________________________

Schopnosti: Prošel výcvikem na policejní akademii takže velice dobře ovládá sebeobranu i když né natolik dobře jako kdysi. Se zbraní však stále umí dobře. To je ale spíše zásluhou toho, že často chodí na střelnici. Také za zmínku stojí jeho řidičký um. Už jako puberták uměl lépe řídit než většina dospěláků. Jeho otec jej k tomu vedl. Díky němu se také naučil hrabat v autech a opravovat je. I když se to nezdá tak je John velice inteligentní a také umí několik jazyků jako třeba japonštinu a němčinu.
Majetek: Služební 9mm zbraň, brokovnice, benzínový zapalovač, všudy přítomná krabička cigaret v jeho kapse, garsonka, Chevrolet Impala ročník 67

Spoiler:

________________________________________________________________

Vlasy: Hnědé, většinou neučasné. Trčí do všech světových stran i nestran.
Oči: Modré.
Výška: 185cm
Váha: 75kg
Obrázok:

Spoiler:

_________________________________________________________________

Životopis:
Můj příběh? Na můj vkus příliš nezajímavý. Ale třeba budete mít jiný názor. Můj život začal v domě mých rodičů, kde jsem se narodil. Náš dům byl v okrese číslo.2. Díky bohu, že jsem se nenarodil v tom třetím, to už bych asi můj příběh vám nevyprávěl. Moji rodiče se o mě dobře starali, matka byla prodavačka v obchodě a otec byl automechanik. Většinou byli neustále v práci a proto jsem byl stále sám doma. Řekl bych, že mě to dost ovlivnilo, hlavně jsem se naučil samostatnosti. Rychle jsem rostl a sotva co jsem se naučil chodit tak jsem se začal zajímat o auta. Dost času jsem trávil s otcem v práci a zasvěcoval mě tajům aut. Častokrát říkal, že ze mě bude dobrý mechanik. Já však měl jiné plány ale to až později, dostaneme se k tomu. Místní škola, mě naučila také spoustu věcí, poznal jsem jak to ve světě chodí. Docela těžko jsem v tom chodil. Šikana, krádeže svačin a kapesného. To byl denní chleba spoustu dětí včetně mě. I přes všechny ty trable to člověka utvrdí. Naučíte se rány přijímat ale i rozdávat. Ani nemohu spočítat kolikrát jsem domů přišel s monoklem.  Někdy však jsem svému agresoru dal pořádnou nakládačku taky.  A pak začali problémy. Trošku jsem zvlčil. Začal jsem kouřit na záchodech což mi tento zlozvyk zůstal až do těch. Hold období vzdoru a puberty.  Až na pár vylomenin jsem byl myslím docela slušný dítě. Tedy z mého pohledu alespon. Rodiče si v té době mysleli své. Neměl jsem moc dobré známky, né však kvůli tomu, že bych byl blbej, spíše se mi učit nechtělo. Přišlo mi zbytečné učit se ty všechny věci. Život totiž fungoval zcela jinak jak jsem už v té době pochopil. Po základní škole jsem ještě vystudoval mechanika a otec mě zaměstnal ve své dílně. I když mě ta práce bavila cítil jsem se nenaplněně. Jako kdyby v mém životě něco chybělo, kus skládačky který chyběl do celku..

V mém životě však nastala změna, která změnila můj život. Jednoho dne, spíše už noci má matka se vracela z práce. Už bylo pozdě, měsíc ozařoval okolí.  Když procházela uličkou přepadli jí dva muži a dožadovali se cenností. Poté jí znásilnili a pobodali. I když křičela o pomoc hlasitě nikdo jí nepomohl. Kolemdoucí, kteří v tu dobu kolem procházeli raději dělali, že nic nevidí a nebo přecházeli na druhou stranu. Smrt mé matky mě změnila. Nesl jsem jí těžce, nemohl se s tím vypořádat. Chlastem jsem to trochu mírnil ale přesto, musel jsem něco udělat, jinak by mě to zcela pohltilo. Rozhodl jsem se změnit to, rozhodl jsem se konat. Přihlásil jsem se na policejní akademii abych se mohl stát policajtem. Když máte cíl, máte motivaci jde všechno snáze. Dřel jsem jako mezek abych se k tomu cíli dostal a taky jsem se k němu dostal. Po několika měsích se ze mě opravdu stal policajt. Ovšem stále to nebylo ono co jsem od toho očekával. Vloupačky, kráděže v obchodě s chlastem. Chtěl jsem jít na vraždy, to bylo to co jsem chtěl dělat. Jenže podle policejního důstojníka jsem na takovou práci byl příliš mladý a nezkušený. Měl v té době pravdu. Po nějakém čase jsem byl přirazen jako parták ke zkušenějšímu a staršímu kolegovi. Craig se jmenoval, fajn chlap. Naučil mě toho spoustu, hlavně brát v práci klidu, jinak by mě to zničilo. Jezdili jsme na dopravní nehody, sem tam nějaká ta ozbrojená loupež či přepadení. Jednou jsme se však ocitli v přestřelce gangů. Tam jsem přišel o svého partáka a byla to má chyba. Když jsem měl na mušce chlapa, který ho zabil prostě jsem nedokázal stisknout spoušt. Něco mi v tom bránilo. A právě těch pár sekund pochybování stálo mého partáka život. Kdyby nebylo mě mohl žít. O to těžší bylo oznámit jeho rodině, že už se nikdy nevrátí. Ještě  těd si živě pamatuji jak jeho žena brečela, bušila do mě pěstí a pak mi jen hlavu položila na hrud a já ji konejšivě hladil po zádech. Tahle zkušenost, tahle chyba mě pronásleduje každým dnem, zdá se mi o tom. Každou noc se probouzím upocený celý. Pak nemohu usnout a musím o tom přemýšlet, vyčítat si to. Normální člověk by asi zašel ke cvokařovi a vyzpovídal se mu, vyplakal a cvokař by mu řekl utěšující slova, napsal nějaký prášky. Jenže já těm šarlatánům nějak nevěřil, jim a těm jejich tabulkám. Radši jsem to řešil chlastem..

Léta služby a konečně se mi podařilo vyšplhat se až na detektiva vražd. A dostáváme se pomalu k přítomnosti. Je mi 27 let a žiji sám. Žádná známost, žádní přátelé. Osamělý kutloch né moc velkých rozměrů. Mě to ale stačilo.  Žiji pro práci nebo se možná snažím utéct od osobního života právě k práci. Možná jen se snažím důvod k mé existenci.  Co se stalo vlastně s mým otcem? Zemřel před dvěma roky. Skolila ho rakovina. Bojoval s ní však dlouho. Nejspíš tohle čeká i mě zanedlouho s mým tempem vykouřených krabiček za den. Ale čert to vem, cigaret se nevzdám.