Kenshinovo sídlo

"No jak myslíš." *Řekl jsem s úsměvem na tváři.* "Možná... Samozřejmě máš stále možnost se zvednout a s křikem utéct." *Oznámil jsem ji s pobaveným tónem. Pak jsem ji opětoval její pohled do očí. Stále byl na mé tváři mírný úsměv, toho jsem se zbavit nemohl a ani jsem nechtěl. Taky jsem měl důvod se teď usmívat. Pak jsem ji beze slov pomalu pustil ruku a tu svou jsem zaměstnal tím, že se připojila k druhé ruce při objímání Eli.*

Vím, tohle způsobilo větší efekt... *řekla a přitom na něj mrkla, pak se ale musela zasmát* Tak možná? Ne, utíkat ti nebudu, pokud ano, tak až později. *dodala s úsměvem, i když si myslela, že utéct by nedokázala ani později, ne po tom, co se stalo. Přitom ale opět musela uhnout pohledem, přeci jen, stále byla trošku rozhozená, očividně více než on, což ji trošku znepokojovalo. Přitom své ruce také přesunula na jeho záda do jakéhosi obětí, přitom mu ale pomalu přejížděla po zádech dlaněmi, jakoby ho hladila* Při nejmenším tu počkám do té doby, než se zde ukáží tví kamarádi. *oznámila mu ujištěně*

"Chm... To bylo tak nějak v plánu." *Řekl jsem pobaveně. Vlastně to moc v plánu nebylo. Nic z tohoto jsem neplánoval, prostě se to stalo.* "Dobré vědět..." *Zamumlal jsem s pokřiveným úsměvem na tváři. Doufal jsem, že mi ale jen tak neuteče, nevím jak bych na to teď zareagoval. Když uhnula pohledem, trochu mi ztuhl úsměv na tváři. Trochu mě zajímalo, co si myslí, ale nezeptal jsem se na to.* "Dobře, nějaký čas tedy máme." *Zašeptal jsem se stopou pobaveného podtónu v hlase.*

V plánu? Celé tohle jsi měl v plánu? *zeptala se a tak trošku se zašklebila, vyznělo to zvláštně, ale myslela si, že je to vtip - přeci jen, nic takového se moc plánovat nedalo* Jak víš, že máme ještě nějaký čas, třeba přijdou za 3...2...1... *přitom si držela vážný tón, potom se ale zasmála* Ne, jen žertuji. *dodala, aby si to nevyložil špatně.*

"Heh. Vypadám na to, že bych měl tohle celé naplánované?" *Trochu jsem se zasmál. Jako vtip to v podstatě myšleno bylo.* "No, pokud máme toho času tak málo, mohli bychom ho trochu lépe využít." *Opatrně jsem ji jednou rukou vzal za nohy a posunul jsem si ji na klín. Pak jsem ji uštědřil ještě jeden něžný polibek.*

Nevypadáš - mateš mě. *oznámila mu se smíchem, když si ji ale tak posadil na klín, trošku ztuhla a zatvářila se rozpačitě. Chvilku se vzpamatovávala, pak ale obmotala ruce okolo jeho krku a jen nevěřícně zavrtěla hlavou, zasmála se a naklonila se blíž k jeho obličeji* Tak, jsi ty někdy vůbec nervózní? Jako třeba teď? *zeptala se trošku pobaveně, protože pokud ano, vážně se mu dařilo to skrývat. Prsty pravé ruky si přitom hrála s jeho vlasy*

*Trochu jsem se pousmál nad její otázkou.* "I když jsem tu přes 460 let, pořád jsem někdy nervózní. A tohle je zrovna jeden z těch případů.* "Trochu jsem se zachechtal. Vlastně mě samotného překvapilo, že to nebylo vidět. Mé chování tomu ale asi opravdu neodpovídalo, jelikož i když jsem byl sice nervózní, nezabránilo mi to v tom abych udělal co zrovna chci. Oběma rukama jsem ji začal pomalu hladit po zádech.* "A co ty? Jsi nervózní?" *Zeptal jsem se s menším úšklebkem na tváři.*

A... Že na to nevypadáš. *pousmála se nad tou jeho odpovědí, byla ráda, že to nezapíral, ale vážně tomu jeho chování moc nenasvědčovalo. Možná se snažila vymyslet nějaký zákeřný plán, jak ho donutit k tomu, aby projevil trošku té nervozity. Přitom, když jí začal hladit po zádech, trošku zalapala po dechu* C-Co... *zamumlala a povzdechla si, nejspíš mu ani nemusela odpovídat, její chování tomu jasně nasvědčovalo, navíc ten Kenshinův pohled... Nejspíš to věděl dobře, takže - provokoval? Chvilku se na něj ještě tak dívala, potom se ale rukou natáhla k jeho tváři, za kterou mu lehce zatahala* Neškleb seee. *zašeptala a přitom vyplázla jazyk. Tahle její "hravá nálada" jí opravdu pomáhala se trošku uvolnit*

*Trochu jsem se usmál. Asi byla opravdu dost nervózní, když takhle reagovala. V podstatě všechny mé provokace byly pořád takovou odplatou za ty její. Pak jsem se zasmál, když mě zatáhla za tvář. Jen jsem beze slov uvolnil svůj úšklebek v úsměv a podíval jsem se ji do očí. Jednu ruku jsem přesunul výš a začal jsem ji hladit po vlasech.* "Jsi opravdu veselá, i když jsi nervózní." *Konstatoval jsem a stále jsem se usmíval.*

*pousmála se, když už se neušklíbal, přitom se trošku skrčila, když ji začal hladit po vlasech - mohlo to vypadat tak, že to bylo pod váhou jeho ruky, ale spíš zatím reagovala dost citlivě na ty jeho doteky. Tohle bylo zvláštní, protože jak si ji posadil na klín, momentálně byla vyšší než on, tedy jen o trošku, ale i tak si neměla na co stěžovat* Asi máš pravdu, no... Bude to proto, že mi to pomáhá - naprosto ze sobeckých důvodů. *vysvětlila pobaveně a tak trošku i se smíchem*

*Když se skrčila pod mým pohlazením, trochu jsem naklonil hlavu na bok a nazdvihl jsem jedno obočí. Zajímavé... Začal jsem se snažit ji hladit co nejjemněji, sice to asi nebylo tím, ale zkusit jsem to musel. Pak jsem se zasmál její odpovědi.* "Dobře, pokud ti to pomáhá, nemám co namítnout." *S trochu pobaveným pohledem jsem se ji zadíval do očí.*

*nejdřív ho chvilku jen tak pozorovala, pak ale, jako by si najednou dodala odvahy, se pomalu přitáhla k jeho rtům, na které ho jen tak letmo políbila* Sladké... *proběhlo jí hlavou a jakmile se trošku odtáhla, pousmála se* Hmm, přijde ti to tak vtipné? *zeptala se pobaveně, i když se vlastně snažila zároveň o takový rádoby nafouklý obličej*

*Když mě políbila, ucítil jsem opět její vůni, což mě trochu vyprovokovalo, takže když se odtáhla, zamotala se mi ruka do jejích vlasů, přitáhl jsem se blíž k ní a trochu vášnivěji jsem ji políbil. Pak jsem se odtrhl a trochu jsem se usmál.* "Docela ano." *Opět jsem se musel zasmát při pohledu na její nafouklý obličej. Trochu jsem prstem šťouchl do její tváře.* "Snad se teď neurazíš?" *Zeptal jsem se s pobaveným tónem.*

Heh? *překvapeně zamrkala, přitom opět trošku zčervenala a trošku uhnula pohledem, takže její nafouknutý obličej tak nějak splaskl, sám od sebe, aniž by chtěla* t-tak to bylo nečekané... *přiznala a trošku nesměle se pousmála* Ne, bohužel to tak jednoduše nejde, jak vidím. *přiznala se smíchem a ten prst, kterým ji šťouchl do tváře chytila do své ruky, jako by ho odmítala pustit*

*Pohlédl jsem ji do očí a mírně jsem se pousmál.* "Gomen..." *Zašeptal jsem trochu omluvně. Chvíli jsem jen tak seděl a pozoroval jsem ji. Nakonec jsem chtěl něco říct:* "Eli..." *Větu jsem nedokončil, protože mě přerušil hluk. Svůj pohled jsem nasměroval jako kdyby za ní a přimhouřil jsem oči. Zvuk přicházel od hlavních dveří, také jsem vycítil, že to byl jeden od nás - jen jeden, což mě moc neuklidnilo. Sklopil jsem pohled a trochu jsem si povzdychl. Nevěděl jsem, jestli jsem šťastný, protože se tu někdo objevil, nebo rozhořčený, protože se tu objevil zrovna teď.*

*zavrtěla hlavou a zasmála se* Za co se-... *zadrhla se, protože také ucítila přítomnost jiného upíra, který byl opravdu blízko. Také zaslechla něco z toho místa, odkud přišli, došlo jí, co se asi děje, takže jak seděla takhle na jeho klíně, jen se sesunula vedle něj na sedačku, také se přitom podívala tím směrem.* Tak, myslím, že máš právě šanci zjistit, co se stalo. *zamumlala směrem k němu a přitom se trošku pousmála, vlastně bezděky, protože možná nebyl důvod se usmívat, protože netušila, co se vlastně stalo tam, kde byl (nejspíš) celý jeho rod*

*Trochu jsem se zašklebil. Než jsem vstal, přitáhl jsem si Eli trochu blíže k sobě a něžně jsem ji políbil.* "Snad mi neutečeš." *Zašeptal jsem a pousmál jsem se. Pak jsem pomalu vstal a vyšel jsem do chodby ke schodům.  Hlavní dveře byly dokořán, ale nikoho jsem neviděl, sešel jsem proto po schodech dolů a šel jsem směrem, od kterého jsem cítil přítomnost příchozího. Tohle menší stopování mě zavedlo do jídelny, kde seděl u stolu jeden z mých známých.* "Sale?" *Pomalu jsem popošel k němu. Vypadal úplně v pořádku, což mě trochu uklidnilo.*

*Sal se na mě otočil a zkoumavě se na mě podíval. Pak se trochu zvláštně usmál a řekl:* "Zdravím Kenshine. Kde jsou všichni?" *Pak trochu zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl.* "Nejsi tu sám... Nováček?"

*Trochu mě zaujalo, že také neví kde jsou ostatní, ale v podstatě se mi ulevilo. Znamenalo to, že nejspíš byla jen náhoda, že všichni odešli.* "Popravdě sám nevím." *Pak jsem jen pokrčil rameny.* "Možná... Ještě se rozhoduje." *Pak jsem pokynul, ať jde za mnou a pomalu jsem šel zpátky směrem nahoru.* "Chtěla poznat někoho z rodu, myslím že jsi ideální příklad." *Trochu jsem se zasmál a pokračoval jsem.*

*Sal šel jen pomalu za mnou, na schodech se ale zeptal:* "Kde jsi přišel k těm obvazům? Co se stalo?" *V jeho hlase nebyla slyšet žádná starost, jen zvědavost.*

*Ani jsem se neotočil, jen jsem mávnul rukou.* "Lovec, stříbro. Na detaily se raději neptej." *Možná se mu mohlo zdát divné, že mě jeden lovec takhle zřídil, ale nehodlal jsem mu vysvětlovat za jakých okolností se to nejhorší zranění přihodilo. Poté jsme došli k mému pokoji. Jako první jsem vstoupil dovnitř a Sal se držel hned za mnou. Došli jsme trochu blíž k Eli a já jsem řekl.* "Sale, tohle je Eleria. Eli, tohle je Sal." *Trochu jsem se pousmál*

*Sal se trochu uklonil a usmál se.* "Těší mě." *Pak jen natáhl ruku na pozdrav směrem k Eli.*

*jakmile Kenshin odešel, jen si opřela hlavu o opěradlo a tak meditativně zavřela oči. Chvilku tak vytrvala, než ji "probraly" ty zvuky, které zaslechla. Nejspíš šel někdo nahoru a i když nečekala, že to bude tak rychlé, zbystřila, otevřela oči a podívala se směrem ke dveřím, přitom si samozřejmě mohla všimnout kromě Kenshina také nějakého dalšího upíra - nejspíš někoho z jeho rodu, to byl ten, koho předtím cítila. I když jí samotné přišlo opravdu zvláštní, že je tu sám, takže se jen tázavě podívala na Kenshina - no, třeba už zjistil, co se stalo, protože by se tu nejspíš ten upír nepotloukal jen tak sám, no, třeba se nic nestalo a byla to nakonec jen náhoda. Nakonec jen natáhla ruku k tomu upírovi* Také mě těší... *přitom se přívětivě usmála*

*Sal se podíval nejdřív na mě, pak na Eli. Trochu se zašklebil a pak si potichu zamumlal.* "Takže nováček..." *Malinko se zachechtal a pak se už normálním hlasem zeptal.* "Máte v plánu se k nám přidat slečno?" *Složil si ruce na prsou a  čekal na odpověď.*

*Zašklebil jsem se a napjatě jsem čekal, jak Eli zareaguje na vykání. Sal měl vždy ve zvyku se projevovat jako slušně vychovaný gentleman. Přece jenom je nezanedbatelně starší než já, takže to pro něj bylo prostě automatické. Vlastně i když mu někdo jasně řekl, že se mu takovéto chování moc nezamlouvá, stejně v tom pokračoval. Tykal jen svým dobrým přátelům a známým.*

*jenom si popošlápla a podívala se na Sala* Jsou tu snad všichni vychováni tímhle způsobem? *proběhlo jí hlavou, ale to si tak všimla toho jeho úšklebku, a tak jí napadla další teorie* Nebo mu snad Kenshin řekl o tom, že jsem na to háklivá? *přitom se na chvilku podívala na Kenshina a tiše si povzdechla, když odvrátila svůj pohled opět na toho druhého upíra. Nemohla mu hned nabídnout tykání, ne, když se právě představili.* Uhm... Nejspíš, možná... *přitom si tak v duchu zanadávala nad tím, jak s ním jednala, mohla být zdvořilejší, každopádně, nebyla na to zvyklá, což mohl třeba Kenshin vědět. Nakonec pokrčila rameny* Uvidíme. *odpověděla tak trošku neurčitě a trošku se zasmála*

*Sal se trochu pousmál a pak zakroutil hlavou.* "Kenshin vám už asi vše o nás důkladně vypověděl, takže já nemůžu cokoliv přidat." *Pak se podíval na mě a trochu se zašklebil.* "Dobrá, rád jsem vás poznal a doufám, že se tady budeme potkávat častěji." *Řekl směrem k Eli. Malinko se opět uklonil a pak se otočil.* "Nebudu vás dva rušit, raději se proto odstraním z této místnosti." *Ve dveřích se ještě otočil a řekl směrem ke mě.* "Kenshine, pokud se nikdo neobjeví, měli by jsme je jít hledat, až se tedy budeš cítit líp." *Ani nepočkal na odpověď a vyšel ven.*

*Po Salově odchodu jsem se jen podíval na Eli a trochu jsem pokrčil rameny.* "Tak tohle byl Sal, jeden z mála upírů z našeho rodu, co je starší než já. Každopádně doufám, že jsi se moc neurazila kvůli jeho vykání, je na to tak nějak zvyklý. Jinak to je ale dobrý člověk, tedy upír." *Popošel jsem směrem k pohovce a posadil jsem se. Zaklonil jsem hlavu a díval jsem se do stropu, přičemž jsem přemýšlel, jestli nakonec opravdu dojde na nějakou "pátrací akci".*

Také doufám. *pověděla ještě směrem k Salovi, než odešel, potom se podívala na Kenshina, jak se posadil na pohovku a tiše si povzdechla* Pokud je ještě starší, tím víc mě to znepokojuje. *oznámila mu se smíchem, ale nakonec zavrtěla hlavou - pokud na to byl zvyklý, mohla se vztekat jak chtěla a stejně by to bylo tak nějak k ničemu* Působil mile, to áno. *dodala, aby to nevyznělo tak, že jí nebyl sympatický nebo tak něco, přitom se ještě podívala na chvilku tím směrem, kterým odešel, než se opět podívala na Kenshina* Ale nikam nepůjdeš, že ne? *zeptala se trošku starostlivě, přeci jen si nemyslela, že by se najednou začal za takovou chvilku cítit lépe natolik, aby ještě vyhledával takové nebezpečí*

*Nejdříve jsem se smíchem odpověděl, aniž bych pohnul hlavou.* "Jo. Působí mile na všechny. Je to takový sympaťák, jako většina upírů od nás. Ani si nejsem jistý proč, ale usazuje se u nás dost upírů jako je on." *Najednou mě napadlo, co měl znamenat ten jeho těkavý pohled mezi mnou a Eli a taky to, že pak tak náhle odešel. Že by mu něco došlo? To moc pravděpodobně nebylo, ale pořád to byla možnost. Když se mě Eli zeptala, jestli někam půjdu, trochu jsem se zarazil a podíval jsem se na ni. Že by si o mě dělala takové starosti? - to byla první otázka, na kterou si můj mozek vyžádal odpověď, nebyla ale ani zdaleka poslední. Trochu jsem se pousmál. Pak jsem vstal a popošel jsem k Eli. Pohladil jsem ji rukou po tváři a potichu jsem řekl.* "Kam bych chodil? Všechno co teď potřebuji, mám před sebou." *Zadíval jsem se ji do očí a na tváři mi stále zůstával úsměv.*

Co? Mám se bát, že mi tu každý z tvého rodu bude vykat? *zeptala se se smíchem, přeci jen... No, nevěděla, jak by pak měla reagovat - vždycky se v takové situaci cítila tak trošku nejistě. Jí také napadlo, proč se tak na ně koukal, navíc, když zamumlal to: "Tak nováček..." tím tónem... No, nejdřív si myslela, že věděl, co se děje, ale jak by to zjistil? No, prostě musela tohle její vysvětlení nakonec zavrhnout. Potom jen překvapeně zamrkala* No, vypadalo to, že nad tím uvažuješ...*tiše si povzdechla a podívala se mu do očí* Každopádně, já mám už minimálně dva důvody, proč tě nepustit. *vysvětlila a přejela svou rukou po jeho, přičemž se zastavila na zápěstí, které mu stiskla*

*Jemně jsem ji pohladil druhou rukou po vlasech. Chtěl jsem něco říct, ale chvíli jsem uvažoval, jestli je vůbec moudré něco takového vyslovit. Když mi ale stiskla ruku, trochu mi to dodalo odvahy. Přece jenom jsem ale musel na chvíli sklopit pohled, abych to dokázal říct.* "Víš, jak jsme mluvili o smyslech našich prokletých životů? Asi jsem našel ten svůj..." *Trochu jsem se usmál a pak jsem se ji zadíval do očí. Zajímalo mě, jak zareaguje, ale jinak jsem to, co jsem teď pociťoval popsat nemohl.*