Chata na okraji okresu (Majitel: Eleria de Shi'-Tsuki)

Co... Otravovat? *opět se zarazila a upřeně se na něj podívala, tentokrát už o něco vážněji* Ale prosím tě. *trošku se nad tím pousmála a vyšla směrem do předsíně* Naopak, když ti nebude něco jasné, hned volej. A na další lekci přijď taky co nejdřív, ať to všechno nezapomeneš. *tiše se zasmála*

*Šel jsem za ní do předsíně a zasmál jsem se s ní.* "Neboj se, neopovážil bych se zapomenout. Kdyžtak ti zavolám a domluvíme se na další lekci. *Dodal jsem nakonec a pousmál jsem se.*

*jen se na něj otočila a usmála se* Neodvážil? Působím snad tak přísně? *zeptala se trošku pobaveně, ale potom přikývla na souhlas tomu, co řekl*

"To jsem neřekl, právě naopak. Na učitelku jsi až moc milá." *Pak jsem si uvědomil co jsem řekl, ale nic moc jsem si z toho nedělal. Přece jenom to patřilo k procesu mého uvolňování, říkat co si myslím.*

Až moc říkáš? *pousmála se nad tím, co právě řekl, zvláštně jí to potěšilo - možná to bylo právě proto, že byl jejím prvním žákem* To jsem ráda, když se budeš snažit i ty, půjde to hladce. *oznámila mu přesvědčeně*

"Tak já už teda půjdu." *Řekl jsem a opět jsem ji letmo políbil ruku, přičemž jsem se ji díval do očí.* "Těším se na naši další lekci." *Dodal jsem nakonec, pak jsem ji pustil ruku, otevřel jsem dveře a s rukama v kapsách jsem šel směrem k R2 a svému domu.*

Určitě... *zamumlala trošku rozpačitě a pousmála se, potom jen zamávala a sklopila pohled - s ním zapomněla na většinu svých starostí, ale teď už to nemohla jen tak nechat být, proto vytáhla z kapsy mobil a vytočila určité číslo*

*hodí přes sebe mikinu a trošku svižnějším krokem vyrazí z domu*

Nakonec jsem po nějaké době jízdy díky navigaci Eli našel její chatu, přičemž jsem před ní zastavil. Ještě jsem minutku seděl v autě a prohlížel jsem si tu chatu zvenku. Po chvíli jsem se jen usmál a vystoupil jsem za auta, přičemž jsem obratně obešel celé vozidlo a otevřel jsem dveře spolujezdce, než stihla ona sama vystoupit. Doufám, že sis užila vyhlídkovou jízdu. Řekl jsem pobaveně a čekal jsem, až vystoupí, přičemž jsem se ještě trochu rozhlédl kolem, ale stále jsem měl na rtech menší úsměv.

*usmála se, když jí otevřel dveře a vystoupila* Byla to nádhera. *zamumlala stále s úsměvem, který po dlouhou dobu provázel její rty, také neodolala pokušení se trošku rozhlédnout - nějakou tu dobu tu nebyla. Když trošku popošla, všimla si malé bílé kuličky, což vlastně byla její polární lištička, která běžela ťapkala směrem k ní. Když se tak stalo, tak si jen trošku přidřepla a vzala jí do náruče, přičemž se opět postavila do vzpřímené polohy, pomalu popošla směrem vpřed, vytáhla klíče a odemkla dveře* Je to tu pro tebe málo luxusní? *zeptala se ho pobaveným tónem a pomalu vešla dovnitř, kde si také sundala své boty a gestem ruky mu pokynula, aby také vešel. Až poté zabouchla dveře a pomalu vešla do kuchyně, která byla kousek od vchodových dveří* Dáš si něco? *zeptala se ho s úsměvem. Přeci jen, když už jí má něco zahrát a zazpívat, bylo by slušností ho alespoň nějak málo pohostit, kdyby chtěl*

Jen jsem s rukama v kapsách následoval Eli, přičemž jsem si říkal, co to je za bílou věc, co běží směrem k ní. Nakonec jsem si uvědomil, že je to liška. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou, ale nemohl jsem říct, že by se mi ta bílá chlupatá kulička nezdála roztomilá. Vstoupil jsem za Eli dovnitř a podle jejího příkladu jsem si také vyzul boty. Neboj se, přežiju to. Odpověděl jsem ji na její jízlivou poznámku, ale trochu jsem se poté zasmál. Ale jistý půvab to má. Dodal jsem nakonec už trochu vážněji. Trochu jsem se rozhlédl a popošel jsem o pár kroků dále dovnitř. Ne ne, nic nechci, díky. Odpověděl jsem ji na její otázku a zůstal jsem ještě stát na místě.

V jednoduchosti je krása. *odpověděla s úsměvem. Přeci jen i ona si mohla dovolit luxusnější sídlo, i když tohle jí bohatě stačilo, přeci jen to bylo celkem pěkné, nic dalšího nepotřebovala, měla tu všechno, co potřebovala. Potom tedy vyšla z kuchyně do obýváku, přičemž mu ukázala, aby šel za ní. U zdi přitom byla v pouzdře opřená kytara. Lištičku položila na zem a ještě ji pohladila po její hladké srsti* Odpočívej. *zašeptala s úsměvem a jako by jí ta lištička poslouchala, tak se schoulila do klubíčka na zem. Eleri zatím vzala pouzdro, které rozepla a vyndala z něj kytaru, přičemž si na ní zkusila brnknout, ale zakřenila se nad tím, jak je rozladěná, a tak jen podala kytaru Saiichimu a trošku se nad tím zakřenila. Byla to dobrá příležitost si ověřit i tohle, což bylo opravdu důležité, protože tu kytaru mu nikdo ladit nebude* Myslím, že je dobrá, samozřejmě každému vyhovuje něco jiného, ale já jsem si s ní toho zahrála už celkem dost a zatím posloužila dost dobře. *oznámila mu s úsměvem*

Pomalu jsem následoval Elerí do obýváku, kde jsem se opět trochu porozhlédl. Ani jsem přitom nezaregistroval, že kytaru už odzkoušela. Když mi ji podala, posadil jsem se a sám jsem si ji odzkoušel, jakmile z ní ale vyšel první tón, jen jsem se úsměvem zakroutil hlavou. Dobrá? Kapku rozladěná, nemyslíš? Zeptal jsem se pobaveně, přičemž jsem ji přejel pohledem. Snažila se mě snad tímto zkoušet? Opět jsem sklopil pohled ke kytaře a sám jsem začal s laděním, přičemž jsem nejdřív zahrál první strunu, poté druhou na pátém políčku - Nezněla ani trochu stejně, tudíž jsem sám zkoušel ji opět naladit.

*překřížila své ruce na prsou a trošku se zasmála. Myslela to s tím, že je dobrá trošku jinak, tak nějak celkově, ale pokud si to přebral takhle, tak to nevadilo, protože to nebylo to, o co jí doopravdy šlo* Výborně. *zamumlala s úsměvem, opřela se o zeď a překřížila své nohy, sledovala každý jeho pohyb, takže by si všimla každého zaváhání. Nemělo by mu dělat problém naladit takovou kytaru, ale spíš jí stejně zajímalo, co jí předvede po tom, co se mu povede jí naladit, o čemž nepochybovala* Tak se ukaž. *zamumlala nakonec s úsměvem, ale její oči kriticky žhnuly. Měla vcelku hudební sluch, takže s tím by neměl být problém, zaslechnout i třeba o kousek strunu pod tónem, kdyby na ní zahrál*

Jakmile jsem podobným způsobem dokončil ladění, zahrál jsem znovu všechny struny. Poté jsem zvedl svůj pobavený pohled k ní. Dobře, můžu ti zahrát něco z mé vlastní tvorby,ale to je opravdu jiný styl, než rock. Řekl jsem s úsměvem, přičemž jsem sám toužil po příležitosti se trochu předvést - přeci jenom jsem nikdy nehrál nikomu, kdo by rozuměl hudbě, což byl první důvod, ten druhý byl to, že mi bylo jasné, že mě chce prostřílet kritikou hned jakmile skončím, přičemž jsem ji to chtěl překazit.

*nadzdvihla obočí, no, očividně se chtěl trošku předvést, což bylo jen dobře, protože tokoví ti, co si věřili, chtěli se předvádět, ale přitom uměli, tak se hodili do takových kapel, navíc pokud skládal tím lépe, takže byla opravdu zvědavá, a tak přikývla* Samozřejmě nemám nic proti tomu, ale jak jsem řekla, pak ještě chci slyšet, jakým způsobem zpíváš rock - hraní problém není, nemělo by tam být nic složitého, až na sóla. *po tom, co tohle řekla ho trošku přejela pohledem* Ale vzhledem k tomu, že skládáš, tak bys s tím neměl mít nějaký velký problém, ne? Takže dobře... Můžeš mi sice zahrát co chceš, ale ještě chci slyšet tvůj hlas v rockové podobě, pokud chceš, můžu ti k tomu také zahrát, pokud by ti to trošku ulehčilo. *dodala stále s úsměvem. Tohle prostě byly nároky, které na něj měla, i když se to mohlo zdát dost přísné, ale měla takový pocit, že k němu si tohle dovolit může, aniž by ho nějak urazila, anebo mu spíš srazila sebevědomí*

Aniž bych cokoliv řekl jako odpověď, odkašlal jsem si a začal jsem hrát. Tohle opravdu bylo něco jiného než rock, bylo to od rocku tak daleko, jak to jen šlo, a to jak s hraním, tak se zpěvem, věřil jsem si ale natolik, že rock zvládnu. Alespoň s kytarou to bylo v podstatě jisté, s hlasem to bylo ale už složitější. Sice jsem byl sebevědomý, ale to mi pořád nevzalo pocit nervozity, který jsem ale samozřejmě zatlačil do pozadí, aby to neovlivnilo to, co jsem teď hrál. (https://www.youtube.com/watch?v=koczXygKlWU)

*chvilku ho jen poslouchala a pozorovala, co dělá, nakonec ale přivřela oči a hlavou se zapřela o stěnu za ní. Byla to úžasná hudba - to vážně vymyslel sám? Nejspíš ano podle toho, co říkal. Vypadalo to dost složitě, anebo spíš to tak znělo, bylo v tom vše, co tam mělo být - dynamika, stálá forma, rytmus, který nikam neutíkal, ani nešel pozadu, složitější pasáže, slyšitelná melodie,...* Wow... *proběhlo jí hlavou a jen nakonec úplně otevřela své oči a pozorovala ho, přičemž čekala, než to dohraje. Bylo to opravdu dobré, i na techniku těžké, svědčilo to o tom, že hraje opravdu hodně dobře, což v ní probudilo jistý zájem o to, aby se do té kapely dostal, i kdyby měl nakonec jen hrát*

Sám jsem se při hraní vložil do melodie, přičemž jsem byl tak trochu mimo, jak se mi často stávalo, když jsem hrál vlastní muziku. Nakonec jsem se dostával ke konci písně, ale když jsem skončil, nechal jsem své ruce na kytaře. Vzhlédl jsem k Eli a pousmál jsem se. Není to ještě úplně hotové, i když se to už chýlí k takovému použitelnému stavu. Řekl jsem s úsměvem, přičemž mi trochu zajiskřilo v očích. Čekal jsem, co mi na to řekne a byl jsem upřímně opravdu zvědavý, jestli se u ní najde nějaká ta kritika. Nečekal jsem, že by nějak kritizovala tuto písničku, ale pokud se bude jednat o rock, tam už si něco najde, jelikož v tom ohledu jsem nováček.

*na chvilku na něj jen omámeně zírala - opět ji příjemně překvapil* To jsi vážně... Je to vážně tvoje píseň? *zeptala se překvapeně. Přeci jen vytvořit něco takového, nejspíš není úplná legrace. Pak jen nevěřícně zavrtěla hlavou a její úsměv se rozšířil. Uměl na tu kytaru hrát opravdu hodně dobře. Ona sice byla dobrá na sóla, ale pochybovala, že by dokázala něco takového vymyslet, ani by na to nejspíš neměla nervy* Není to hotové, říkáš... *zamumlala a trošku se u toho zasmála, pak se chytla za hlavu* Je to hodně dobré, tímhle jsi mi dokázal, jak schopný jsi hráč a skladatel... Ale moc dobře víš, co po tobě ještě chci, takže chceš doprovod? Co si zazpíváš? *zeptala se ho s úsměvem a posadila se ke klávesám, přičemž se jen zatočila na židli*

Trochu jsem se při pohledu na ní zasmál a zakroutil jsem hlavou. Ano, to je vážně moje píseň. Zopakoval jsem po ní a poté jsem ji jen chvíli sledoval. Upřímně jsem nevěděl, co zazpívat, takže jsem se rozhodl, že to nechám na ní, i když tím asi riskuju, že vybere něco složitějšího. Samozřejmě jsem se ale ničeho takového nebál a cítil jsem se připravený zazpívat cokoliv co bude chtít. Můžeme to zkusit i s doprovodem, ale výběr nechám na tobě, přece jenom nejlépe znáš styl kapely. Odpověděl jsem ji a pobaveně jsem se na ní díval, přičemž jsem se malinko zachechtal, když se tak zatočila na židli. Každopádně se moje nervozita - Stále dobře skrývaná - trochu zvýšila, jelikož teď jsem lidově řečeno nebyl na domácím hřišti, co se týče stylu muziky.

*chvilku si ho prohlížela, přičemž přemýšlela, co mu dá, netrvalo dlouho a dostala nápad, při kterém se trošku pousmála a pomalu začala hrát melodii "It's my life od Bon Joviho"* Tohle znáš, ne? *zeptala se ho s úsměvem, přičemž si byla skoro jistá, že to zná i tak, i když to nejspíš není úplně jeho styl, ale tohle už musel někdy slyšet každý, přeci jen je to hitovka. Tohle mohlo být něco, čím by si ho ověřila - jeho nasazení, dynamiku, případně nějaký ten rockový nádech hlasu, i když ne každý to umí. Mohl to pojmout nějakým způsobem po svém, což by mu snad jen přilepšilo, nemohlo by mu to nijak ublížit, nejspíš*

Trochu jsem se usmál, když začala hrát tuto melodii. Ta píseň mi byla opravdu známá, v podstatě jako všem. Ta píseň dosáhla opravdu obrovské popularity, tudíž musela čekat, že to budu znát. Jen jsem s úsměvem přikývl, přičemž jsem ji odpověděl. Ano, tuhle znám. Řekl jsem pobaveně, přičemž se mi v očích neustále odrážela ta stejná jiskra. Čekal jsem, že se do kapely stejně i tak dostanu, i kdybych měl jen hrát. Každopádně mi ani tak nešlo o to se dostat do té kapely, jako spíš o něco jiného.

*pousmála se nad tou jeho odpovědí, přeci jen jí ale očekávala* Dobrá, takže připraven? *zeptala se, aniž by čekala na odpověď a začala hrát jakousi předehru, kterou si právě vymyslela, pak na něj jen lehounce kývla jako náznak toho, že by mohl začít zpívat, pak se už jen soustředila na ten jeho zpěv, na své hraní nemusela ani dávat pozor, přeci jen to znala opravdu nazpaměť, takovou hitovku, navíc, přeci jen to byla dívka, a tak tu nebyl problém se soustředit na více věcí naráz*

Začal jsem se zpěvem, ale přitom mě něco napadlo, jak už bylo u lidí mého typu zvykem, něco tak trochu navíc. Při zpěvu jsem také svým způsobem zahrál na kytaru v mých rukou něco, co v téhle hitovce vyloženě nebylo. Trochu mě zaujalo, že to neznělo až tak špatně, spíše naopak, dávalo to tomu trochu jiný nádech, čehož jsem chtěl dosáhnout. Se zpěvem jsem upřímně nevěděl, jak na tom jsem,takže jsem si počkal až na konec písničky, abych si vyslechl její názor.