Kenshinovo sídlo

*Trochu jsem se zasmál.* "Dobře nechme toho, přece jenom je vidět, že jsi v tom lepší než já." *Můj smích nakonec přešel jen v mírný úsměv. Potřeboval jsem odpočinek, zároveň jsem se ale ještě nechtěl loučit.* "Spěcháš, nebo ti mohu ještě něco nabídnout?" *Navíc jsem na odpočinek měl pramálo času. Zajímalo mě, kde jsou všichni ostatní. Ještě nikdy se totiž nestalo, že bych došel do úplně prázdného domu.*

*pousmála se nad tím, vlastně to byl takový vítězoslavný úsměv, ale nejspíš oprávněný, když to takhle rychle vzdal* Nejspíš. *dodala pobaveně* No... Ne, nespěchám, spíš jsem očekávala, že tu uvidím nějaké členy rodu, asi nevíš, kde jsou, že? *zeptala se a přitom její pohled utkvěl na něm, opravdu jí nešlo o to sídlo jako takové, každopádně to vypadalo, že je teď prázdné, což bylo trošku zvláštní*

*Na tváři mi ztuhl úsměv. S trochu nejistým pohledem jsem se rozhlédl.* "Nevím... Každopádně kvůli tomu padá můj odpočinek." *Nechtěl jsem si hrát na tvrďáka, bylo mi jasné, že toho moc nezmůžu, ale musel jsem jít a pokusit se najít ostatní. Opravdu jsem z prázdnoty domu neměl vůbec dobrý pocit. Co bylo tak závažného, že by museli odejít všichni? Možná to byla jen náhoda.*

*trošku se zamračila po tom, co řekl* Pokud někam odešli společně, jistě to zvládnou - ty bys měl odpočívat, takhle toho stejně moc nezmůžeš, i kdyby se něco stalo. *zamumlala, ale v jejím hlase byla slyšet jistota, o tomhle si myslela své a byla si celkem jistá, že kdyby někam teď šel, pokud to mělo co dočinění třeba s lovci, nejspíš by moc dlouho nepřežil*

*Nejdříve jsem chtěl odporovat. Pootevřel jsem ústa jako kdybych chtěl něco říct a pokusil jsem se narovnat. Jen jsem ale bolestně sykl a zase jsem se shrbil. Nejdříve jsem zakašlal a pak jsem pomalu odpověděl.* "Asi máš pravdu..." *Tohle jsem nikdy nepřiznával. Nebyl jsem zvyklý na to, že mi někdo říká co mám dělat, v tomto případě jsem ale prostě odporovat nemohl.*

*všimla si té jeho reakce, a tak si jen tiše povzdechla - chápala jeho starost, každopádně s tím nemohl teď nic dělat* Takže... Máš číslo na někoho z rodu? Možná by bylo dobré zjistit, co se vlastně děje. *zamumlala trošku nejistě, vlastně by to bylo dobré vědět, ale kdyby se něco stalo, Kenshina by to mohlo vyprovokovat k tomu, aby tam přeci jen šel*

"To už jsem zkoušel při cestě sem, všichni jsou nedostupní." *To mě na tom znepokojovalo ještě víc. Cítil jsem se bezmocný, všichni mí přátelé byli bůhví kde a nevěděl jsem, jestli jim něco nehrozí. Sice to jsou upíři, ale přece je tam venku dost nebezpečí, co je mohlo potkat. Trochu jsem zakroutil hlavou a vynutil jsem ze sebe pokřivený úsměv.* "Asi máš pravdu, když jich je tolik, co by je mohlo ohrozit?" *Trochu jsem se tímto pokoušel se sám uklidnit. Co jiného mi v této situaci zbývalo?*

Eh...No... *zasekla se a rozhlédla se okolo. Nemohla ho nechat o tom takhle přemýšlet, ještě by se nakonec rozmyslel, a to by nedopadlo úplně nejlépe, takže chtělo to nějaký nápad, jak ho zabavit, aby na chvilku myslel na něco jiného* Ehm, kde máš vlastně ten klavír? *tak tiše doufala, že je někde ne moc daleko od nich, nic jiného jí v tu dobu nenapadlo, takže vymyslela alespoň něco takového na odlehčení situace.*

*Nad její otázkou jsem se trochu zarazil. V podstatě mi došlo, o co se snaží, ale neměl jsem důvod nespolupracovat.* "Je nahoře v mém pokoji. Pojď za mnou." *Pomalým krokem jsem vyšel směrem ke schodům. Jednotlivé schody mi sice v tomto stavu dělaly problém, ale snažil jsem se to nedávat najevo. Pak jsem kulhal chodbou směrem ke dveřím svého pokoje. Otevřel jsem dveře a počkal jsem, až vstoupí.*

*povzdechla si, když řekl, že musejí jít až nahoru, moc se jí to nelíbilo, přeci jen měl odpočívat. Ale tohle bylo určitě stále lepší možností, než kdyby šel hledat ty upíry z tohohle rodu. Jen šla pomalinku za ním a vstoupila do pokoje, přičemž se pořádně rozhlédla* Tak, máš to tu pěkné. *řekla s úsměvem a její pohled nedlouho poté utkvěl na klavíru* Takže... Něco už zahraješ?

*Trochu jsem se usmál.* "Vlastně... Ano." *Pomalým krokem jsem došel ke klavíru a posadil jsem se.* "Na klavír jsem nehrál už zhruba dvě staletí, takže prosím omluv, pokud to nebude znít nic moc." *Stále jsem se usmíval. Vlastně jsem si "trochu" vymýšlel, když jsem říkal, že hrát neumím. Zhluboka jsem se nadechl, položil jsem ruce na klavír a začal jsem hrát. (https://www.youtube.com/watch?v=so6ExplQlaY)

*pomalu přišla k němu a jen tak tiše ho pozorovala a poslouchala, co hraje* Cože... Dělá si legraci? Je to dobré... *jen vyvalila oči, neřekl jí, že umí hrát, takže tohle ji opravdu překvapilo. Čekala někoho na té úrovni, že sotva zahraje "Skákal pes", každopádně tohle už bylo o něčem jiném, navíc opravdu mu to do těch prstů šlo, takže bylo znát, že na ten klavír opravdu hrál, i když to mohlo být před těma 200 lety, v tom případě si nejspíš pamatoval opravdu hodně*

*Při hraní jsem měl zavřené oči a dost jsem se soustředil. I když jsem nehrál tak dlouho, tohle jsem si pamatoval. Jakmile jsem skončil, podíval jsem se na Eli a trochu omluvně jsem se usmál.* "Gomen, asi přece jenom něco málo umím." *Bolest v levé ruce teď byla opravdu cítit, ale nevnímal jsem ji. Pomalu jsem sundal ruce z kláves a otočil jsem se směrem k  Eli.*

Wow... *zamumlala tiše a zatleskala* To bylo... Dobré. *trošku se nad tím pousmála, vážně to zahrál moc hezky, tak nějak ji to potěšilo* Jsi samé překvapení. *dodala s úsměvem, přitom se ale starostlivě podívala na jeho ruku. Doufala, že to až tak moc nebolelo, vůbec netušila, jak dlouho trvá regenerace takového zranění, protože jen málokdy se dostala do střetu s lovcem, takže zkušenosti prostě nebyly*

*Usmál jsem se a malinko jsem se uklonil.* "Zahrál bych něco lepšího, ale za tu dobu jsem tak trochu vyšel ze cviku." *Pak jsem si všiml jejího pohledu určeného mé ruce. Trochu jsem ji nazdvihl:* "Víš jak se to říká. Hudba musí bolet." *Trochu jsem se zachechtal.* "A co teď? Předvedeš mi svou hru na klavír?"

Myslím, že tohle bohatě stačilo - neřekl jsi mi, že umíš hrát... *řekla stále tak trošku omámeně, ale pak se ušklíbla* Ne, nevím, v životě jsem nic takového neslyšela, nu... *trošku se zamyslela a povzdechla si, věděla, že takovýhle styl hudby moc nehraje, uměla dobře doprovázet, z akordů díky kapele zahrála snad cokoliv, ale co se týká takového hraní, nebyla se sebou až tak spokojená* Tak, raději bych byla, kdyby ses třeba nechal pozvat na můj příští koncert, abys viděl celou kapelu v plné parádě, víš, já se teď soustředím spíš na tohle, ale pokud bych se pokusila ti zahrát něco z našeho repertoáru sama, rozhodně by to nebylo ono. *oznámila mu ujištěně*

*Trochu jsem se zasmál.* "Jak jsem řekl, dvě staletí jsem nehrál. Samotného mě nenapadlo, že bych tohle ještě zahrál. Prostě jsem si sedl a přišlo to samo." *Trochu omluvně jsem se usmál.* "Rád se nechám pozvat, jen mi stačí říct čas a místo a já si to nenechám ujít." *Docela mě zajímalo jak hraje, každopádně bych tam šel, i kdybych ji už slyšel hrát. I kdyby jen kvůli tomu, abych ji opět viděl.*

V tom případě jsi nejspíš hrál ještě lépe, že? Něco jsi za tak dlouhou dobu zapomenout přeci musel. *řekla, ale stále tak trošku rozhozeně, takhle si nemyslela, že by to bylo až tak nemožné - to, že by si spolu někdy zahráli* Myslím, že ti určitě řeknu, až budu vědět, kdy, co bude... *zamumlala a tiše se zasmála* A myslím, že pokud potrénuješ, budeš nám třeba moct brzo v kapele vypomáhat. *řekla tak napůl vážně, napůl jako vtip, přeci jen tak vzdálená představa to nejspíš nebyla, ale to, co jí zahrál... Na tom nebylo rytmicky nic moc těžkého, takže s něčím více technickým už mohl mít problémy*

"No, to bych potřeboval názor odborníka, sám moc dobře neposoudím, jestli jsem hrál dobře." *Vlastně mě napadalo dalších pár písní, které bych mohl zahrát. Byly trochu složitější, ale určitě bych je zvládl. Trochu jsem se usmál.* "Snad na mě nezapomeneš." *Pak jsem se mírně zasmál.* "Dobře, jakmile budu pro vaši kapelu dostatečně dobrý, můžeme podepsat smlouvu." *Vlastně jsem to tak trochu myslel vážně, tedy to, že bych rád vypomáhal.*

No, nevím, jestli to teď někdo posoudí... *zamumlala zamyšleně a přitom se opřela o zeď a překřížila nohy* Každopádně, hraješ dobře i teď, takže to ani není potřeba. *oznámila mu a tak trošku se zasmála, vlastně jen tak bezděky, ne, že by to myslela jako vtip, protože tohle myslela opravdu vážně* Samozřejmě, že vzpomenu... *ujistila ho, ale překvapilo ji, že tu její nabídku očividně vzal vážně - po chvilce se ale jen pousmála* Ani nevíš, co hrajeme za styl, jestli by tě to bavilo, jestli by ses do toho dokázal vcítit, a tak všechno to okolo, však to znáš. *zasmála se*

"Pořád jsi tady ty." *Řekl jsem a trochu jsem se zasmál.* "Asi jsi dostatečný odborník." *Vlastně zatím byla jediný upír, kterého znám co se zajímá o hudbu. U nás v rodu to všichni považovali za ztrátu času, vlastně proto jsem tehdy přestal hrát. Potřeboval jsem se soustředit na důležitější věci. Pak jsem se trochu zamyslel.* "No uvidíme. Třeba to bude začátek mé hudební kariéry." *Řekl jsem nakonec se smíchem.*

Já? *zmateně ukázala na sebe a tak nějak udiveně zamrkala* Já nejsem žádný profík. *vysvětlila pobaveně, to, že hrála v kapele, vlastně nic moc neznamenalo* Myslím, že bys klidně mohl začít se tomu věnovat, přeci jen, je to příjemná náplň, když tě to baví... *stále si tak nějak myslela své o tom, že se naplno oddává svému rodu a nedělá nic, co by bavilo jeho a trošku mu zpříjemnilo jeho život*

*Trochu jsem se zasmál její reakci.* "Dobře, jak myslíš." *Každopádně byla pořád větší odborník než já.* "Možná bych mohl." *Trochu jsem se pousmál a přejel jsem rukou po klávesách.* "Asi začnu tím, že si připomenu všechny skladby, které jsem kdysi hrával." *Pořád jsem si pohrával s myšlenkou, že bych svou roli jakožto takový ochránce rodu předal někomu jinému. Přece jenom jsem se ukázal jako dost špatný ochránce, když mě skoro zabil jeden lovec, i když za dosti zajímavých okolností.*

*přikývla a jen ho tak sledovala, rozhodně nechtěla, aby zanedbával rod kvůli tomu, že mu něco takového řekla, že chtěla, aby také dělal něco jiného, samozřejmě, že mohl tak nějak svůj rod chránit, ale jen v rámci možností, aby měl také trošku volnosti.* Myslím, že to by šlo...*zamumlala směrem k němu* Už... Je to o něco lepší? *zeptala se starostlivě, vlastně tím narážela na ta jeho zranění - už sice vypadal o něco veseleji, ale nevěděla, jestli se tak před ní snaží jen vypadat, anebo jestli je mu už fakt lépe*

*Trochu jsem se zamyslel.* "No... Mohlo by to být i lepší." *Bolest ještě pořádně neustupovala, ale to bylo v podstatě to nejmenší. Nejhorší pro mě bylo tady jen tak sedět. Pak jsem se trochu opatrně zeptal:* "Eli... Doufám, že si už nic nevyčítáš?" *Nechtěl jsem, aby se cítila za to co se stalo nějak vinná.*