Kenshinovo sídlo

*jakmile zaslechla tu ránu, jen sebou trhla a trošku zvedla pohled od země. Zastavila se. Ohlédnutí za Kenshinem ji vyděsilo, ta zkrvavená ruka, noha... Ne, nebyla bezcitná, a proto k němu natáhla ruku, aby mu pomohla vstát ze země. Jak tak trošku zvedla pohled, bylo vidět, že pro ni není úplně typický - oči měla úplně skleněné a i když si své slzy otřela, bylo poznat, že k pláči rozhodně ani teď nemá daleko. Přitom ty oči byly prázdné - nebyl v nich snad žádný viditelný pocit, nic, co bylo typické - scházela jim jiskra. Její výraz se jevil naprosto bezmocně. Takhle se nikdy necítila, nikdy se necítila tak, že by udělala takovou chybu, jako právě teď*

*Když mi pomohla se zvednout, můj obličej neměl naprosto žádný výraz. Zadíval jsem se ji do očí a po chvíli jsem se jen otočil a vešel jsem zpátky do svého pokoje. Nic se nezměnilo na tom, že jsem se vzdal. Tohle byla pro mě konečná. Sedl jsem si na pohovku a stále jsem si držel kamennou tvář. Žádné emoce. Už nikdy žádné emoce - opakoval jsem si v hlavě. Tohle mě dovedlo sem. Sal ztratil svou lásku, já jsem ztra... - Tady jsem se zarazil. Byla to láska? Z mé strany ano, ale co ona? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Každopádně ze mě byla troska. Časem se z toho snad dostanu, aspoň doufám. Ale už nikdy se do této situace nedostanu.*

*všimla si změny jeho chování - nejspíš to vzdal. Nevěděla, jestli za to být ráda, cítila k němu opravdu silné emoce a bylo pro ni vážně abnormálně těžké ho opouštět. Situace jí ale nedávala na výběr. Musela něco udělat - musela ochránit tenhle rod před dalšími strastmi. Byla tu jen jediná možnost. Musela navštívit svůj rod. Jinak by nenechali tento rod na pokoji, když zjistí, že tu byla. Na to je znala moc dobře a už tomuhle rodu způsobila až moc problémů a Kenshinovi... Mohlo tu dojít k dalším vraždám. Takhle, když ji budou mít, tak by se nemělo nic dít. Opět se podívala do země.* Miluji tě. *zašeptala smutným tónem, vlastně takovým, jako by už se nemohli nikdy setkat, i kdyby chtěli*

*Chvíli jsem jen tak seděl. Poslouchal jsem, jestli se něco neděje kolem, ale neslyšel jsem nic, z čehož jsem usoudil, že tam Eli ještě je. Ještě delší moment jsem zíral do zdi a pak všechno přeteklo. Opřel jsem si obličej do dlaní a z očí se mi začaly řinout slzy.* "Proč... Sakra... Já..." *Zamumlal jsem. Naneštěstí mi unikl jeden vzlyk, který mohla slyšet, ale nemusela. Potom jsem se zarazil a odkašlal jsem si. Žádné emoce. Už ne. Slzy jsem si ale neotřel. Byl to takový sentiment, jako kdybych se snažil slzami zbavit vzpomínek.*

*chvilku zaváhala, když si všimla jeho slz. Skousla si ret a jen mírně zavrtěla hlavou.* Pár dalších minut snad nikoho nezabije... *proběhlo jí hlavou - bylo to doslovné. Teď by nebylo dobré, kdyby odešla, ale také nevěděla, jestli pro Kenshina nebude ještě horší, když chvilku zůstane. Teď ale očividně potřeboval podporu, a tak se váhavým krokem vrátila k němu a objala ho pevněji než obvykle. Tím mu chtěla ukázat, že se o ni může teď opřít, chtěla mu dát nějakou tu oporu, kterou teď vážně potřeboval.*

*Když mě objala, nezareagoval jsem. Dělal jsem, jako kdyby už odešla, jako kdyby tady už nebyla. Začal jsem kolem sebe pomalu stavět neviditelnou zeď. Nehodlal jsem přes ni pustit ani ji, i když na to bylo asi trochu pozdě. Nezměnil jsem svůj výraz, ani jsem nepohnul rukama. Ty slzy už nikdy nesmím ukázat. Takovou slabost už neprojevím.*

*když na sobě nedal znát žádné city, pomalu a nejistě ho pustila. Nechápala teď to jeho chování, každopádně teď už to bylo jedno. Otočila se k němu zády, vyšla z pokoje a seběhla schody. Ještě došla k mrtvole toho muže, vedle kterého ležel jakýsi papírek, a tak ho sebrala. Bylo to číslo - telefonní číslo. Předpokládala, že ho s sebou měl napsané ten špeh, kdyby se ocitl v nouzi. Nejspíš bylo někoho z rodu, a tak jen váhavě sebrala mobil a opsala do něj to číslo. Vytáčela hovor.* Haló? *Zamumlal hlas, který jí byl celkem povědomý, do telefonu. Nemohla si sice vzpomenout, komu ten hlas patří, ale to, že ho znala, ji jen utvrdilo v tom, že jí z nějakého důvodu utkvěl v hlavě. Věděla jen, že dobré vzpomínky na ten tón nemá* Eleria... *zašeptala trošku nejistě, aby se představila. Ten dotyčný, co s ní volal se začal smát, ale ten smích byl takový nenávistný, nebezpečný - prostě jiný* Dceruško, dlouho jsme se neviděli, tak kde se sejdem? *Eleria sebou trhla, už věděla, co jí ten hlas připomínal - byl to její otec, navíc hned jí hrál do karet tím, že se s ní chtěl sejít. Přitom ale tušila, že by ostatní členové rodu v té době mohli najít mrtvolu jeho špeha a ona chtěla Kenshina a ostatní ochránit, takže se rozhodla k něčemu, co sice bylo riskantní a pro ni nebezpečné, ale byl to takový způsob její ochrany* Nevím, jestli mě budeš chtít vidět po tom, co jsem vám zabila špeha, každopádně... Můžeme se sejít třeba v lese. *zamumlala nejistě. Bylo to kousek od tohoto místa, takže jí to nepřišlo jako špatné řešení, nemusela chodit daleko, i když ten les byl takový temný. Ten dotyčný chvíli mlčel. Nejspíš ho zarazilo, že upírka jako ona, která utekla už celkem dávno z rodu a žila nejspíš tedy mezi lidmi, dokázala zabít toho špeha. I když byl vlastně jeden z těch nejslabších, protože to byl špeh, tak stále patřil k jeho rodu. Ona by ho vlastně zabít nedokázala - byl to Sal, ten, kdo to udělal. To mu ale říct nehodlala.* Dobrá. Sejdeme se v lese. *oznámil jí posměšným tónem, a pak típl hovor. Eleria schovala mobil do kapsy a povzdechla si. Pak se ještě otočila směrem k oknu, kde byl Kenshin. Nevěděla, jestli bude mít ještě možnost ho vidět, ale byla přesvědčena, že to, co dělá je správné. Když už způsobila, co způsobila, musela se alespoň postarat o to, aby její rod už tento nenapadal. A i kdyby musela zemřít, prostě musela něco udělat*

*Jakmile odešla, vzdychl jsem. Ještě několik minut jsem jen tak seděl a přemýšlel jsem, pak jsem se namáhavě zvedl a přitáhl jsem si druhou židli ke klavíru. Posadil jsem se a chvíli jsem přemýšlel. Udělal jsem dobře? - To už bylo jedno, už s tím nic neudělám. Nakonec jsem si rozmístil ruce na klavír a i přes nesnesitelnou bolest mé levé ruky jsem začal hrát. (https://www.youtube.com/watch?v=F-4wUfZD6oc) Při hraní jsem měl pevně zavřené oči a pomalu ale jistě jsem všechny vzpomínky na její tvář, doteky, i vůni ukládal do té nejhlubší části své mysli a doufal jsem, že je už nenajdu.*

*zaslechla ty tóny té krásné skladby, kterou začal hrát... Nejspíš Kenshin, protože minule jí hrál něco od stejného autora. Sklopila pohled a ještě jednou si otřela slzy. Nesměla přijít do lesa, aby na ní byl poznat ten její smutek, nemohla. Ukázala by tím svou slabinu. Ale nikdy by nepřiznala, kvůli čemu to je, ne dobrovolně. Pomalu přešlápla na místě, jako by pocítila nejistotu, pak se ale už vydala směrem k lesu. Nechtěla se nechat překvapit, chtěla tam být jako první.*

*Když jsem dohrál, zaklonil jsem hlavu a zhluboka jsem se nadechl, pak jsem otevřel oči a vydechl jsem. Byla pryč. Opravdu zmizela. Nesměl jsem dopustit, abych na sobě dal cokoliv dalšího znát. Zvedl jsem se a vyšel jsem ven. Sal tam pořád byl. Pořád klečel nad svou přítelkyní, teď už na tváři ale neměl slzy, jeho pohled byl prázdný.*

*Sal vzhlédl a podíval se mi do tváře.* "Kenshine." *Pak zaklonil hlavu a vzdychl.* "Co jsem to proboha udělal. Jakoby nestačilo, že já ztratím... *Podíval se zase dolů a bylo vidět, že zadržuje slzy.* "Navíc se stane to samé i tobě." *Vysoukal ze sebe.*

"Co to povídáš?" *Zeptal jsem se překvapeně. Nevěděl jsem, o čem přesně to mluví, asi kolem něj prošla Eli a on si odvodil... Ale proč by se mi mělo stát to samé co jemu? Eli nezemřela.*

*Sal se na mě podíval a zamumlal.* "Prošla tudy Eleria. Našla u toho zmetka nějaké číslo a zavolala na něj. Pak se s kýmsi domluvila na setkání v lese a odešla." *Sal zlostně zavrčel.* "Kdybych prostě... Kdybych... Nemusel by sis projít tím co já."

*Vytřeštil jsem oči. Neměl jsem slov. To že opravdu udělala? Zakroutil jsem hlavou. Podíval jsem se do země a chvíli jsem přemýšlel.* "V pořádku Sale." *Řekl jsem nakonec rozhodným tónem a dal jsem se do chůze směrem pryč od sídla. Dělalo mi to problémy, ale i tak jsem šel.*

"Kenshine kam teď jdeš?" *Zeptal se překvapeně Sal.*

"Na malou procházku." *Zamumlal jsem a trochu jsem zrychlil. Nemohl jsem tady jen tak nečinně sedět.*

*Po několika málo minutách jsme dorazili k sídlu. Prošli jsme dveřmi a tam už se v podstatě všichni uvolnili a rozešli se kam potřebovali. Já jsem stále držel Eli v náručí a vyšel jsem s ní po schodech nahoru do svého pokoje, kde jsem ji položil na pohovku a sedl jsem si vedle ní. Podíval jsem se na okno, které bylo kvůli mému menšímu incidentu rozbité. Trochu jsem se nad tím pousmál a zakroutil jsem hlavou.* "Co by mohl teď princ nabídnout princezně?" *Zeptal jsem se s úsměvem na rtech.*

*všimla si rozbitého skla a jen na chvilku vykulila oči, no, pak jen zavrtěla hlavou a pousmála se. Potom si ho celého přejela pohledem, protože chtěla zjistit, jak jsou na tom ta jeho zranění* Dneska jsi už toho udělal dost... Když už to ale zašlo takhle daleko, musíme co nejrychleji svolat rod a rozhodnout. *zašeptala směrem k němu a trošku se pousmála, pak ale pohledem uhnula* Anebo mi můžeš slíbit jediné. A to, že už mě nikdy nebudeš zachraňovat před takovým nebezpečím. *zamumlala hlasem, který byl plný viny. Nezasloužila si něco takového, ne po tom, co kvůli ní zemřel někdo z tohohle rodu. Stále si myslela to, že kdyby šla za otcem dobrovolně, nechal by tenhle rod na pokoji a tím by se vyřešily veškeré problémy*

*Trochu jsem zakroutil hlavou a položil jsem ji ruku na nohu.* "To ti bohužel slíbit nemohu. Už jsem si sám slíbil, že to malé stvoření udržím v bezpečí. A to z jednoho jediného důvodu..." *Větu jsem nedokončil a radši jsem zareagoval na její návrh o svolání rodu.* "Můžeme třeba hned." *Rychle jsem se zvedl a vyšel jsem z pokoje. Zastavil se nahoře na schodech, kde jsem třikrát zaklepal na dřevo zábradlí. V chodbě se začali objevovat ostatní a všichni se na mě dívali zvědavými pohledy. Možná jim bylo jasné, o čem se bude mluvit, což bylo jedině dobře, nemusel jsem aspoň vysvětlovat detaily. Čekalo se už jenom na pár opozdilců a na Eli, která tady rozhodně neměla chybět.*

Ale... *začala větu a ani se na něj nepodívala. Kdyby po tom, co řekl utekla, nejspíš by ho ohrozila. Jakmile vyšel z pokoje, chvilku ještě nad něčím přemýšlela - nejspíš právě nad tím, jak se tohle celé vyvine a co bude potom. Pak se ale zvedla a vyšla z pokoje na místo, kde byl Kenshin a tam, kde se začali shromažďovat i ostatní upíři*

*Viděl jsem, že chybí jenom jeden upír. Jeho nepřítomnost jsem ale chápal, takže jsem ji přehlížel. Podíval jsem se dolů na všechny ostatní upíry. Můj pohled spočinul na pár vteřin na každém z nich. Pak jsem se podíval na Eli, která stála vedle mě. Zhluboka jsem se nadechl a opět jsem se podíval dolů na ostatní, poté jsem začal.* "Přátelé... Bratři... Sestry... Omlouvám se, že vás tak brzo po lovu tahám od vašeho odpočinku, ale tohle je velmi důležité rozhodnutí rodu, které může ovlivnit celou naši budoucnost." *Polkl jsem a pak jsem ukázal na Eli.* "Tohle je Eleria. Nebudu vám nic nalhávat ani vysvětlovat. Zkrátka a dobře je pro mě důležitá, jenže mezi ní a přijetím mezi nás je jedna překážka. Její rod. Ten, před kým jsme dnes Eli ochránili byl jeden z nich, konkrétně její otec, takže jak jste si všimli, nejsou to žádné koťátka a boj s nimi nemusí dopadnout dobře pro všechny." *Mluvil jsem k nim přímo, bylo by zbytečné je ukecávat sladkými řečmi o tom, že by jsme vyhráli na celé čáře.* "Proto jsme všichni teď tady. O tomto nebudu rozhodovat sám. Proto se vás teď ptám. Budeme ochotni přijmout Elerii mezi nás i přes to, že to může vyústit v otevřený konflikt mezi námi a dalším mocným rodem?" *Dokončil jsem svou řeč a mezi upíry v chodbě se začal šířit šum. Všichni začali něco mumlat. Bylo mi jasné, že to nepůjde tak snadno. Už jenom proto, že ji vůbec neznají a přišli kvůli ni už o jednu přítelkyni. Vrhali po Eli zamračené pohled a zkoumavě ji sledovali. Všechno se zdálo skoro ztracené. Nevypadalo to, že by někdo hlasoval pro Eli.*

"Já jsem pro!" *Ozvalo se zpoza mě. Byl to Sal, který celou dobu čekal ve stínech. Teď vystoupil a postavil se vedle mě.* "Přátelé." *Začal.* "Jak víte, byla mi zesnulá hodně blízká." *Po těchto slovech se staly Salovy oči opět skleněnými.* "Ale i přesto říkám, že Elerii by měla být jednou z nás. Proč ptáte se? Z jednoho prostého důvodu. Když jsem viděl Kenshina potom, co si myslel že tady Elerii ztratil, se mi otevřely oči a uvědomil jsem si, že k ní cítí to samé, možná i víc než já k naši zesnulé kamarádce. A nedlužíme mu snad trochu štěstí? Jak dlouho od nás on držel starosti okolního světa, aby jsme si mohli užít život? Teď je řada na nás mu to oplatit! Teď budeme bojovat my za Kenshinovo štěstí!"

*Když Sal skončil, jen jsem se na něj překvapeně podíval a pak jsem se usmál. Byl to pořád on, ten čestný Sal, který se nikdy nechoval sobecky, na rozdíl ode mě. Dole všichni ztichli a po Salově projevu nakonec začali všichni zdvihat ruce do vzduchu a hlasitým hlasem prohlašovat:* "Já jsem pro. Arigato Kenshine, teď je řada na nás." *Překvapeně jsem na to hleděl a pak jsem pohlédl na Eli.*

*zalapala po dechu a přelétla očima členy rodu - nečekala takové ohlasy a už vůbec ne kvůli tomu, že se ozve zrovna upír, který by ji měl nenávidět ze všech nejvíc po tom, co se stalo.* Sale... *její pohled utkvěl na něm, dlužila mu opravdu velkou omluvu, která snad ani nešla vyjádřit slovy, která už mu říkala jednou, hned po té tragédii. Opět se ohlédla po ostatních členech* Arigato. *zašeptala směrem k nim, směrem k Salovi i Kenshinovi. Dlužila jim to "díky" i přesto, že si nebyla jistá, jestli je to správná volba - nešlo to určit, protože správná volba momentálně nejspíš nebyla žádná možná. Minimálně to byla ale slušnost - poděkovat za něco takového. Přitom se ještě pokusila o něco jako úsměv, a pak svůj pohled obrátila ke Kenshinovi*

*Znovu jsem se usmál a pohlédl jsem na všechny stojící dole.* "Jako jeden upír." *Zamumlal jsem a dvakrát jsem poklepal na dřevo zábradlí. Všichni se opět začali rozcházet. I Sal se otočil a odcházel směrem ke svému pokoji.* "Sale... Arigato." *Řekl jsem. Sal jen přikývl a odešel. Zůstali jsme tu jen já a Eleria.* "Jak vidíš, jsi teď oficiálně jedna z rodu, teď už mám dva důvody proč tě chránit." *Pronesl jsem a pak jsem se ještě zeptal.* "Co bych teď mohl princezně nabídnout?" *Malinko jsem se po dokončení otázky zasmál.*

Nechápu to... *zamumlala stále trošku zaraženě, ale pousmála se. To, co udělala, ji potěšilo, ale zároveň nevěděla, jestli je to správné. Odpoutala se tím navždy od bývalého rodu, už ani nemusela přemýšlet nad tím, jestli to tak je nebo není - teď to bylo jednoznačné. Zároveň tím ale prohloubila svůj prohřešek, který byl trestán nehezkou smrtí.* Já... *zamyslela se nad tím, co říkal, ale přemýšlet dlouho nemusela* Ne, teď je řada na mě - ty si pěkně půjdeš lehnout a odpočívat, dnes už jsi toho udělal dost. *při té příležitosti na něj mrkla a pomalu se vydala směrem do jeho pokoje*

*Trochu jsem se zasmál a s rukama v kapsách jsem šel za ní. Za dnešek už jsem toho měl opravdu dost. Když jsem došel do pokoje, lehl jsem si na postel a protáhl jsem se. Překřížil jsem nohy a předloktí jsem si položil na čelo. Pak jsem se ale trochu zasmál.* "Co jinak říkáš na mou hru na klavír? Myslím že tu druhou skladbu jsem zahrál dobře." *Vlastně jsem ani neplánoval, že tohle zahraju, prostě to bylo v tu chvíli tak nějak přirozené.*

Uhm. *stoupla si vedle něj a opřela se o zeď* Bylo to moc pěkné - těžší, než to předtím. Byly v tom cítit tvé pocity - ty pravé pocity... *zašeptala a přitom se na něj podívala trošku upřeněji* Přitom mi přišlo, že jsi hrál instinktivně, nesoustředil ses na to, jako by ti ty prsty běhaly samotné? Jen tak od sebe. *oznámila mu s úsměvem a přitom si ho prohlédla* No... Lehneš si na břicho? *zeptala se najednou*

"Jo, vlastně jsem byl mimo. Neuvědomoval jsem si, co vůbec dělám, takže jsem hrál sám od sebe, což mě samotného dost překvapilo. Zas tak jsem si nevěřil a tohle jsem sotva zahrál před několika sty lety, kdy jsem ještě hrál na klavír aktivně." *Trochu jsem se zasmál, pak jsem se ale zarazil u její další otázky. Podíval jsem se na ni a trochu jsem pozdvihl jedno obočí.* "Ehm... Promiň, proč?" *V očích jsem měl pořád zmatený výraz, ale zároveň byl takový pobavený.*

*přikývla a trošku se nad tím pousmála* Když se na něco člověk nesoustředí, často to jde daleko lépe... *přitom se na něj podívala a neubránila se tomu, aby vyprskla smíchy, když si všimla toho jeho nechápavého výrazu* Tak... Kdyby ses třeba otočil, tak ti mohu dopřát masáž, pokud tedy nebudeš tvrdohlavý a nebudeš si trvat na tom, že zůstaneš ležet na zádech. *dodala pobaveně. Vážně si myslela, že po dnešku si tu masáž zaslouží - udělal pro ni až moc, tolik, co by po něm nikdy nechtěla. Obzvlášť tu záchranu ne.

*Hlasitě jsem se zasmál potom, co mi vysvětlila, co pod tím myslela. Pak jsem jen pokrčil rameny a pomalu jsem se otočil na břicho, přičemž mi z hrudi vystřelila bolest do celého těla. Obličej se mi na moment zkřivil bolestí, byl jsem k ní ale v tu chvíli ještě otočený zády, takže to nemohla postřehnout.*

*podle jeho reakce usoudila, že něco takového nečekal - byl to vlastně tak trošku účel, ale také chtěla, aby se i trošku uvolnil, což byl celkem dobrý způsob, jak to zařídit. přišla trošku blíž a koleno si opřela o postel, aby byla ve výhodnější pozici, přitom palci někde od půlky zad pomalu přejížděla nahoru a zastavila se těsně pod krkem, kde ho pomalu masírovala*

*Trochu jsem vzdychl. Bylo to překvapivě... Uvolňující.* "Vidím, že princezna je zkušenější než jsem čekal." *Prohodil jsem se smíchem. Pak jsem chvíli jen tak ležel. Po trochu delším momentu jsem se pomalu zvedl a jedním pohybem jsem si sundal tričko - Po celém dni práce to byla celkem úleva a navíc to byla taková "překážka" při masáži. Pak jsem si zase jen lehl a přivřel jsem oči.*