Kenshinovo sídlo

*všimla si jeho povzdechnutí, a tak z toho vyvodila závěr, že opravdu nešlo o vtip, no, to už je teď nejspíš jedno. Když ji ale pustil, překvapeně zamrkala a jen tak zakroužila zápěstím, tohle nečekala, když tak dlouho tvrdil, že ji pěknou chvilku ještě určitě nepustí, nejspíš ho to už opravdu přestalo bavit, jak tvrdila* Ne... Sám víš, že takhle to není, to tys byl první, co mi předtím zachránil život a přitom se málem obětoval. *trošku si nad tím povzdechla, stále si očividně stál za svým* Cože? 2x? *zeptala se zmateně, protože věděla jen o jedné "záchraně", kterou vlastně tak ani nebrala* Hmm... Když jsi u tohohle - myslím, že sdílím tvůj názor, i když to může prostě znít tak, že to někdo vzdá, prostě... I kdyby upír dělal cokoliv dobrého, prostě už by nikdy nebyl "ten hodný", že? Prostě jsme děti noci, poslové temnot - no, takhle nějak nám říkají lidé, přeci jen to slýchám celkem často... Tedy, i když o nás nevědí, kolují o nás příběhy, ne moc pěkné, opravdu. To my jsme ty krvežíznivé příšery, které při pohledu na krev doslova zešílí. A já bohužel nemůžu popřít tyhle jejich myšlenky, protože tomu opravdu často je - i když čistokrevní se s tím většinou potýkají lépe, ale jsou tu i někteří se zálibou v zabíjení, což už je jiná kapitola... Pak tu jsou ale tací, co zabíjejí z povinnosti, protože prostě - přiznejme si to, držet se na tabletkách - to je přežívání a málokdo je schopný tohle dlouho vydržet, pak je ještě náchylnější k tomu, aby když uvidí člověka, se neudržel a ochutnal tu sladkou krev... Už to tak bude, že jsme si odnesli tohle prokletí společně s tou silou, kterou máme vlastně nejspíš jen proto, abychom si to své prokletí nesli dál. *řekla tak trošku znechuceně, vypadalo to, že tohle potřebovala někomu říct už nějakou dobu a právě teď se tomu jen naskytla příležitost* Gomen... *zamumlala nakonec a jen tak rozpačitě se pousmála*

*Trochu se mi začala třást levá ruka, bolest neustupovala. Trochu jsem ji nadzvedl a zatřásl s ní.* "Stříbro... Proč sakra stříbro. Ano dvakrát. Jednou jsi se na mě nevykašlala potom, jak jsem jen tak zmizel z uliček a umíral jsem před domem, a po druhé jsi mi tak trochu zabránila odejít a hledat ostatní. Teď už bych byl asi mrtvý. *Trochu jsem se usmál nad tím, že nazvala to, že jsem se pro ni postavil do cesty kulce jako obětování.* "Nemohl jsem tě nechat zranit kvůli něčemu, co jsem si musel vyřešit sám." *Vlastně jsem měl i trochu jiné důvody, ale o těch jsem mluvit nemohl. Pak jsem se zaposlouchal do toho, jak mluvila o víře. Tak trochu mě překvapilo, že má úplně stejný názor jako já, byla vlastně první, která to viděla stejně jako já. Když skončila, jenom jsem přikývl.* "Souhlasím s tebou. I když někteří tenhle život považují za dar, já ho považuji za prokletí. Jsem tu už skoro 5 století a pořád jsem nenašel nic, co by mě tady drželo. Jenže ukončit tenhle život je trochu složitější. Ochrana rodu je sice pěkné poslání, ale nejsem tady příliš spokojený. Mnoho jiných našlo takový svůj smysl života, třeba někoho koho milují. Můžou s ním být strašně dlouhou dobu, což musí být pěkné. Někdo může být spokojený s bojem a ochranou blízkých. Já nemám ani jedno." *Trochu jsem zakroutil hlavou a do mých očí se dostala rozzuřená jiskra. Trochu jsem se uklidnil a pak jsem se podíval na Eli.* "Za co se omlouváš?" *Bylo zajímavé, jak rychle naše konverzace přešla na toto téma.*

*všimla si třasu jeho ruky, a tak se jen trošku zamračila. Moc jí namáhal, vlastně si to myslela už předtím, teď se jí to jen potvrdilo* N-nehýbej s ní. *zamumlala starostlivým tónem a tu ruku mu raději chytla, ale ne nějak pevně, aby ho to nebolelo* No vidíš, takže to uznáváš? Každopádně... Třeba by se nic nestalo, kdybys šel - nejde to brát jako záchranu života. *odpověděla ujištěně, dobrá, možná ho zachránila tu před domem, ale musela to dělat i z toho důvodu, že byl postřelen kvůli ní* Cože? Já myslela, že v rodu máš někoho blízkého, však víš... *řekla překvapeně, přeci jen, zrovna od něj neočekávala, že by nenašel nějaký smysl života, ne za tak dlouhou dobu* Takže vážně nic? To není možné...*zašeptala trošku nevěřícným tónem, něco mít přeci musel, ne?* J-já... Heh, no asi jsem toho řekla až moc. *dodala s tak rozpačitým smíchem*

*Trochu jsem se zarazil, když mě vzala za ruku. Podíval jsem se ji s nejistým pohledem do očí. Pak jsem jen uhnul pohledem.* "Tím si nejsem moc jistý. I kdybych nikoho nenašel, lovců je dost a byl bych snadný cíl. Takže jsi mi zachránila život." *Tohle mi nic nevezme. Nebýt ji tak už tu nejsem. Nejsem si jistý, jestli bych odchod přivítal nebo ne, přece jenom když jsem ležel před domem, nechtěl jsem ještě zemřít, ale smířený jsem s tím byl.* "Ne... Já si tuto cestu nevybral, byl jsem k ní určen, s čímž nejsem moc spokojený." *Zabodl jsem svůj pohled do země a zamračil jsem se.* "Nic..." *Pak jsem se ji podíval do očí a trochu jsem se pousmál.* "To je v pořádku, každý to ze sebe musí někdy dostat. Kdykoliv se budeš potřebovat s něčím svěřit a podělit se o nějaké břímě, budu tady." *Tohle byl docela závazný slib, ale byl jsem více než ochoten a schopen ho dodržet.*

*když si všimla toho jeho pohledu, trošku nejistě jeho ruku pustila* Hmm... Ale netřepej s ní, dobře? *tiše si přitom povzdechla* To bys byl, ale kde bereš jistotu, že potkáš lovce? *zeptala se tvrdohlavě, ale pak jen zatřásla hlavou a zasmála se, věděla, že prostě tohle řešit nechce, opět chtěla mít pravdu, ale na tom, co řekl něco pravdy bylo, což sama věděla, jen si to nechtěla přiznat* Takhle to brát... Není dobré. *zašeptala směrem k němu* Ne, dá se to překousnout a i jako upír si můžeš tenhle život užívat, jen s tímhle omezením, že jsi upír... *tiše si povzdechla, ale i přesto, že věděla, co jsou upíři zač, snažila se vymanit z toho osudu a vcelku se jí to i dařilo* Myslím, že tuhle tvou nabídku nevyužiju, i když je lákavá. *dodala nakonec a vděčně se pousmála, nepovažovala za dobrou věc se mu svěřovat s problémy, které si třeba musela vyřešit sama*

*Pomalu jsem se zase narovnal a opřel jsem se. Bezděky jsem položil svou ruku na její.* "Jistota to sice není, ale pravděpodobnost je dost vysoká." *Lovců se tady v poslední době začalo vyskytovat celkem slušné množství, což mě dost znepokojovalo. Prsty jsem udělal pohyb, který ji na její ruce mohl připadat jako pohlazení.* "Užívat si můžu. Několikrát jsem se pokoušel vše hodit za hlavu a jen si užívat, ale pořád mám pocit, že mi něco chybí." *Najednou mi došlo, že se ji tady svěřuji se svými dlouhodobými problémy, což ji asi vůbec nezajímalo.* "G-gomen." *Řekl jsem trochu nejistě.* "Asi tady nechceš poslouchat stížnosti nějakého starého upíra." *Trochu jsem se usmál a zadíval jsem se před sebe.*

Je, ale j-... *najednou se zasekla, když ji tak pohladil po ruce, přitom trošku zčervenala a zmateně zamrkala, vlastně si své reakce ani nevšimla, i když pocítila to známé teplo ve tvářích.* N-no... *začala pomalu, aby se tolik neprojevilo to její rozhození* Třeba to je tím, že už tu prostě nějakou dobu jsi, i když já mám podobný pocit, který si občas uvědomím, ale většinou jen, když jsem někde o samotě, jinak takový problém nemám. *přiznala potichu, vlastně si to uvědomila až teď, že je na tom asi podobně, i když moc nechápala, proč tomu tak je* Co? *zeptala se udiveně, ale pak se zasmála* Mně to vůbec nevadí, vážně... A pokud nechceš, aby tě ostatní považovali za starého upíra, tak se jím nenazývej. *dodala pobaveně, přeci jen jí naznačil, že nechce, aby ho tak brala*

*Trochu jsem se usmál a prsty jsem začal pomalu pohybovat stejně, jako jsem to udělal předtím.* "Možná..." *Trochu jsem se zamyslel. Zaujalo mě, že se zrovna ona takto někdy cítí. Měla přece kapelu a podle všeho více přátel než já. Ale neznal jsem ji ještě dost dlouho na to, abych to mohl posoudit.* "Děkuji za radu." *Prohodil jsem nakonec se smíchem. Opravdu jsem byl nerad, když mě tak někdo nazval, přece jenom, jako všichni ostatní upíři, jsem na svůj věk nevypadal, takže mi připadalo celkem komické, když mě někdo nazval starým.*

*na chvilku se mu podívala do očí, pak ale uhnula pohledem, jen nepatrně - třeba si totiž stále nevšiml té její reakce, kterou si tentokrát už sama uvědomila.* N-ne, to nebyl dobrý nápad... *zamumlala trošku nervózním tónem, přitom si musela skousnout ret, když si toho všimla. Nechtěla, aby na ní poznal tu nervozitu, chtěla působit trošku jinak... Takže nakonec jenom přikývla a tak trošku rozpačitě se zasmála - vlastně to byla taková její taktika...Nemluvit, dokud si nebude jistá, že dokáže mluvit normálně bez jakéhokoliv náznaku nervozity*

*Nešlo přehlédnout, že je nervózní, už jen kvůli tomu, že se začervenala.* "Gomen, musí ti to být nepříjemné." *Zašeptal jsem a stáhl jsem svou ruku zpátky. Pak jsem se trochu zamyslel. Chvíli panovalo takové to trapné ticho, tak jsem se radši na něco zeptal.* "Vážně si nic nedáš? Můžu ti nabídnout vodu, džus, nebo tak..." *Trochu jsem se na ni usmál a čekal jsem, co odpoví.*

*kdyby jí to bylo nepříjemné, reagovala by jinak, vzhledem k její povaze. Takže se na něj podívala trošku zkoumavým pohledem, ale zavrtěla hlavou* N-nebylo to nepříjemné. *ujistila ho a přidala úsměv, aby jí to uvěřil, když to byla pravda* Já...Tak... Ten džus bych si dala. *dodala nakonec, vypadalo to, že se pokouší něco udělat s tím tichem a ona se už tak pomalinku, ale jistě začala srovnávat, takže jí to vlastně tak vyhovovalo*

*Usmál jsem se, přičemž jsem se pomalu zvedl a řekl jsem.* "Dobře, počkej tady, hned ti to přinesu." *Pomalu jsem odkulhal do vedlejší místnosti, kde jsem z lednice vytáhl džus a ze skříňky skleničku. Džus jsem opatrně nalil do sklenky a pomalu jsem šel zpátky. Bolest nohy při chůzi sice byla cítit, ale ignoroval jsem ji - přeci jen zvládnu horší věci. Došel jsem zpátky k Eli a podal jsem ji skleničku.* "Prosím madam." *Řekl jsem a pak jsem se posadil.*

*všimla si, že trochu pokulhává a tiše si povzdechla - jak mohla být tak hloupá a opět ho nechat na tu nohu takhle došlápnout? Potom se ale natáhla pro skleničku a tak nějak smutně se usmála* Arigato... *zašeptala směrem k němu a přitom si cucla ze skleničky* Moc dobrý. *zamumlala a položila skleničku na stůl.*

*S úsměvem jsem se na ni podíval, pak jsem se opět zadíval před sebe. Nevěděl jsem, o čem bych měl začít mluvit. Opřel jsem se, zaklonil jsem hlavu a přemýšlel jsem. Bohužel moje otázka nevyřešila problém s tím trapným tichem. Tiše jsem doufal, že něco řekne.*

*obvykle s mluvením neměla problém, teď se ale nadobro zasekla a snažila se marně vymyslet nějaké téma. Přitom se ho chtěla zeptat, jestli to stále bolí, ale beztak by jí řekl, že ne a hádat se s ním kvůli tomu prostě nemělo smysl. Přitom, když se tak opřel o sedačku, jen se na něj zkoumavě podívala, něco si tak pro sebe zamumlala a položila svou dlaň opatrně na jeho, nějaké úsilí ji to sice stálo, každopádně, teď už si to jen tak rozmyslet nemohla*

*Zíral jsem do stropu a myšlenkami jsem byl někde daleko, takže když položila svou ruku na tu mou, trochu jsem sebou trhl. Podíval jsem se na ni a usmál jsem se. Otočil jsem svou dlaň vzhůru a vzal jsem ji za ruku. Nevěděl jsem, jestli teď přede mnou neuteče, ale nechal jsem to tak. Zkoumavě jsem se ji podíval do očí. Zajímalo mě, jestli zareaguje podobně jako předtím - zčervenáním a nervozitou.*

*jeho reakce jí překvapila, ale když se jí tak podíval do očí, nejspíš jí bylo jasné, co se snaží vyzkoumat, takže jen trošku uhnula pohledem* Ne, nesmím mu ukázat svou nervozitu... *proběhlo jí hlavou a jen zhluboka vydechla, ale co nejtišeji. Utéct rozhodně nechtěla, spíš naopak, kdyby měla odvahu, nebo ne odvahu, spíš něco jiného, co nevěděla, jak má popsat. Přitom se ho chtěla na něco zeptat, ale nakonec to raději neudělala, aby zůstala v té sladké nevědomosti. Jak jí chytl tu ruku, jen trošku tou rukou zatlačila na sedačku, čímž mu tu ruku vlastně tak trošku zablokovala, i když kdyby chtěl, mohl se z toho lehko vymotat*

*Když uhnula pohledem, došlo mi, že je asi pořád nervózní. Se mnou to nebylo moc jiné, ale aspoň jsem nezrudl jako předtím. Jakmile ale přitlačila na moji ruku, trochu jsem se uvolnil a usmál jsem se.* "Eli..." *Řekl jsem zatímco jsem se ji díval do očí. Větu jsem ale nedokončil, vlastně jsem si ani nebyl jistý, co bych ji měl říct.*

*trošku si skousla ret, nejspíš to poznal, teď, když se jí koukal do očí - musel si všimnout všeho. Když už teď začal, zhluboka se nadechla a konečně se zeptala, na co chtěla původně* Co... Co cítíš? *zeptala se nakonec, ale trošku nejistě. Moc do něj neviděla a nebyla si jistá, jak tohle všechno prožívá - reakce jí opravdu zajímala, protože od toho by se odvíjelo všechno ostatní. Přitom mírně povolila stisk jeho ruky. Když si ale uvědomila, jak ta její otázka vyzněla, musela se sama sobě zasmát* Heh - gomen. *zamumlala*

*Po její otázce jsem se na nějakou dobu zarazil. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Nakonec jsem se rozhodl neříkat vůbec nic. Trochu se mi zrychlil dech, volnou rukou jsem ji pohladil po tváři a pomalu jsem se přiblížil k jejímu obličeji. Netušil jsem, jak zareaguje, jestli mě přece jenom nekousne, ale zkusit jsem to musel. Svými rty jsem se přiblížil k těm jejím a něžně jsem ji políbil.*

*možná bylo lepší, že nic neříkal - přeci jen, na to se moc odpovědět nedalo a ona sama očekávala, že jí nejspíš nic neřekne, protože, kdyby jí položil stejnou otázku, také by nevěděla, co na to říct. Když ji políbil, na chvilku vytřeštila oči - její dech se zrychlil a tep taktéž. Ruku, kterou mu držela na sedačce už povolila úplně a jen jí měla tak položenou na té jeho. Oči nakonec jen zavřela a nechala ho dokončit polibek, potom se na něj jen trošku nevěřícně podívala* Mmm... *zamumlala*

*Když jsem skončil, trochu jsem se odtáhl a podíval jsem se ji do očí. Pousmál jsem se a pomalu jsem zašeptal.* "Tohle cítím." *Jednou rukou jsem stiskl tu její a tou druhou jsem ji pohladil po vlasech.* "Gomen..." *Zamumlal jsem nakonec, ale ani jsem se nehnul. Možná jsem to mohl vyjádřit i slovy, ale tohle asi bylo výstižnější.*

*pousmála se nad tím, co řekl, protože bylo opravdu lepší, když to vyjádřil tímhle způsobem. Potom jen nevěřícně zavrtěla hlavou, netušila, za co se omlouvá - jen si položila hlavu na jeho rameno a přitom mu uštědřila malou pusu na krk* Za co se omlouváš? Nechápu... *zašeptala mu do ucha, když už byla tak blízko, nemusela nic říkat nahlas. Přitom jí hlavou probíhaly myšlenky ve stylu, že určitě někdo za chvilku přijde, někdo z rodu, přeci se nemohli někde zdržovat věčně a pochybovala, že by to byl až tak velký problém pro celý rod*

*Malinko jsem se zachechtal.* "Možná jsem tě měl dopředu varovat." *Když mě políbila na krku, trochu jsem se zasmál a prohodil jsem.* "Nechceš mě snad přece jenom kousnout, že ne?" *Políbil jsem ji do vlasů, ruku jsem ji dal kolem pasu a trochu jsem ji přitlačil ještě blíž ke mě. Teď jsem už rozhodně neměl v plánu ji v nejbližší době pustit, takhle jsem byl spokojený - možná spokojenější než kdy jindy.*

Ne, to jsi neměl... *tiše se zasmála a podívala se na něj* No...Možná bych měla, nebo mě tady budeš držet věčnost. *dodala pobaveně, protože jak si ji k sobě takhle přivinul, nevypadalo to tak, že by ji chtěl pustit v nejbližší době. Potom jen zavrtěla hlavou a odtáhla se od jeho krku, přičemž se mu podívala do očí. Možná už se trošku uklidnila - tedy ne - její srdce se asi zbláznilo, ale ona už konečně věděla, jak to tedy je* Pusť mi...Tu druhou ruku. *oznámila mu pobaveným tónem*