Byt Satoshiho

Byt Satoshiho matky. Dům jako takový je naprosto nenápadný a normální, rozhodně to není panelák na který by jste se podívali dvakrát. Uvnitř bytu to je v podstatně na stejno, nic zajímavého. Satoshiho pokoj, to už je... Něco jiného. Celý pokoj je na puberťáka snad až moc uklizený. Všechno je sladěno do černých barev. Všechno je černé a ponuré, okna jsou věčně zastřená. Jeden by si řekl, že tento pokoj neviděl denní svit už několik let. Na zdech jsou černé tapety, které tam byly nedávno nalepeny.

Po několika minutách pomalé chůze jsem i s Leiko došel až před dům, který tedy nijak oslnivě nevypadal, ale s tím už se musela smířit. Nejdříve jsem odemkl dveře od vchodu a vešel jsem na chodbu. K bytu to rozhodně nebylo daleko, bydlel jsem přímo v přízemí. Strčil jsem klíče do zámku bytu a už podle toho jsem poznal že doma nikdo není - Bylo zamknuto nadvakrát. Otevřel jsem tedy dveře a vstoupil jsem i s Leiko do bytu. Tak tedy vítej v mém království. Řekl jsem s úsměvem, zatímco jsem si vyzul boty. Nebylo to tady nic moc, vypadalo to tak nějak průměrně, ale nevěděl jsem na co může být zrovna ona zvyklá. Dále jsem pokračoval do svého pokoje, který byl... No, dejme tomu že byl zajímavější, celý do černa, všeobecně v něm byla dost tma, ale ne tak že by nešlo vidět, spíše takové přítmí. Každopádně byl pěkně uklizený, na tom jsem si dával dost záležet.

Netrvalo to dlouho a dorazili k jeho domu. Prohlédla si ho, a pak už šla se Satoshim dovnitř. Japonsko. Vypadalo to tady opravdu pěkně, domy úplně v jiném stylu než ty v Anglii, ale líbilo se jí to. Šla za ním a vyzula si boty ve stejnou chvilku jako on. Mmm...Máš to tu pěkné. Začala známou frází zatímco se rozhlížela po bytě, ale když vešla k němu do pokoje, automaticky na ni přešla taková ponurejší nálada. Všude černo? Proč proboha? Tedy, napadlo jí proč, ale připadalo jí to trošku přehnané, tohle nikdy nemohlo pomoct. Trošku kriticky si prohlížela jeho pokoj, a pak se otočila na něj. Tak, teď bys mi tedy mohl prozradit, co máš se mnou v plánu. Mírně se zašklebila a podívala se mu do očí.

Trochu jsem se zamračil. když si tak kriticky prohlížela můj pokoj. Jistě, bylo to ponuré, ale tohle už byl můj styl. Žádná pestrost, jen ponurá černá a temno. Nechtěl jsem vidět barvy ani veselí, jen jsem se celé ty roky utápěl ve svém zármutku. Zakroutil jsem hlavou a opět jsem se usmál. Ruce jsem ji položil kolem pasu a zadíval jsem se ji do očí. Co kdybych ti nejdříve pomohl od toho kabátu? Zeptal jsem se. Přece jenom tady bylo dost teplo a musela se potit, to jsem přece nechtěl... Dobře, mělo to i jiný důvod, ale to jsem přeci nemohl jen tak dát najevo.

Ano, nebyla z toho pokoje úplně nadšená, prostě ať chtěla nebo ne, působilo to na ni dost depresivně a přišlo jí zbytečné, aby se Satoshi dál utápěl ve svém smutku, když tu je teď s ním. Co by za to většina mužů dala? Být s ní sami v jednom pokoji? Snad všechno. Ále, jaký to gentleman. Pronesla s lišáckým úsměvem a rozepnula si tedy knoflíky u kabátu. Opravdu tu bylo dost teplo, alespoň se to nedalo vůbec srovnávat s tím, jaká zima byla venku, tady už jí nemohla být zima na nohy i přesto, že tady byla jen v sukni. Pod kabátem už měla jen bílou halenku, která naprosto svítila do té tmy v tomhle Satoshiho pokoji.

Trochu samolibě jsem se pousmál a jakmile si rozepnula knoflíky u kabátu, pomohl jsem jí si ho sundat a přehodil jsem ho přes opěradlo židle, která byla u mého stolu. Dóbře, takže kde jsme to na té ulici skončili? Zeptal jsem se provokativním podtónem hlasu a přejel jsem dlaní přes její břicho. Ta halenka byla vcelku tenká, na to jak byla zima se tedy moc neoblékala. No, já nemám co mluvit, když jsem tam seděl jen tak v košili. Druhou ruku jsem ji přiložil ke tváři a palcem jsem ji přejel přes rty.

Všimla si toho jeho úsměvu a jen nad tím zakroutila hlavou. Že by mu rostlo sebevědomí? Za tak krátkou chvilku? I to by bylo možné, jenže to by to musela nějakým způsobem nejspíš zarazit, než bude pozdě. Pak si nechala sundat kabát a musela uznat, že se jí trošku ulevilo, bylo tu teplo a ta její halenka jí tu bohatě stačila. Skončili? My jsme snad s něčím začali? Zašeptala směrem k němu a tentokrát cítila jeho dotek daleko intenzivněji, bez toho kabátu. Když přistál jeho palec na jejích rtech, nemilosrdně se do něj zakousla, ale pak ho na stejné místo políbila, prostě ho nechtěla nechat jen tak být. Co chtěl dělat? To bylo to, co ji zajímalo a stále ji na to nedal odpověď.

Dóóóbře, hodlala dále provokovat. Raději jsem ji tedy pustil a popošel jsem k židli, na kterou jsem se posadil. Když hodlala trucovat, tak tedy budiž, já ji vyhrát nenechám. Stále jsem se na ni ale usmíval. Tááák si v tom případě můžeme třeba povídat. Řekl jsem a pokrčil jsem rameny. To se rovná soukromí a zábavě, ne? Dodal jsem k tomu. Poté jsem se trochu zatočil na židli, a když jsem se zastavil, směřoval jsem již směrem ke stolu. Přímo uprostřed stolu byl položený rozložený papírek, ještě aby tam nebyl, tento kus papíru byl náplní mého života poslední tři roky. Vzal jsem ho do ruky a opět jsem si přečetl větu, která na ni byla napsána. Gomen... Budu tě milovat, navždy. Hmf... Jo... Navždy. To bylo naposled co jsem ji viděl, naposled co jsem se ji dotýkal. Když odcházela, nechala na stole tohle... Skrčil jsem ten papírek v ruce pevně jsem ho držel v sevřené pěsti.

Celkem ji překvapilo, co teď udělal. Tou provokací zapůsobila až tak špatně? Neočekávala, že si to tak vezme k srdci, anebo snad... No, rozhodně nebylo pěkné to, co teď řekl, bylo jí jasné, že tohle předtím neměl namysli a teď to vypadalo tak, jako by si snad vše tak najednou rozmyslel. Co to? Když se dostal ke stolu a zvedl papírek, musela jít blíž k němu. Byla zvědavá, prostě ji zajímalo, co se teď stalo. Okamžitě očima sjela to, co tam bylo napsané a mírně se zamračila, když si ho tak prohlížel. Přistoupila k Satoshimu a naprosto beze slova prsty přejela po jeho sevřené pěsti, ve které až křečovitě držel ten kus lístku. Prohrábla mu prsty vlasy a naklonila se k jeho oušku a zakroutila hlavou. Shhh... zašeptala a objala ho.

Jakmile ke mě takto přišla a zašeptala mi něco do ucha, uvolnil jsem tu pěst a papírek spadl na zem. Držel jsem své oči zavřené a opřel jsem si hlavu o její hruď. Proč... Zamumlal jsem potichu. Všechno v mé mysli se opět vracelo zpátky k černu. Proč? Kvůli jednomu papírku na kterém je naškrábaných pár slov, které nic neznamenají... Nic jsem neříkal, jen jsem tak seděl s křečovitě zavřenými oči, nechtěl jsem se nikam hnout, nic dělat, jen tady tak sedět a utápět se v tom co se stalo, zůstat takový jaký jsem byl než mě u jezera našla Leiko...

Trošku nervózně ho pozorovala. Vůbec se jí nelíbilo, co se teď stalo. Sehnula se k zemi pro papírek, ještě jednou si ho přečetla, zamračila se a skousla si ret. Podívala se na Satoshiho a aniž by se na něco ptala, roztrhala papírek na kousky a hodila do koše. Už bylo na čase ty vzpomínky vyhodit, nechat je jít, už je to přeci dávno pryč... A dost... Proběhlo jí hlavou. A dost Satoshi, pryč s těmi myšlenkami... Pak už nechala jeho hlavu opřenou o její hruď a podívala se mu do očí, tedy alespoň tím směrem, když je měl zavřené. Když ale viděla opět ten jeho stejný výraz jako když se setkali, sklonila se k němu a okamžitě přiložila rty na ty jeho.

Moc dobře jsem si všiml že trhá ten papírek, ale nereagoval jsem na to, nereagoval jsem na nic. Také jsem si uvědomoval, že se přibližuje k mé tváři, ale své oči jsem neotevřel. Jakmile jsem ucítil její rty na těch mých, nereagoval jsem... Ani jsem se do toho polibku nezapojil, ani jsem ji neodstrčil, prostě jsem byl jako mrtvý. Taky jsem se tak cítil, jako člověk bez duše, jako někdo komu není pomoci. Nechtělo se mi mluvit, ani brečet, ani ji líbat.

Všimla si, že nereaguje, ale to pro ni nebylo to nejhorší. Doslova ji šokovalo, když nijak nezareagoval na ten její polibek. Co to? To prostě nedokázala pochopit, ona ne. Miluje mě? He? Vzpomněla si na ta jeho slova a na chvilku se o kousek odtáhla od jeho rtů. Jen si tak prohlížela ten jeho kamenný výraz ve tváři, než mu přes tvář přejela svou dlaní a opět se pustila do líbání. Nehodlala to vzdát, i když nereagoval, tohle ho přeci muselo přejít, i když byla dost rozhozená z toho jeho nereagování.

Jakmile mě začala opět líbat, už jsem se zvedl a tím jsem ji od sebe svým způsobem odstrčil. Udělal jsem několik kroků směrem ke zdi, která byla čerstvě polepená černou tapetou. Chvíli jsem se na ni díval, než jsem vzal za roh tapety a celou jsem ji strhl. Pod tapetou se skrývalo něco... Celkem... Psycho, jak by to nazvala většina puberťáků. Po celé zdi byly vyryté nápisy, jako "Proč" nebo "Už nikdy". Celá zeď tím byla posetá. Já jsem jen klečel před tou zdí a rukama jsem si skoro rval vlasy z hlavy.

Odstrčil ji. To ji vyloženě šokovalo, chvilku jen tak stála na místě, s vytřeštěným výrazem a dívala se před sebe, snad ani ne na Satoshiho, prostě jen tak do zdi, než přivřela oči a podívala se směrem, kam šel a strhl tu tapetu. Wow... Takhle pohřbil pod tmavou tapetou to, co v sobě tak dusí celou tu dobu, a to si myslela, že se jí tyhle myšlenky podařilo zahnat, ale nebylo to tak. Původní plány z toho, co tu budou dělat, se tímto rozsypaly v prach. Udělala pár kroků směrem k němu, než se zastavila. Možná nebylo dobré ho znovu obejmout, beztak by ji nejspíš odstrčil. Tohle nemá smysl a moc dobře to víš, přestaň řešit minulost a koukej se do budoucna, která tě ještě může zachránit. Udělala další krok k němu a pozorovala ho.

Nezvedl jsem pohled, ani jsem se nehnul, jen jsem ji odpověděl. Zachránit? Jak? Vztahem s tebou? Teda... Vztahem. Zkusím to říct ve tvém jazyce: "Užíváním si a poté odkopnutím" se mnou? Promiň, ale dle mého názoru je lepší tady sedět a uvažovat nad smrtí, než být s tebou týden spokojený a pak rozdrcený pod vahou mých citů ještě více. Řekl jsem teď co jsem si myslel, nic jsem nepřeháněl, nevymýšlel jsem si, takhle jsem to cítil a věděl jsem že to tak dopadne.

Vyslechla si všechno, co jí chtěl říct a chvilku mu na to neodpovídala, jen si ho prohlížela a uvažovala, co mu na to má říct. Stále jí ta jeho slova přehrávala v hlavě, nemohla nad tím ale takhle přemýšlet, teď už nemůže jen tak couvnout a musela uznat, že Satoshi... Je zvláštní. Obvykle by prostě šla pryč, většinou se muži za ní vraceli sami od sebe, jenže teď nechtěla odejít. Záleželo ji na něm? Nemožné. Jenže nevěděla, jak tohle popsat, prostě ho tu nechtěla nechat samotného, utápět se v té své beznaději. Takže to teď vezmeš rozumově? Takhle to ale nefunguje, ne u lidí jako jsi ty. Co cítíš, když tě líbám? Je tu stále něco, co mi vrtá hlavou... Uvažovat nad smrtí? Teď tě tu rozhodně nenechám takhle samotného, budeš mě muset vykopnout nebo nějakým jiným násilným způsobem dostat ze tvého domu, ale ty máš samozřejmě na výběr... Zašeptala a dřepla si k němu.

Pustil jsem své vlasy a místo toho jsem své ruce spustil volně na zem. Ano, já něco cítím, ale tady jde o to, že ty ne. Dopadne to stejně jako s ní. Řekl jsem a ukázal jsem na tu zeď přede mnou. No tak to přiznej. Viděla jsi to tak na týden, možná dva, pak by jsi se na mě vykašlala. A přesně jak jsi říkala, takhle to nefunguje, ne u lidí jako jsem já. Odpověděl jsem ji. O tomhle mě nepřesvědčí. Každopádně jsem ji ale nehodlal vyhazovat násilím, pokud tu chtěla zůstat, tak budiž, ale něco by se muselo seriózně změnit, aby mě přesvědčila že zrovna s ní můžu být spokojený.

Takže ji miluje, dobře, to není špatná zpráva, ale začíná nad tím moc přemýšlet, to není úplně dobře, ne v jejím případě. Teď nad tím uvažoval tím způsobem, že to více pesimistické už být nemohlo, i když si myslel, že to je realita. A kdo ti kdy řekl, že tě vůbec hodlám odkopnout? Nemiluji tě teď, ale to neznamená, že se do tebe nemůžu zamilovat později, takové city se mohou vyvinout časem. Tiše si povzdechla. Milovala jednou a od té doby nenechala své city, aby ji ovládly - nechtěla, protože to bolelo, a tak trošku možná chápala Satoshiho pocity, jenže... V nich byl rozdíl. Ona ze sebe dokázala udělat potvoru, postavit se znovu na nohy a ponořit se zatím do životů mnoha mužů a zatím ublížit i tomu, který ublížil ji, protože se o ni pokoušel znovu, ale samozřejmě neměl šanci. Svým způsobem ti rozumím, řekněme, takže... Prohlédla si ho a natáhla ruku k jeho dlani.

To co řekla... To bylo něco, co už mě opravdu dokázalo vytočit. Znechuceně jsem se na ni podíval, a zvedl jsem se ze země. Byl bych rád, kdyby jsi odešla. Řekl jsem rozhodným, ale chvějícím se hlasem. City vyvinout časem? Cože? Ona by mě zabila, tím si jsem jistý. Ano, miluju ji, jsem do ni blázen, ale to nestačí k tomu abych přehlížel to jaká mrcha to je. Říkala že odejde jen když ji vyhodím násilím... Hmf... Zajímalo mě co na tom bylo pravdy a jak se tahle situace dále vyvine.

Chvilku ho sledovala, a pak se mu trošku vzpurně podívala do jeho očí. Vypadalo to, že tohle mu říkal celý jeho mozek, ale celé jeho srdce říkalo přesný opak a chtělo ji tady, tím ti byla skoro jistá. To je sice fajn, že bys byl rád, jenže já jsem řekla, že mě k tomu jen tak nedonutíš. I přesto ji ta slova ale cinkala v hlavě jako něco, co se jí vyloženě nelíbilo. Satoshi už udělal za tenhle den toho tolik, co žádný jiný muž předtím. Snad nikdo jí předtím neřekl, aby odešla, to pro ni bylo prostě naprosto...Neslýchané a nechápala to, že její obvyklé metody nezabírají.

Její pohled jsem ji přímo opětoval. To její sebevědomí mi začínalo lézt na nervy. Byla tak strašně... Namyšlená, chtěla abych tady padl na kolena a prosil aby neodcházela. Ano, byla nádherná, sexy, provokativní, ale to je všechno. Nehodlal jsem tomuto podlehnout, nechtěl jsem, nesměl jsem. Nechci aby došlo na násilí, takže prosím, odejdi. Zopakoval jsem to a napřímil jsem se. Pokud by mě takto dále nutila, prostě bych ji vystrčil pryč z bytu, násilím. Nechtěl jsem ji nějak ublížit, pořád jsem do ní byl bohužel zamilovaný, ale ona mi pomalu ale jistě přestávala dávat jiné možnosti.

Všimla si toho jeho výrazu, teď už byl dost utvrzený. No, byl to její špatný zvyk, říkat takhle vše až moc upřímně, ani nijak nezabalené, jenže to prostě byla ona. Chvilku jen tak byla ve dřepu vedle něj, než se podívala do strany na tu odkrytou zeď. Fajn...Jak myslíš. Zamručela poměrně znepokojeně. Když jí to řekl podruhé, tak dobře, raději odejde než aby ji ponížil ještě víc, tohle ji nejspíš stačilo, vzhledem k její povaze. Zvedla se a už se na něj ani nepodívala, jen prostě odcházela z toho jeho bytu. U vchodu si opět nazula boty a vyšla z domu, i když si byla poměrně jistá, že tohohle jednou bude litovat.

Jakmile odešla, sedl jsem si před tu zeď a chvíli jsem na ni zíral. Četl jsem si všechny ty nápisy, za každým byla vzpomínka, z každým byl osten bolesti. Takto jsem seděl asi dvacet minut, než jsem zaklonil hlavu, zavřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl. Poté jsem se zvedl, vzal jsem si černou mikinu a oblékl jsem si ji, poté jsem si z rohu místnosti vzal svůj skateboard. Hmm... Na tom jsem už dlouho nestál, ale asi byl čas to znovu zkusit. Vyšel jsem do chodby a vytáhl jsem z botníku lepší boty na skate - Boty s plochou plnou podrážkou, takové boty se držely na gripu lépe a neklouzalo to tak. Obul jsem si je a vyšel jsem ven z domu, samozřejmě jsem za sebou nezapomněl zamknout. Venku jsem si nasadil na hlavu kapuci, skočil jsem na skate a vyjel jsem směrem na náměstí.