Kenshinovo sídlo

*už i její dech zrychlil, čehož si musel všimnout určitě. Naklonila se k jeho krku, na který mu uštědřila malý polibek a přitom pustila tu deku, přeci jen jí blokovala deku a ona teď měla pocit, že teplo je to poslední, co jí schází, protože jí vlastně už vůbec nescházelo, naopak. No, nebylo se opravdu čemu divit. Když rukou přejela po jeho hrudi, musela se pousmát, protože ucítila, že jeho tep je zhruba stejně rychlý jako ten její, což jí bůhvíproč uklidnilo*

Svou rukou jsem ji začal pomalu hladit po zádech, přičemž jsem se trochu pousmál, když pustila na zem tu deku. Opravdu už ji asi nebylo třeba, jelikož já sám jsem musel vyzařovat teplo jako meteorit. Vlastně se tohle stávalo pokaždé, když byla tak blízko mě, jenom jsem to nedával moc najevo, což mi šlo rozhodně lépe než jí, nad čímž jsem se musel trochu pousmát.

*když mu takhle seděla na klíně, mohla se v klidu vyrovnat jeho výšce, což bylo opravdu dobré, takže svou hlavu položila na jeho rameno, přičemž mu udělila pár polibků na krk, když už byla takhle blízko. Pak se ale musela zamyslet nad tím, jestli měl za ty roky Kenshin někoho před ní, anebo jestli se prostě soustředil na rod...A...počkat. Co jeho pravá rodina? Bylo tu mnoho věcí, co o něm nevěděla, což ji trošku znepokojovalo. Takže se odtáhla od jeho ramene a jen si ho tak zaujatě prohlížela*

Trochu jsem přivřel oči a vychutnával jsem si ten pocit, ale když se odtáhla a prohlížela si mě, trochu jsem znejistěl. Nevěděl jsem, jestli se něco neděje, ale to by se asi tvářila jinak. Copak je? Zeptal jsem se trochu zmateně a zadíval jsem se ji do očí. Zajímalo mě, jestli nemá něco za lubem. Něco, co by mě buďto příjemně, nebo nepříjemně překvapilo.

*zmateně ho přejela pohledem a trošku rozpačitě se pousmála, nevěděla, jak se ho má na něco takového zeptat, takže chvilku prostě jen váhala, nemělo smysl tu ale nijak slovíčkařit, takže nakonec prostě vypálila otázku bez rozmyslu, aniž by se snažila větu nějak hezky formulovat* Jakpak jsi na tom byl s děvčaty? *zeptala se s nepředstíraným zájmem. I když to takhle mohlo vyznít trošku zvláštně a tuhle otázku nejspíš nečekal, musela uznat, že jí to celkem zajímalo*

Jakmile vyslovila svou otázku, s úlevou jsem se zasmál. Po chvíli mi ale došlo, že nevím, jak na to odpovědět. Vlastně jsem si sám uvědomil, že jsem žádnou dívku vlastně celý život neměl. Prostě... Díky moji minulosti a přesně nalajnované budoucnosti na to nebyl čas a v podstatě ani žádná příležitost. No... Začal jsem nejistě. Vlastně... Vlastně jsem žádnou dívku neměl. Jak jistě víš, byl jsem v podstatě celý život natolik vytížený starostmi o rod, že jsem neměl čas a v podstatě ani chuť se poohlížet po nějakém děvčeti. Odpověděl jsem a trochu jsem se obával, jak bude reagovat, když ji dojde, že je to v podstatě moje první "přítelkyně".

*všimla si té jeho nejistoty, ale vlastně po tom, co řekl, musela se trošku pousmát. Takhle nějak to očekávala, přeci jen, když se setkali, tak ho zajímal jen rod, byl takovým tahounem, který se o něj stále staral a vlastně nedělal nic jiného, takže takhle nějak předpokládala, že to bude, nepřekvapilo jí to.* Wow...*zašeptala s úsměvem a prohlédla si ho* No, kdybys to podal třeba trošku jinak, možná bych si i myslela, že jsem něčím výjimečná. *odpověděla pobaveným tónem - vlastně to byl vtip, ale pravdy na tom bylo to, že byla opravdu ráda, že je takovou jeho první*

Trochu jsem zrudl, i když jsem pořádně nevěděl proč. Prostě bylo zvláštní, že jsem byl v podstatě o 300 let starší než ona a přitom je mou první přítelkyní. Zakroutil jsem hlavou a trochu jsem se pousmál. Opravdu si nepřipadáš výjimečná? Jsi moje první, a taky ta poslední. To je výjimečnosti až až. Odpověděl jsem ji pobaveně a přejel jsem ji hřbetem ruky po tváři.

*nahnula se k jeho rtům, na které ho políbila* Nu... Pokud to tak bude, tak nejspíš výjimečná jsem...*odpověděla s úsměvem, ale vážně. Bylo by zajímavé, kdyby to tak bylo, ale oba měli před sebou ještě času tolik, že by nebylo dobré dělat ukvapené závěry, no...* Ale chápu, pokud to bylo kvůli rodu, tak nějak jsem něco takového čekala. *přiznala potichu a jen se pousmála*

S úsměvem jsem se ji zadíval do očí. Sice jsme opravdu na tomto světě měli ještě dost času, ale já jsem si nedokázal teď představit život bez ní. Možná se to časem změní, ale pochyboval jsem o tom. Miluji tě, a to se nezmění. Zašeptal jsem s úsměvem na tváři. Chtěl jsem tímto vyjádřit, že to "pokud" v její větě je v podstatě zbytečné, alespoň podle mě.

*to, co řekl...No, donutilo jí to k úsměvu, ale přitom stále měla myšlenky při tom, že mohla kdykoliv zemřít, i když si nemyslela, že by to bylo pravděpodobné... Ne, měla by zahnat tyhle myšlenky! Nechtěla se s ním teď o tom hádat, i když stát se mohlo cokoli* V tom případě... Jsem výjimečná. *oznámila mu s úsměvem šeptem a rukou mu přejela spokojeně po zádech*

Na tváři se mi objevil široký úsměv, přičemž jsem ji letmo políbil na špičku nosu. Pro mě rozhodně výjimečná byla. Vlastně byla to jediné, co mě kdy přimělo se nesoustředit jenom na rod. Předtím jsem v podstatě nedělal vůbec nic pro sebe, což ale dělám teď jen zčásti - Vše dělám proto, aby byla ona šťastná a mohla žít v klidu bez jejího otce, který by se ji pokoušel zabít, díky čemuž bych byl spokojený i já. S něžným pohledem jsem se ji zadíval do očí a ruku jsem ji zlehka přiložil na tvář.

*ještě měla tu druhou otázku, ale tu... Na tu se nemohla zeptat, protože by to nejspíš nebylo úplně dobré. Takhle citlivé téma vytahovat nechtěla, i tahle otázka, kterou mu položila, nebyla úplně k věci a on, jakožto takový slušňáček, by nemusel být úplně nadšený z toho, že se ho ptá na takové věci... Když ji políbil na nos malinko se zakřenila, i když na jejích rtech zůstával ten známý úsměv. Teď nechtěla nic řešit, i když nejspíš z naprosto sobeckých důvodů*

Vlastně mi ani nevadilo, že se mě na tohle zeptala, jelikož mi to připomnělo, že o mě v podstatě nic neví. Já jsem o ni rozhodně věděl více, než ona o mě, což se mi moc nezamlouvalo, jelikož nebyl důvod, abych ji něco ze své minulosti tajil, tudíž bych pravdivě odpověděl na jakoukoliv její otázku. Stále jsem se ji jen díval do očí a přemýšlel jsem, co se ji teď honí hlavou.

*zhluboka se nadechla, ale stále sledovala ty jeho oči, vypadal celkem odevzdaně, jako by mu ta otázka nijak nevadila, což ji překvapilo, takže... Má se snad zeptat i na tohle? Nenavodí tím nějakou depresivní atmosféru? To je to, čeho se bála, a také toho, že v Kenshinovi vyvolá nějaké negativní vzpomínky. Chvilku ho jen tak sledovala, ale pak se nakonec odhodlala a přejela mu rukou po tváři, jako by ho předem chtěla připravit na to, na co se zeptá* A co... Co tvá rodina? *z toho, jak se zeptala, musel pochopit, že se ptá na pravou rodinu, ne rod, který je pro něj sice teď rodinou, ale ne tou pravou. Také jí pomohlo, jak tenkrát mluvil o té knížce s jedy, aby se zeptala na něco takového*

Její otázku jsem v podstatě čekal, jelikož jsem už předtím začal nechtěně mluvit o svém otci, ale nedokončil jsem větu, což u ni muselo probudit zvědavost. Asi se ale nechtěla ptát, jelikož si myslela, že bych se mohl dostat opět do nějaké deprese, ale byla to dávná minulost, po které zůstala na duši jen bledá jizva. Abych ji trochu uklidnil, konejšivě jsem se usmál. Má rodina... Tak kde začít? Začal jsem potichu a podíval jsem se stranou. Nakonec jsem se rozhodl, že ji prostě řeknu všechno od začátku. Nemělo smysl před ní něco skrývat. No, žiji tady vlastně už od mého narození. Žil jsem tady se svou matkou a otcem, jelikož v té době jsme ještě žádnou upírskou společnost neplánovali, i když má matka si s tou představou už nějakou dobu pohrávala. Při tom jsem si opět vzpomněl na svou matku a malinko jsem se pousmál. Má matka... To byla úžasná žena. Při tomto jsem se asi opakoval, ale opravdu jsem k ní choval svým způsobem úctu. Byla velmi klidná, trpělivá a opravdu velice inteligentní. Navíc to byla v podstatě pacifistka, jelikož přežívala jenom z prášků, nikdy ve svém upírském životě neokusila lidskou krev. Podíval jsem se ji do očí a opět jsem se usmál, jelikož v jistém směru mi ji Elerí připomínala. Můj otec naproti tomu, byl velice temperamentní a výbušný. Byl přesný protiklad mé matky, ale miloval ji více než cokoliv jiného na tomto světě. Má matka mi často říkávala, že jsem úplně stejný jako on, a já s ní souhlasím. Tomuto jsem se uchechtl a zakroutil jsem hlavou. Teď ale přicházela ta nepříjemnější část, takže má tvář se opět stáhla do mé obvyklé grimasy. Nakonec se ale matce její povaha vymstila. Jednou se rozhodla, že doprovodí mého otce při lovu. Čekali v uličkách, kde se ale objevila skupinka lovců. Přivřel jsem oči a zaskřípal jsem zuby. Otec se chtěl bránit násilím, což je v těchto případech jediná možnost, jenže matka věřila, že se domluví. Lovci se ji vysmáli a využili toho, že nebyl otec připraven. Prostřelili mu obě nohy a poté ho nutili se dívat na to, jak matku... Větu jsem nedokončil, jen jsem zaťal ruku v pěst. Po chvíli jsem si ale povzdychl a zakroutil jsem hlavou, přičemž jsem svou ruku opět uvolnil. Otce tam nechali ležet a já ho tam po několika hodinách našel. Dostal se z toho, ale už nikdy nebyl stejný jako dřív. Prostě se zavřel do sebe a celé dny hrál tu píseň, kterou jsem zahrál já, když jsi odcházela. Dořekl jsem. Nakonec jsem ale musel říct, jak to s ním vůbec skončilo. Každý den mi vštěpoval do hlavy, že se mi nesmí stát to, co se stalo jemu. Že mám ty, na kterých mi záleží, bránit do posledního dechu. Tady jsem se dostal k tomu, proč jsem takový jaký jsem. Tahle jeho slova mi uvízla v hlavě a já se jimi začal řídit. Bohužel... Nakonec to nevydržel a nechal se zabít první skupinou lovců, na kterou narazil. Dokončil jsem své vyprávění a nejistě jsem se na ni podíval. Na tváři se mi ale objevil úsměv, abych ji přesvědčil, že mi nevadí, že se zeptala.

*tak smutně se pousmála přitom, jak vyprávěl příběh jeho rodiny, měla takové tendence ho nějakým způsobem litovat, protože to pro něj nejspíš nebylo lehké, celá ta situace... Také pochopila tu spojitost s tou písní, ale že ji začal hrát v tu dobu, kdy odcházela... Pokud to bylo tak instinktivně, vážně si myslel, že ji navždy ztratí? No, ona si v té době vlastně myslela to samé, možná by to tak i dopadlo, kdyby ji nepřišel zachránit, což vlastně byla další věc, co ji znepokojovala - nejspíš už tuhle svou ochranitelskou povahu nikdy nezmění, pokud už od té doby to má takhle dané v sobě.* Můžeš být na svou rodinu právem pyšný...*řekla nakonec a pevně ho objala, jako by ho nikdy nechtěla pustit. Vlastně tu byla ale věc, co jí nedocházela. Proč se přitom, kdy vyprávěl o své matce, tak na ni podíval? Přeci jen ona sama nebyla na nějakých tabletkách a byly jí doslova odporné, i když je pravda, že se občas brání pít lidskou krev, ale to jen v některých případech, kdy je to třeba malé dítě, což už se jí jednou stalo a stále si to vyčítá. Nejspíš to ale zase bylo kvůli její rodině, která se chovala naprosto opačně než jeho matka - zabíjeli na potkání a ve vraždách, i svého druhu, se vyžívali. Ona sama ale neměla problém normálnímu člověku sát krev - prostě to brala tak, že je upír, takže je to její přirozeností, kdyby se tomu bránila, prostě by propadla šílenství, pokud by se to vůbec dalo vydržet...*

Jakmile mě objala, spokojeně jsem přivřel oči a políbil jsem ji na krk. Docela mě ale zaujalo, když řekla, že bych měl být na svou rodinu pyšný. V podstatě mi přišlo, že není na co být pyšný. Své ruce jsem umístil na její záda a začal jsem ji jemně hladit. Ale myslel jsem si, že se nikdy nezměním, navíc když teď mám Eli. Prostě jsem chtěl dosáhnout toho, že nepocítím to, co pocítil můj otec. Je to už dávno... Řekl jsem trochu konejšivým tónem, jelikož mi připadalo, že mě tak trochu lituje. Každopádně mi mou matku ale nepřipomínala tím, že by nepila krev nebo tak něco. Bylo to spíš tím jaká byla. Eli mi přišla strašně nesobecká a laskavá, stejně jako má matka, ale nemělo smysl je nějak srovnávat, takže jsem toho raději nechal.

*malinko se pousmála nad tím, co řekl. Tady bylo něco špatně - snaží se uklidnit ona jeho nebo on ji? Tohle jí nešlo do hlavy, tohle byla jeho minulost, kterou nemohla pochopit, protože ta její byla naprosto rozdílná, ale tenhle smutek neznala. Spíš tu byl ten vztek, nenávist k jejímu rodu, kterou ale držela úspěšně uvnitř sebe a nepouštěla jí za žádnou cenu ven. Bylo to něco jiného, nedalo se to srovnávat, ale on o něčem takovém mluvil se skoro ledovým klidem, což bylo obdivuhodné.* Kdy se to stalo?...*zeptala se už trošku vyrovnanějším hlasem a rukou začala přejíždět po jeho zádech, jak ho držela v objetí*

Trochu mě zarazila její otázka, jelikož mi to nepřišlo až tak důležité. Ty pohyby dlaní po jejích zádech jsem trochu více zpomalil, takže už šlo jen o opravdu jemné pohlazení. Bude to již pár století. Odpověděl jsem neurčitě a trochu jsem se usmál. Prostě jsem se s touto minulostí smířil. Čas léčí - Samozřejmě ne všechno, jak se na vlastní kůži přesvědčil můj otec, ale tato má jizva už vybledla a přestala bolet, i když ve mě zanechala takové "následky" v podobě mé povahy, která se od té události dost změnila. Býval jsem bezstarostný a užíval jsem si svého pozemského života, asi tak nějak jako Eli. Jenže poté na mě padla ta zodpovědnost ochrany rodu, která mě přinutila psychicky vyzrát dříve než bylo obvyklé.

*jenom přikývla, na víc se vyptávat nemohla. Pojem "pár staletí", to mohlo být opravdu hodně dávno, něco, co ona sama nejspíš znát nemohla, protože to nejspíš přesahovalo dobu, kdy vlastně je upírem. Řekl jí toho více, než by původně očekávala, vypadalo to tak, že před ní neměl tajnosti, ale teď už si mohla alespoň mnoho věcí spojit dohromady, za což byla opravdu upřímně ráda, i když nejspíš pro něj nebylo lehké mluvit o něčem takovém. Svou dlaní mu ještě párkrát přejela přes záda, než se opět natáhla pro deku. Z toho okna, které předtím rozbil, celkem táhlo, takže tu nebylo nejtepleji, takže prostě deku přes sebe opět hodila, aby jí nebyla zima*

Když se opět natáhla pro deku, trochu jsem se zasmál a posadil jsem ji na pohovku vedle mě. Pomalu jsem se zvedl a popošel jsem ke skříni, ze které jsem vytáhl jednu mou hrubou a hřejivou mikinu. Posadil jsem se vedle Eli a mikinu jsem ji podal, přičemž jsem se zeširoka usmíval. Tady máš, ať mi tu nezmrzneš. Řekl jsem pobaveně. Vlastně tady žádné své věci neměla, což mě přimělo se trochu zamyslet. Přece jenom mi říkala, že nemá žádný stálejší domov a bydlí různě po hotelích, takže jsem nevěděl, jak to řešila doposud. Každopádně jsem doufal, že teď za svůj domov považuje tohle sídlo.

*natáhla ruku k mikině, kterou jí podával a deku položila na místo, kde byla původně* Arigato... *zašeptala a oblékla si mikinu, do které se doslova zabalila a spokojeně přivřela oči* Příjemné...*zamumlala si v podstatě spíš jen tak pro sebe a pousmála se. Ta mikina jí byla dost velká, ale to vůbec nevadilo, alespoň ji ještě více zahřála. Také jí napadlo, že by si sem mohla už vzít své věci, protože tohle byl nejspíš její domov, právě teď, ale zase řešila svého otce, takže nastěhovat se sem?... Sama teď nevěděla, i když své věci by déle v tom hotelu nejspíš nechávat neměla, i když tam stále měla svůj pokoj, díky kterému předtím měla něco jako "domov", alespoň částečně*

To, jak se zabalila do mé mikiny mě přimělo se pousmát. Přisunul jsem se blíže k ní a ruku jsem ji dal kolem ramen, přičemž tou druhou jsem vyhledal její ruku, kterou jsem jemně stiskl. Když ji byla ta mikina tak velká, vypadala roztomile, nad čímž jsem trochu zakroutil hlavou. Se zájmem jsem ji sledoval a po chvíli jsem se odhodlal zeptat. No... Myslím, že se oba shodneme, že se to tady dá teď nazvat tvým domovem, takže jsem se chtěl zeptat... Co tvé věci? Možná má otázka vyzněla neurčitě, ale nevěděl jsem, jak to přesně formulovat, takže jsem doufal, že to pochopila.

*překvapeně zamrkala, když se zeptal na něco takového, buďto jí četl myšlenky, anebo se ta otázka prostě nabízela, když jí musel půjčovat mikinu, což bylo nejspíš pravděpodobnější, i tak ji ale překvapilo, že se na tohle zeptal.* Já no...*začala trošku nejistě, i když vlastně ta její nejistota malinko opadla, když se jí zeptal.* Možná bych si je sem mohla vzít, to je pravda... *zašeptala a zvedla se z pohovky, jako by se chystala někam jít, i když stále váhala*