Kenshinovo sídlo

*Oči jsem nechal zavřené, jen jsem zakroutil hlavou. Na tváři mi ztuhl úšklebek.* "Asi bych měl jít lovit..." *Zamumlal jsem. Potřeboval jsem si teď pročistit hlavu, a krev by mi teď taky neuškodila. Pomalu jsem se zvedl z pohovky a popošel jsem ke skříni, kterou jsem otevřel a vytáhl jsem z ní náhodně jednu mikinu, kterou jsem si začal oblékat.*

*tiše si povzdechla - přeci jen byl nejspíš zklamaný. Otočila se k němu, své tričko si přitom narovnala a pomalu se zvedla. Chvilku se na něj jen tak dívala, přeci jen už naznačil, že hlad má, a tak tohle pochopila, ale samotného ho nechtěla nechat jít. Ne teď, když se děje, co se děje* Půjdu s tebou. *řekla rozhodným tónem, ani to nevyznělo jako otázka, prostě byla rozhodnutá*

*Navlékl jsem si mikinu, zaklonil jsem hlavu a zhluboka jsem se nadechl, pak jsem otevřel oči a podíval jsem se na Eli. Popošel jsem blíže k ní a pohladil jsem ji po tváři. Pootevřel jsem ústa, jako kdybych chtěl něco říct, nakonec jsem ale jen zakroutil hlavou.* "Dobře, jak chceš..." *Zamumlal jsem vyšel jsem z pokoje. U schodů jsem našel opřeného o zábradlí jednoho z mých přátel.* "Kdokoliv se přiblíží k sídlu kromě mě a Eli, okamžitě zneškodnit." *Upír jen přikývl, aniž by něco řekl. Já jsem sešel ze schodů a podržel jsem Eli dveře.*

*také sebrala svou mikinu, kterou měla doteď přehozenou přes opěradlo židle, přehodila si jí přes sebe a vyběhla z pokoje, protože jí Kenshin za tu dobu jaksi utekl. Jeho rozhovor s tím upírem už nezaslechla, ale stihla se dostat ze schodů tak rychle, aby nemusel ty dveře držet až moc dlouho. Pousmála se nad tím jeho chováním* Děkuji, pane gentleman... *špitla pobaveně a prošla dveřmi. Poté se nadechla toho čerstvého vzduchu a rozhlédla se okolo*

*Trochu jsem se zasmál a vyšel jsem ven. Opatrně jsem zezadu objal Eli a políbil jsem ji na tvář.* "Pro svou vznešenou dámu cokoliv." *Zašeptal jsem. Ještě chvíli jsem tak držel Eli a pak jsem se odtáhl. Všiml jsem si svého oblíbeného nože, který ležel na zemi poblíž dveří. Ležel tam od té doby, co jsem ho tam hodil, když jsem přišel zraněný domů. Popošel jsem k němu a čupl jsem si. Zvedl jsem ho a prstem jsem očistil od bláta znamení lebky na rukojetí. Trochu pokřiveně jsem se usmál a nůž jsem schoval. Zvedl jsem se ze země a podíval jsem se na Eli.* "Vyrazíme? Jelikož jsem gentleman, tak nechám dámu si vybrat loviště."

Vznešenou?...*zeptala se zmateně, ale pak se zasmála, měl v podstatě pravdu - čistokrevní upíři byli tak nějak vznešení, někde společensky výš než ti ostatní, ale i tak, on na tom nebyl o nic jinak, navíc byl starší, což zvlášť v upírské společnosti bylo prostě lepší. Potom si ale všimla, jak si takhle očistil ten nůž* Je pro tebe asi hodně důležitý, že? *optala se a ukázala na ten nůž, aby si byla jistá, že bude vědět, o čem mluví. potom jen zavrtěla hlavou. Nebyla si jistá, jestli bude chtít lovit* Kde myslíš, že to bude v tuhle dobu nejlepší? V těchhle místech to znáš přeci jen o něco lépe než já. *zašeptala směrem k němu*

*Trochu jsem se pousmál a opět jsem vytáhl nůž.* "Máme spolu trochu za sebou." *Možná to vyznělo divně, ale ten nůž mi zachránil život vícekrát než kdokoliv jiný. Nůž jsem schoval trochu jsem zakroutil hlavou. Pak jsem se ji zahleděl do očí a pomalu jsem odpověděl.* "Teď? Můžeme zkusit štěstí v uličkách, nebo prostě počkat na náměstí." *Navrhl jsem. Obvykle jsem lovil na těchto místech, a nikdy jsem neodešel s prázdnou.*

*chvilku se ještě dívala na nůž, potom jen přikývla. Znala ten pocit, takže věděla, o čem to asi tak mluví* Myslím, že je to dobrý nápad... V tuhle hodinu by ani na jednom místě nemělo být tolik lidí, aby bylo těžké lovit, ale zároveň by se právě na těchto místech měli i objevit nějací lidé jen tak osamoceně. Mohli jít z nějaké diskotéky, jiné akce, anebo z jiného místa, každopádně Kenshin v tomhle měl nejspíš pravdu, takže jen pokrčila rameny a přikývla* Nejspíš to bude nejlepší možnost. *špitla a opatrně stiskla jeho ruku*

*Mírně jsem přikývl.* "Dobře... Tak tedy pojďme..." *Zašeptal jsem a propletl jsem své prsty s těmi jejími. Ještě jsem ji prstem druhé ruky přejel po tváři a pak jsem pomalými kroky vyrazil směrem pryč od sídla. Jedna část mého mozku byla teď velice ostražitá, jelikož tady pořád bylo riziko, že se tu zjeví někdo z jejího rodu. Proto jsem se také často ohlížel.*

*i přes tu jeho ostražitost si nejspíš nemohl všimnout jediného pohybu. Její otec už tu totiž nějakou dobu byl, ale nebyl tu jediným upírem v blízkosti, takže to jeho přítomnost nejspíš trošku zamaskovalo. Elerí zazvonil mobil, a tak na chvilku pustila Kenshina, aby pro něj mohla sáhnout do kapsy. Potom jí ale něco došlo - dneska měla mít ten sraz, ale úplně na to zapomněla...Nejistě se podívala na číslo a skousla si ret, potom nejistě přejela pohledem po Kenshinovi, ale netrvalo to dlouho, protože jí okolo ruky prolétl nůž, který ji, i když jen lehounce, škrábl. Začala se rozhlížet okolo a všimla si té známé tváře, která se právě vynořila zpoza stromu, potom kousek odskočila, aby byla více z dosahu* Jdeš pozdě... *zamumlal celkem hrůzostrašným hlasem ten muž, kterého poznal už i Kenshin, viděl ho už minule. Nebyl sám. Ti upíři, kteří byli okolo, patřili do jeho rodu. Nenacházeli se ale v tak těsné blízkosti, spíš tu byli jen tak pro případ* Zapomněla jsi snad? Musíš vynaložit opravdu velké úsilí na to, abys nešla za mnou, co? *zeptal se pobaveným tónem a přitom ji tak veselým pohledem sledoval, potom ale zaostřil na Kenshina a lehounce zavrtěl hlavou* Soudím podle toho, že jde s tebou - anebo jsi ho snad vzala s sebou naschvál, potřebuješ ochranku? *zeptal se se smíchem a popostoupil kousek vpřed* Ano, zapomněla jsem. *přiznala pak Eli s trošku pokřiveným úsměvem. Poslední, co jí zbývalo bylo, aby právě teď potkali otce, aby Kenshin byl s ní... Ještě k tomu, když měl jít lovit*

*Když jsem si všiml nože, který škrábl Eli do ruky, vydal jsem ze sebe hlasitý hrdelní zvuk podobný zavrčení. Přikrčil jsem se a už jsem měl v ruce svůj nůž. Znechuceným pohledem jsem si prohlédl Eleriina otce. Pak jsem se mi na tváři zjevil trochu posměšný úšklebek.* "Myslím, že ochranku potřebujete vy..." *Zamumlal jsem výsměšným tónem. Poté jsem přejel pohledem ostatní upíry kolem a opět jsem se zasmál.* "Máte snad strach postavit se mi sám? Podle vaši bezpáteřnosti bych si na to vsadil." *Dodal jsem nakonec a srovnal jsem svůj postoj.*

Myslíš? Vůbec jsi tu neměl být - tohle je jen náš sraz, je to záležitost našeho rodu, nikdo by se do toho neměl plést. *zamumlal a přitom se na něj trochu zamračil. Nemohl popřít, že mu kazil tenhle upír jeho plány, prostě to byla jeho krev a s tím už nic moc dělat nemohl. Zároveň stále, navzdory tomu, že utekla, patřila do toho rodu, nemohla se odpoutat kvůli tomu znaku.* Toužíš po smrti? *zeptal se pobaveně, protože ho k tomu právě skoro vyzýval, přitom střelil pohledem po Eleri, která se právě chytila za břicho a nehezky se zašklebila* Do toho rodu se vrátit nemůžu - už jsem v jiném. *oznámila mu hrdým tónem a takovým podobným pohledem se na něj podívala, i když byl trošku pokřivený kvůli té bolesti. Její otec chvilku vypadal šokovaně, potom se ale podíval na Kenshina, vypadalo to, že tuší, o co jde, a tak se jen zakřenil* Rodu, říkáš...*potom se trošku ďábelsky zasmál, ale pak zavrtěl hlavou. Celkem velkou rychlostí se dostal až k ní, stáhl ji ke stromu a ušklíbl se* Myslíš, že to teď něco zásadního změní? Jsi členkou našeho rodu - jsi naše krev a vždy to tak bude. Vidíš? *zatlačil na její břicho, aby jí dokázal, že tomu tak je. Přitom Eli trošku zakňučela* Říkal jsem ti, že pokud někdo půjde s tebou, zabiju ho. *zašeptal jejím směrem a ona se jen trošku zatřásla*

*Nejdříve jsem vytřeštil oči, pak jsem omezil třas jedné ruky, konkrétně té, ve které jsem držel nůž. Tentokrát mě nezklam... - Proběhlo mi hlavou a jedním rychlým pohybem vrhl nůž přímo směrem k jejímu otci, který dělal něco, co jsem já nemohl dopustit. Nožem jsem zasáhl jen jeho stehno. Nůž zůstal zaseknutý v něm. Rozběhl jsem se proti němu a kopem do žeber jsem ho odsunul od Eli. Postavil jsem se ochranitelsky před Eli a přikrčil jsem se. Ze sídla se mezitím vynořila skupina upírů, kteří se mnou měli trochu přátelštější vztahy.*

*jelikož se právě soustředil jen a jen na Eli, na chvilku ztratil pojem o všem ostatním, a tak si všiml letícího nože až v tu chvíli, když se mu zabodl do stehna. naštvaně povolil stisk Eleriného břicha, zatímco si vytáhl její otec nůž z nohy. Pevně ho stiskl a vrazil ho do kůry stromu. Potom se otočil na Kenshina a všiml si i ostatních upírů* Zahráváš si... *oznámil Kenshinovi, který jakoby teď chránil Eleri. Teď bylo jasné, že nepůjde jen po Eleri, ale i po celém jeho rodu, hlavně tedy po Kenshinovi, pokud se mu naskytne příležitost* Eleria patří nám, je součástí našeho rodu, je to naše pokrevní linie. *oznámil Kenshinovi opovrhujícím tónem*

*Trochu pokřiveně jsem se usmál a pokynul jsem ostatním, aby zůstali tam kde jsou. Poté jsem znechuceným pohledem přejel po tom upírovi, který ohrožoval můj smysl života. Trochu výsměšně jsem se zachechtal.* "Zahrávám si s někým, kdo se mě tak bojí, že potřebuje v zádech gardu upírů., a i přesto se radši soustředí na slabší dívku." *Dokončil jsem větu. Celou dobu jsem byl připravený začít s bojem, ale nevěděl jsem, jestli si zachová hrdost a půjde sám, což mi dá příležitost ho zabít, nebo proti mě pošle své psy.* "Krev, krev, krev. Vidím, že váš mozek je velice jednotvárný... Jsem rád, že se Eli vzdálila ještě předtím, než ji nakazila mentální retardace rodu." *Dodal jsem pobaveným tónem. Rozzuřit ho nebude lehké, ale zvýšilo by to mé šance na výhru.*

*rozhlédl se okolo* Myslím, že si nemáme, co vyčítat. Jak říkám, původně jsi tu neměl být, takže tě ujišťuji, že tu nejsou kvůli tomu, že se tu najednou objevil další rod. *odpověděl pobaveně a přitom přejel pohledem po Elerii, jako by ji zkoumal. Její pohled byl stále pokřivený od té bolesti. Její otec moc dobře věděl, že Kenshin ví, že má pravdu - ona patří do jeho rodu. S tím už prostě nic nenadělal, i když ji očividně přetáhl do toho svého* Vydejte Elerii, patří k nám, není jako vy. *oznámil už trošku výhružnějším tónem*

*Odplivl jsem si a zadíval jsem se provokativně na Eleriina otce. Bylo mi jasné, že v podstatě patří k nim, ale radši bych zemřel tou nejbolestivější smrtí, než aby se Eli musela vrátit.* "Jo, to už jsem někde slyšel. Myslím, že se opakujete. Každopádně vám Eli nevydám." *Pak jsem se ohlédl na ostatní. Všichni stáli u vchodu do sídla a s přikrčeným postojem a rozzuřeným pohledem sledovali co se děje. Mimochodem jsem tam neviděl Sala, což mě zaujalo, ale třeba byl zrovna na lovu.*

Opakuji se, ale konečně reaguješ, i když ne tak, jak bych úplně chtěl. *zašeptal zlověstným tónem a podíval se na Elerí, která se mezi tím opřela o strom, i když bolest trošku ustávala.* A proč bys ji neměl vydat? Budeme se o ni dobře starat. *přitom se trošku zašklebil - netušil, kolik toho ví o minulosti Eli, ale vypadalo to, že něco ano. Jazykem si lehounce přejel přes špičáky. Teď tu nechtěl vyvolávat rozepře - ne ze strachu, ale spíš kvůli tomu, že by se tím nic nevyřešilo a prostě mu to přišlo zbytečné* Dnes se bojovat nebude... *oznámil mu, jakmile si všiml postojů těch upírů okolo*

"Jak bych měl reagovat? Vzdát se a nechat se zabít? Myslím, že se vám raději postavím. To je ten rozdíl mezi námi dvěma. Vy jste ten bezpáteřní bastard, který radši způsobuje bolest a útočí na psychiku člověka. Já preferuji boj a jednoduché měření sil." *Dokončil jsem větu, ale i přesto co řekl jsem neuvolňoval svůj postoj. Nevěřil jsem mu ani slovo.* "Jistě, zalezte si radši zpátky do své nory a čekejte, až se vám naskytne příležitost bodnout někoho do zad." *Hlasitě jsem se zasmál.* "Mocný rod... Svou moc jste získali podrazy a brutalitou. Nemáte nic společného se vznešeností čistokrevných upírů. Vy už si nezasloužíte ani pobyt v pekle, raději bych vás poslal rovnou do očistce." *Po vyřčení mé poslední věty jsem trochu vycenil své špičáky a v očích mi zlostně zajiskřilo.*

*zasmál se té jeho odpovědi, takhle to úplně nemyslel* Jak jsem řekl - tohle není vaše věc, ani jednoho z vás. To, co tu řešíme, je věc Eli a mě, nikoho jiného, takže ne. Jediné, co po tobě chci je, abys vydal Eleri. *oznámil mu a přitom trošku zavrtěl hlavou* Jak jsem řekl, boje nejsou potřeba. Ne proto, že bych se bál prohry, ale proto, že je tu jednoduché řešení - vy vydáte Elerii. Je jen na vás, jak dlouho vám to bude trvat, ale výsledek bude stejný - nač to tedy natahovat? *zeptal se pobaveně, přitom ale jeho pohled by krutý a možná až moc upřený. Štvalo ho, že se do toho někdo motá, obzvlášť upír a jeho celý rod, to si nemohl jen tak bezhlavě zaútočit.* Vážně... *začal a přitom se trošku smál* Není jedno, jak získáme svou moc? Vyjde to nastejno, notak, přeci se ani jeden z nás nechce utápět v krvi svých příbuzných. *oznámil a přitom sjel členy jeho rodu pohledem - netušil, za jakých podmínek přijali to, že budou Elerii chránit i proti takovému nebezpečí*

"N.....E" *Procedil jsem skrz zuby výhružným tónem. Bylo mi upřímně jedno, co má on v plánu. Eli od nich utekla, k čemuž musela mít důvod. Navíc to jeho chování. Ohlédl jsem se na Eli a všiml jsem si jejího bolestného pohledu, takže když jsem se ohlédl, měl jsem na tváři rozzuřený pohled.* "Ano, výsledek bude stejný. Jenom záleží, jestli vás připravím o život, nebo ne. Jakožto slušný upír vás nechám si vybrat." *Dořekl jsem, pak jsem jen zakroutil hlavou.* "Vy jste zoufalejší ubožáci než jsem si myslel." *Po dokončení této věty jsem se usmál. Opravdu byli ubozí. Jejich touha po moci z nich udělala monstra, ještě větší než už jsme.*

*zasmál se té jeho odpovědi. Samozřejmě, že to nechtěl vzdávat, ale takhle to nemělo smysl a raději si odchytne Eleri někde jinde* Sebevědomí ti nechybí, koukám. To tě ale nezachrání. *zašeptal pobaveně, pak ještě jaksi mrkl na Eleri, která se jen ušklíbla a otočil se zády* Jsme upíři, ne lidé. Vy, co se stále snažíte přibližovat lidem, jste dle mého názoru ubozí - my jen nezatlačujeme svou podstatu "monstra". Ano, monstra jsme a vždycky budeme, byli jsme stvořeni k zabíjení, s tím už nic neuděláš, ať chceš, anebo nechceš. *odpověděl se smíchem a odešel i se svým rodem zpět, na jejich místo*

*Ještě jsem mu chtěl něco říct, pak jsem ale jen sledoval, jak odchází. Jakmile byli z dohledu, mávl jsem rukou na ostatní, takže opět zalezli dovnitř. Já jsem si přitiskl Eli k hrudi.* "Neublížil ti?" *Zeptal jsem se šeptem, pořád byla v mém hlase ale slyšet starost. Ještě jsem se ohlédl, abych se ujistil, že už zmizeli. Pak jsem se opět otočil a jednou rukou jsem držel Eli přitisknutou k sobě, tou druhou jsem ji hladil po vlasech.*

*tím, že byla o něco menší, jen si položila hlavu na jeho hruď a mírně zavrtěla hlavou. Jednou rukou si přitom otřela ránu od nože, takže na prstu jí uvízla troška krve, kterou jen olízla.* Nic mi není...*zašeptala směrem k němu, ale ten symbol na břiše ji opat začal trošku bolet. Jednou rukou přejela po jeho zádech* Gomen, zapomněla jsem, že dneska jsme se tu měli sejít... *zamumlala omluvným tónem, i když on by nejspíš by více nerad, kdyby sem šla sama*

*Trochu silněji jsem ji k sobě přitiskl a položil jsem svou bradu na její hlavu. Pak jsem trochu zakroutil hlavou.* "Nemáš se za co omlouvat lásko." *Zašeptal jsem. Opravdu jsem byl rád, že jsem tady byl, i když jsem mu měl raději useknout obě ruce a dorazit ho po staru. Ještě jednou něco takového v mé přítomnosti na Eli zkusí a nevyvázne z toho jen se škrábancem na noze.*