Kenshinovo sídlo

Za celou tuhle situaci...*špitla směrem k němu, ale trošku se pousmála. To škrábnutí se jí už vyléčilo, přeci jen to bylo jen škrábnutí, což její regenerace mohla rychle vyléčit. Rukou mu jemně přejela po zádech* Chceš jít tedy lovit? Myslím, že by ses mohl tak trošku uvolnit, myslím že tohle s mým otcem je takové... No ne moc uvolňující nejspíš. *nenašla vhodné slovo a jen nad sebou trošku zavrtěla hlavou. To břicho, jak jí ho otec zmáčkl, bolelo o něco víc, když tu nebyl. Nevěděla, čím to je, ani jak ten symbol funguje, ale nelíbilo se jí to*

*Trochu jsem zakroutil hlavou.* "Teď nikam nepůjdu. Stejně bych se nesoustředil a mohlo by to dopadnout špatně. Navíc svou žízeň sotva pociťuji, ještě je celkem brzo." *Odpověděl jsem šeptem a pak jsem se malinko odtáhl. Jednu ruku jsem ji položil na tvář a tu druhou na břicho.* "Bolí to?" *Zeptal jsem se starostlivým hlasem. Podle jejího obličeje a reakce, když ji na břicho přitlačil, mi bylo jasné, že ano, ale nevěděl jsem, jestli to tím nezhoršilo situaci z dlouhodobého hlediska.*

Trochu to...Bolí. *přiznala tichým hlasem, ale pousmála se. Nevěděla, jestli to bolí jen z toho důvodu, že trošku přitlačil, ale nejspíš to bylo tím, že ten její rod, ta "droga", na ni s odchodem jejího otce opět začala nepříznivě působit, což se jí moc nelíbilo* Neboj se. *špitla, když si všimla, že se tváří starostlivě, přitom jednou rukou přejela po jeho tváři* Dobře, tohle víš nejlépe sám, až budeš chtít jít, jen řekni a půjdeme. *oznámila mu milým hlasem a mrkla*

*Opatrně jsem přejel dlaní po jejím břiše a trochu jsem si povzdychl. Polkl jsem vztek, který se ve mě nastřádal a jen jsem se zašklebil.* "Neznáš jakýkoliv způsob, jak ti s tím můžu pomoct?" *Zeptal jsem se šeptem. Tahle bezmoc mě ničila. Potřeboval jsem najít způsob, jak ji pomoci. Pak jsem jenom přikývl a odpověděl jsem.* "Dobře..." *Byl jsem rád, že se mi tohle nepokoušela vymluvit, přece jenom jsem v téhle situaci nikam jít nechtěl. Každopádně jsem přemýšlel, jestli se stanu terčem číslo jedna toho bezpáteřního monstra. Možná ano, když chtěl jenom ublížit Eli. Ale rozhodně jsem si na to nestěžoval, potřebuji příležitost se mu postavit a zlikvidovat ho, čímž bych ukončil tenhle teror.*

*pousmála se, ale zavrtěla hlavou* Nevím o ničem, ale i tak to bude v pořádku, není to tak hrozné. *vlastně to tak úplně nebylo - občas to bylo jen jako lehká křeč, jindy, jako třeba teď, to bylo ale daleko horší, navíc kdyby šlo jen o tu fyzickou bolest, nebylo by to tak strašné, ale to nutkání navštívit otce bylo daleko horší* Třeba něco existuje, ale opravdu nevím o ničem, ani nejspíš není příležitost, jak to zjistit, pokud to neříká nějaká literatura...*nad tím se musela zamyslet. Nejjednodušší by asi bylo se zeptat někoho z toho rodu, ale to by jí sotva tak někdo řekl* Proč... Mého otce tak provokuješ? Myslíš, že bys to zvládl takhle jednoduše ukončit? Vyprovokovat ho k něčemu, co by nebylo takticky nejlepší? *zeptala se starostlivě, protože jí opravdu přišlo, že ho jen provokoval a vůbec se jí nelíbilo, že to byla nejspíš nejlepší možnost, jak si ho ještě více poštvat proti sobě*

*Jen jsem malinko uhnul pohledem a zakroutil jsem hlavou.* "Proč? Já opravdu nevím, co si o mě myslíš. Nejsem žádné neškodné koťátko." *Při téhle větě se mi v mysli přehrála jedna vzpomínka, která mě přiměla se zachvět.* "Podle jeho sebevědomí a vystupování hádám, že mě silně podceňuje, což se už dosti upírům nevyplatilo. Já vím, je mocný a blá blá blá. Ale pořád je děsně namyšlený, což já využiji proti němu." *Pak jsem se ji významně podíval do očí.* "Já ho dokážu zabít." *Pronesl jsem tichým hlasem. Bylo mi jasné, že ho považuje za nějakého boha nebo něco takového, ale pokud to krvácí, dokážu to zabít, ať je to mocné jak chce.*

*jakoby začala zběsile mávat rukama na svou obranu, jako by chtěla odčinit to, jak to řekla, možná to vyznělo jinak, než původně chtěla* Ne, já tě nepodceňuju. *pak se na chvilku zamyslela, nevěděla teď, jak dál* Jen prostě... On podceňuje všechny, to je pravda, ale nejspíš k tomu má také nějaký důvod. Máš pravdu, to jeho sebevědomí se může stát jeho nevýhodou, ale já tě nechci vystavit takovému nebezpečí. *trošku se při tom pomyšlení zašklebila a uhnula pohledem. Minimálně se musel uzdravit, než chtěl něco udělat, ale i tak by nechtěla, aby do tohohle zasahoval* Jen... Možná to teď vyzní zvláštně, budu jen kopírovat otcova slova, ale měl pravdu - tohle je věc našeho rodu a pokud se do toho zamícháš, stane se z toho válka rodů... Přitom jen kvůli mě. *rázně zavrtěla hlavou, něco takového prostě nechtěla, nebyl důvod prolévat čistokrevnou krev jen kvůli jedné dívce. Nejspíš si opět začala vyčítat nástup do tohoto rodu, ale neměla tak úplně na výběr*

*Jen jsem se od ní odtáhl, když vyslovila svou poslední větu.* "Takže takhle..." *Zamumlal jsem a jen jsem odešel směrem k sídlu. Takže věc jejich rodu, to je naprosto úžasné. Já ji mám nechat umřít jenom proto, že je to věc toho jejich pitomého rodu. Tak to je geniální. Dveře jsem rozrazil rukou, upřímně jsem se divil, že nepraskly. Vyšel jsem nahoru do společenské místnosti, kde jsem z baru vytáhl lahev skotské. Sedl jsem si do křesla a bez přemýšlení jsem začal pít. Tak tímhle to teda perfektně zakončila. V podstatě mi řekla "Nepleť se do toho Kenshine, já si raději v klidu umřu."*

*zmateně zamrkala, pak ale sklopila pohled. Tušila, co si teď tak může myslet, ale nevěděla, co má dělat. Její otec jí sice dal dost jasně najevo, že ji za tu zradu zabije, ona tomu za 1. nevěřila úplně a za 2. nechtěla ohrozit zbytek rodu, nemělo to smysl, prolévat krev jen kvůli ní - kvůli někomu, kdo sem přinesl jen tu válku, stal se členem před pár dny, ani pro ně nic neudělala a jen přinesla problémy. Jak teď má reagovat?* Kenshine... *zašeptala si pro sebe a jen pomalu vyšla směrem ke dveřím, které otevřela, rozhlédla se okolo, ale nevšimla si nikoho, a tak vyšla výš, nechala se vést lehounkými zvuky, které slyšela, i když nebyly moc výrazné. Netrvalo dlouho a došla na místo, kde byl Kenshin - všimla si, že jen tak pije z flašky, takhle rozhozeného ho ještě neviděla, a tak jen postávala opodál*

*Vypil jsem celou lahev. Všiml jsem si, že Eli stoji opodál, ale v podstatě jsem to ignoroval. Když se vztek smísil s alkoholem, způsobilo to, že jsem sevřel lahev tak silně, až praskla a rozpadla se na střepy. Říkal jsem si, že je konec a že bych si měl užít své poslední chvilky s Eli, než se jednoho krásného dne rozhodne a odejde, nechá se zabít a já tím pádem zemřu s ní. Nebylo tohle přesně to, co chtěl její otec? Aby mi začala vykládat takovéhle věci, čímž mě přivede na dno a budu pro něj snadný cíl? Kdybych měl co chránit, byla to pro mě výhoda, ale k čemu bych se měl snažit, když prostě za mými zády odejde?*

*podívala se na zem vedle Kenshina, kde se právě malé i větší střípky, ty úlomky z láhve, kterou vypil do dna, mísily s posledními kapkami toho pití. Pozorujíce ty střepy pomalu přišla ke Kenshinovi, na kterého se nakonec podívala. Opravdu hodně rychle to vypil, pokud to právě otevřel. Dělala si o něj trošku starosti - asi ho hodně vzalo, co řekla, asi měl pocit, že to pro ni znamená jasnou smrt. Jak takhle k němu přistoupila zezadu, objala ho a čelem se trošku zapřela o jeho záda* Neboj se... *zašeptala konejšivým tónem*

*Zapřel jsem si lokty o kolena a položil jsem si hlavu do dlaní. Když jsem ucítil její dotek, trochu jsem sebou trhl.* "To nejde... Ještě když říkáš, že ta věc, kterou nazýváš otcem má pravdu a že by ses prostě měla jít popravit..." *Odpověděl jsem šeptem. Nakonec jsem jenom zakroutil hlavou. Tohle nemá cenu. Brečet a pít můžu, až odejde. Pomalu jsem se zvedl a popošel jsem směrem k ní, poté jsem přejel rukou po jejím břiše. Co když to vlastně není vůbec její názor - Proběhlo mi hlavou. To by nebylo zas tak nemožné, aby to ovlivňovalo její myšlení.*

*zavrtěla hlavou* Jen jsem nechtěla, aby tím trpěl tenhle rod, víš... Kvůli mně. *zašeptala a svýma rukama ho objala tak, že je překřížila na jeho zádech, jako by ho nechtěla pustit. Nejspíš si všiml toho, že se její bolest opět projevila, jinak by se nechoval až takhle starostlivě. Ten symbol ji jen nutil jít tam, do toho rodu zpět, navíc ona měla potřebu tenhle rod uchránit od těchhle problémů, z čehož jí vznikl jednoduchý závěr - "vyřeš si to sama se svým otcem, mezi 4 očima"*

*Trochu jsem se pousmál a jedním pohybem ruky jsem jeden z jejích nezbedných pramínků vlasů, co ji spadl do očí, přesunul za její ucho.* "Tímhle se prosím netrap..." *Odpověděl jsem ji šeptem. V hlavě mi pořád hrála věta, že bych neměl řešit takovéto záležitosti, že ji stejně nepřesvědčím a že bych si s ní měl vychutnat každou možnou chvilku. Nakonec mě tento hlas v hlavě přinutil se naklonit k Eli blíž a políbit ji.*

*trošku nejistě se na něj podívala* Dobře... *špitla i přesto, že věděla, že tak jednoduché "tímhle se netrap" to nebude, potom jen udiveně zavrtěla hlavou* Tu láhev jsi vypil za takovou chvilku - to je nějaká tvoje nová nadpřirozená schopnost, o které ještě nevím? *zeptala se pobaveně a podívala se na střepy, nebylo by dobré je tu jen takhle nechat ležet, někdo by se mohl celkem lehce pořezat*

*Po její poznámce jsem se trochu zasmál.* "Ano, mám spoustu nadpřirozených schopností, třeba dopít zbytek lahve s alkoholem během několika mála minut." *Odpověděl jsem se smíchem a pak jsem se podíval tím směrem, kterým se dívala ona. Zašklebil jsem se a zakroutil jsem hlavou.* "No jo, zase jsem se neudržel a odnesl to jeden z nevinných předmětů žijících v mém sídle." *Dodal jsem nakonec a opět jsem se mírně zasmál.*

Stejně to je... *tiše si povzdechla, ale zasmála se. Na tohle mu neměla co říct, ale o těch jeho nadpřirozených schopnostech si myslela své - měl jich mnoho a v různých oblastech* Koukám, že ve tvém sídle žije úplně všechno. *oznámila mu pobaveným, ale trošku rejpavým tónem, potom přistoupila k těm střepům, dřepla si a opatrně je začala sbírat do dlaně, aby je odstranila z té země, kde by nebylo úplně nejbezpečnější je nechat*

*Trochu zamračeně jsem se na ni podíval, pak jsem si dřepl vedle ní a jemně jsem ji stiskl zápěstí.* "Nech to být, ostatky té nebohé lahve si jakožto vrah uklidím sám." *Zamumlal jsem pobaveně, ale zároveň jsem nechtěl, aby tohle dělala ona, když jsem to zavinil já. Lehce jsem ji odsunul ruku stranou a začal jsem střepy sbírat sám.*

*povzdechla si, ale pak se trošku zasmála* Vrah by mohl přijmout pomoc dobrovolníka... *zašeptala a ty střepy, které nasbírala, opatrně vyhodila do koše opodál, potom jen překřížila ruce na prsou a pozorovala to jeho počínání, když jí takhle "odstranil" z dosahu těch střepů*

*Trochu jsem se zachechtal a posbíral jsem všechny střepy, ty jsem pak vyhodil do koše. Pak jsem se podíval na Eli a popošel jsem blíže k ní. Dvěma prsty jsem ji chytl za bradu a zadíval jsem se ji do očí.* "Teď mi dopověz, co jsi mi chtěla říct na mou alkoholickou nadpřirozenou schopnost?" *Zeptal jsem se na oko vážně, ale snažil jsem se zadržet smích.*

No...*začala, pak se ale trošku zarazila, protože netušila, jak to teď bere, jestli ji jen zkouší, anebo jestli jde o něco jiného* Žádná taková schopnost neexistuje - prostě jsem tě jen naštvala, to je všechno. *zašeptala, ale potom na něj vyplázla provokativně jazyk* To už bys těch nadpřirozených schopností měl tolik, že by to vyloženě nebylo fér. *dokončila svou myšlenku, protože nepočítala, že by mu to šlo takhle rychle i v normální náladě, za normální situace, bez jakékoli motivace. Potom se jen trošku zasmála*

*Ruce jsem ji zlehka položil na boky a přiblížil jsem se k ní blíž. Trochu jsem se pousmál, protože se tím zvýraznil výškový rozdíl mezi námi. Sklonil jsem hlavu, abych ji viděl do očí.* "Jaké další schopnosti například mám?" *Zeptal jsem se pobaveným tónem, protože jsem opravdu nevěděl, co tím má na mysli. Každopádně jsem byl rozhozený poslední dobou pořád, ale snažil jsem se to nedávat najevo. Teď jsem prostě vypěnil a nemohl jsem tomu nijak zabránit.*

*zakřenila se, když si opět přišla takhle maličká, jako celkem obvykle často. On jí to ale očividně udělal naschvál, cože se jí moc nelíbilo - už si všiml několikrát, že na svou výšku je opravdu celkem háklivá* Tak... Co se týká mě: jakkoliv mi změnit náladu, absolutně mě okouzlit a rozhodit... Předpokládám, že i to čtení myšlenek a telepatie občas funguje. *zasmála se a jen trošku zavrtěla hlavou. Natáhla jednu ruku k němu a přejela mu dlaní po tváři* Stačí ti to? *zeptala se pobaveně*

*Trochu samolibě jsem se usmál a naklonil jsem se svou tváří k té její.* "Takže okouzlit? Jak například?" *Zeptal jsem se šeptem. Naše tváře od sebe byly vzdálené jen několik centimetrů, což mé srdce přimělo trochu zrychlit. Doufal jsem, že to nějakým způsobem nezaregistruje, protože by to docela shodilo můj pokus o provokaci.*

C-Co...*zasekla se a její tváře zčervenaly, když byl takhle blízko ní, opět využil té jeho schopnosti ji dokonale a se 100% zárukou rozhodit* Jako... Jako třeba teď. *zašeptala, ale když už byl takhle blízko, nemohla jen takhle stát, prostě neodolala a nahnula se k jeho rtům, aby je mohla spojit do krátkého polibku, potom se zase kousek oddálila a po její tváři přelétl blažený úsměv*