Kenshinovo sídlo

*Svou rukou jsem se dostal až k jejím ňadrům, přes které jsem přejel dlaní. Zaujalo mě, že se mě neustále pokouší provokovat, když se ještě nedávno třásla při mém každém doteku. Samozřejmě jsem si ale nestěžoval. Jestli jsem si předtím nebyl schopen srovnat myšlenky, tak teď jsem byl naprosto mimo. Malinko jsem přivřel oči a pokračoval jsem v rozdávání polibků, tentokrát jsem se přesunul těsně pod klíční kost.*

*její tělo ztratilo potřebu se jakkoliv zmítat, anebo ho zastavovat - sama nevěděla, proč. Možná to bylo tím, že teď prožívala to období se svým otcem, a tak nikdy nevěděla, co se může stát, ale možná to tak nebylo. Dlaň mu jen položila na vlasy a lehounce ho hladila - v tuhle dobu vlastně nic jiného dělat nemohla, když byl zaměstnaný tímhle způsobem*

*Uštědřil jsem ji ještě jeden dlouhý polibek těsně nad místo, kde by se mělo nacházet její srdce a pak jsem vzhlédl. Posunul jsem se trochu výš a letmo jsem ji políbil na rty. Potřeboval jsem se na chvíli zastavit a bezpečně uzamknout svou žízeň tam, kde mě několik hodin nebude obtěžovat. Trochu pokřiveně jsem se usmál a zadíval jsem se ji do očí.*

*ten jeho polibek mu oplatila a rukou přejela přes jeho dlaň, přičemž si všimla toho "úsměvu", který se mu vytvořil na rtech. Nevěděla teď, jestli si má začít něco vyčítat, každopádně zmateně zamrkala a lehounce zavrtěla hlavou, jako by nechápala* Něco se děje? *zašeptala směrem k němu a přitom opětovala pohled do očí.*

*Chvíli jsem neodpovídal, protože při pohledu do jejích očí mi došly slova. Po trochu delším momentu jsem pomalu zakroutil hlavou.* "Nic se neděje..." *Odpověděl jsem šeptem a přejel jsem ji dlaní po tváři. Mírně jsem se pousmál a hned poté jsem sklopil pohled, přičemž jsem zavřel oči, jako kdybych se soustředil. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem vzhlédl. Naklonil jsem se blíže k ní a dlouze jsem ji políbil. Doufal jsem, že mi 460 let cviku stačilo na to, abych neudělal nic, čeho bych litoval.*

*měla pocit, že jí něco zatajil - to ji samozřejmě nenechávalo úplně klidnou, ale nejspíš k tomu měl nějaký dobrý důvod, anebo prostě nechtěl rušit tuhle atmosféru, což tak trochu chápala. Na chvilku se nechávala unášet tím jeho polibkem, než se odtáhla a naklonila se k jeho krku, na který ho začala líbat - to pro Kenshina musela být trošku provokace, protože tím vlastně vystavila svůj krk.*

*Malinko jsem se zachvěl, ale ne kvůli tomu, jak mě líbala, i když to tak mohlo vypadat. Křečovitě jsem zavřel oči a jednu ruku jsem zatnul v pěst. Začal jsem zhluboka dýchat. Proč se zatraceně nemůžu ovládnout? - Na tuhle otázku, co se přehrávala v mé hlavě, jsem nedokázal najít odpověď. Pohladil jsem ji po vlasech a marně jsem se pokoušel zvládnout tuhle situaci. Nechtěl jsem teď nikam jít a navíc jsem stále věřil, že jsem dost silný na to, abych se dokázal kontrolovat.*

*Nic jí neřekl, když se ho ptala, co se děje. To mohl být důvod, proč si tu jeho změnu dýchání a chvění vysvětlila tak, že byl jen prostě nějakým způsobem nervózní anebo něco takového. Podle těch jeho reakcí spíš usoudila, že se ještě od jeho krku neodtáhne, protože se mu to líbí, a tak si jen dál brázdila cestičku po jeho krku svými rty.*

*Otevřel jsem oči a trochu jsem se zachvěl. Každopádně jsem neměl v plánu ji nic říct, nebo něco udělat. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem se přiblížil k jejímu uchu, které jsem jemně políbil. Svou rukou jsem přejel od jejího krku, až k podbřišku, kde jsem se zastavil a začal jsem ji pomalými, krouživými pohyby dlaně hladit.*

*na chvilku se odtáhla od jeho krku, aby mohla očima vyhledat ty jeho. Vypadal trošku nevyrovnaně a ona teď nevěděla, jestli to řešit, anebo ne. Předtím jí přeci řekl, že se nic neděje. Tak se jen opět naklonila jeho krku, od kterého své polibky začala směřovat pomalu, směrem na jeho hruď. Nebyla si jistá, proč je tak rozhozený, protože vyloženě tak, že by to bylo nervozitou, to nevypadalo. Nedalo jí to úplně klid, protože netušila, jestli to náhodou nesouvisí s ní*

*Pomalu jsem se uklidňoval. Svou dlaní jsem zajel ještě o něco níže, ale jen o kousek. Lehl jsem si na bok, abych měl volnou i druhou ruku. Tu jsem položil na její záda a začal jsem dlaní pomalu přejíždět nahoru a dolů.*

*zhluboka se nadechla a zadívala se do těch jeho očí. Vypadalo to, že už je o něco klidnější, což jí tak nějak dopřálo klid, protože předtím nevypadal úplně ve své kůži. Naklonila se k jeho obličeji, provokativně blízko, jako to udělal on předtím, nic však neudělala*

*Naprosto nečekaně to temné nutkání zamknuté vzadu v mém mozku zaplavilo celou mou mysl. V mých očích temně zajiskřilo a jedním rychlým pohybem jsem se naklonil k jejímu krku, do kterého jsem se neovladatelně zakousl. Rukama jsem přitlačil na ty její, takže se nemohla bránit. Asi po dvou vteřinách jsem procitl a uvědomil jsem si, co to dělám. Odtáhl jsem se a během jedné milisekundy jsem stál na opačné straně pokoje. Zděšeně jsem se díval na Eli a rukou jsem si zakryl ústa.* "Pane bože..." *Zamumlal jsem, vzal jsem své tričko a vyšel jsem z pokoje. Seběhl jsem ze schodů a vyšel jsem ven, kde jsem se posadil ke zdi. Ruce se mi neovladatelně třásly.*

*opravdu jí šokovalo, co udělal. Trošku sebou trhla, ale marně. Nikdy se jí nic podobného nestalo, nikdy se žádnému upírovi předtím nepodařilo ji kousnout... Nebylo to tak bolestivé, ale přesto tak nečekané, že trošku vyděšená byla, možná to bylo i tím překvapením. Celkem rychle si ale očividně uvědomil, co dělá, takže zmizel dříve, než stihla něco říct, i když vlastně v tuhle dobu ani neměla slov. Když odešel, na chvilku si prsty sáhla na krk, než se na ně podívala - prsty se jí trošku zatřásly, když si všimla té krve... Po ruce neměla nic na převázání, i kdyby měla, nejspíš by jí v tuhle chvilku nenapadlo si pro to dojít, úplně ji to vyvedlo z míry. Věděla totiž, že upír předem pocítí svůj hlad, měla s tím už nějaké zkušenosti - proč jí to tedy neřekl? Očividně to bylo to, proč vypadal tak neklidně. Chvilku se vzpamatovávala, než se pomalu zvedla z postele, vlasy přehodila přes ránu na krku a vydala se směrem ke dveřím, ale těsně před nimi se jí podlomila kolena, a tak se jen zapřela rukou o zeď* Zatraceně... *zašeptala si pro sebe. Na něco takového nebyla zvyklá - i ta chvilinka, kterou pil její krev, způsobila to, že její tělo bylo trošku oslabené. Nevěděla, co si o tom myslet, ale s oporou všemožných zdí, zábradlí, vlastně všeho, o co se mohla opřít, sešla schody*

*Zaslechl jsem kroky, takže jsem se zvedl a podíval jsem se do dveří. Uviděl jsem Eli, jak se potácí směrem sem. Udělal jsem krok k ní a natáhl jsem ruku směrem k jejímu tělu, jako kdybych ji chtěl pomoct, ale okamžitě jsem se zastavil. Ruku jsem nechal ve vzduchu a noha se mi strašně třásla. Nakonec jsem jen udělal dva kroky zpátky až ke zdi. Teď jsem si, více než kdykoliv jindy, připadal jako monstrum. Nechtěl jsem se k ní přiblížit, bál jsem se, že ji ublížím ještě více, než jsem už udělal. Se zděšeným pohledem na tváři jsem se na ni jenom díval, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku.

*jakmile zahlédla Kenshina, snažila se chodit co nejpřirozeněji, aby nebyla znát ta její slabost. Bylo to o trošku lepší, i když ne o moc. Došla k němu a jen si ho prohlédla, neřekla zpočátku ani slovo. Vypadal, že ho tohle dost vzalo, nejspíš byl na sebe naštvaný anebo něco podobného, to vlastně usoudila z toho, jak se teď zachoval, anebo spíš nevěděl, jak se má právě teď zachovat. Nejistě zvedla jednu ruku, kterou přejela po jeho tváři* Pojď domů...*zašeptala, když si uvědomila, že vlastně minimálně členové rodu ucítili její krev - nechtěla, aby ještě tady venku přilákala nějaké upíry*

*Jakmile se dotkla mé tváře, udělal jsem jenom krok stranou a zakroutil jsem hlavou.* "Já... Nemůžu..." *Zamumlal jsem. Potichu jsem sám sebe proklel. Slíbil jsem si, že ji budu chránit, a místo toho ji sám ohrozím, a to jen kvůli mé idiotské chybě. Zaklonil jsem hlavu a zhluboka jsem se nadechl, pak jsem se ji opět podíval do očí, s bolestným pohledem na tváři. Udělal jsem ještě jeden malý krok dozadu a už jsem zůstal stát. Nebyl jsem úplně blbý, cítil jsem, že krvácí, což mě nutilo se cítit jako nějaký netvor a ne jako člověk.*

*starostlivě si ho prohlédla, ale pak sklopila pohled k zemi, chvilku nic neříkala. Nechtěla, aby se cítil špatně, věděla moc dobře, jak se musel cítit, jsou to upíři - je těžké udržet tu temnou stránku na uzdě, když "zaútočí" takhle nečekaně. C-Co nemůžeš? *zeptala se ho šeptem, i když její pohled stále směřoval k zemi. Chvilku v téhle pozici vytrvala, než vzhlédla a udělala krok směrem k němu, jako by ho nechtěla pustit dál. Nechtěla, aby si nic vyčítal, i když to dopadlo tímhle způsobem*

*Pomalu jsem zakroutil hlavou a ruce jsem strčil do kapes, jako kdybych se chtěl zbavit nutkání něco udělat.* "Nezasloužím si tě..." *Začal jsem potichu.* "Nemůžu tě znova ohrozit. Kdybych se neovládl, tak..." *Podíval jsem se stranou a skousl jsem si ret. Po tváři mi utekla jedna samotná slza. Bylo to spíš vztekem. Byl jsem na sebe naštvaný více než kdy jindy.*

*zavrtěla hlavou, měla sto chutí mu říct něco ve smyslu: "Co to meleš?!" - nakonec ale něco takového zavrhla. Přitom udělala ještě jeden malý krok směrem k němu a natáhla k němu ruku, jako by mu nabízela oporu* Tohle se může stát každému z nás... Přestaň si to vyčítat. *zašeptala a zadívala se na jeho tvář, i když oči nebylo možné vyhledat, když se právě díval jinam. Asi tušila, jak se cítí, ale nemohla ho nechat říkat jen tak něco takového*

*S nevěřícným pohledem v očích jsem se opět podíval na Eli.* "Jak si to mám nevyčítat? Mohl jsem tě zabít!" *Řekl jsem trochu nepříčetně. Teď, když jsem to vyslovil nahlas, cítil jsem se ještě hůř. Trochu jsem zakroutil hlavou a sklopil jsem pohled. Snažil jsem se dostat ty špatné myšlenky a představy z hlavy, ale to prostě nešlo.*

*posledním krokem došla až k němu. Měl pravdu, stát se to mohlo, ale nestalo se to, a tak nemělo jakýkoliv smysl nad tím přemýšlet. Je pravda, že to bylo nečekané, že ji to takhle nárazově oslabilo, že jí to opravdu mohl říct dříve, než se něco stalo, ale... Teď potřeboval oporu, nemohla ho nechat se v tom takhle utápět a myslet si o sobě bůhví co. Nemohla mu odpustit ty kecy o tom, že si jí nezaslouží kvůli tomuhle, i když ano, byla to chyba. Opatrně natáhla ruku k jedné z těch jeho - cítila možná trošku strach, což ji samotnou trošku zarazilo, ale nechtěla to dát na sobě znát, a tak ruku nestáhla a jen se opatrně dotkla té jeho*

*Podíval jsem se ji do očí a tu ruku, které se dotkla, jsem zaťal v pěst. Měl jsem asi větší strach než ona, i když s opačných důvodů. Divil jsem se, jak to může takhle brát, když jsem ji skutečně mohl ublížit, a nebylo k tomu daleko. Nedokázala svými slovy jakkoliv ovlivnit mé smýšlení o sobě. Už jsem se nepovažoval za někoho, kdo je schopný sebeovládání. Snížil jsem se na úroveň nečistokrevných monster.*

*pevně mu tu ruku stiskla, aby mu zabránila od ní opět ustoupit. Přitom si ale myslela, že by měl jít lovit, pokud měl hlad - z té trošky krve, co vypil, než se začal ovládat, se nemohl vůbec nasytit, na to si to moc brzo uvědomil.* Stále ti miluji - chápeš? Budu ti oporou, a to i v takové situaci. *zašeptala směrem k němu, aby ho o tom ujistila. Nic takového jako, že je monstrum si o něm nemyslela - tohle byla prostě jen přirozená stránka upírů. A on ať chtěl nebo ne, byl jedním z nich*

*Zadíval jsem se ji zmateně do očí. Opravdu mě to udivovalo. Jen jsem zakroutil hlavou a pak jsem se k ni naklonil, abych ji mohl letmo políbit. Trochu jsem se bál, jak zareaguju, když budu takhle blízko ní, nic se ale nestalo. Pak jsem se odtáhl a stiskl jsem její ruku.* "Gomen... Je mi to strašně líto..." *Zamumlal jsem. Došlo mi, že jsem neřekl předtím ani slovo omluvy, i když za tohle se nejde dostatečně omluvit.*