Bar

*pokud vypadala vyčerpaně, možná to mohl být důsledek toho, co se stalo v posledních dnech. Unavená ale vážně nebyla... Jen se pousmála nad jeho zdvořilostí, protože na nic takového moc zvyklá nebyla. Podala mu také ruku, aby tu jeho mohla následně trošku stisknout* Mě také... Já jsem Eleria. *odpověděla a trošku mrkla. Vlastně byla ráda, že má společnost, protože to utápění se v samotě nebylo v téhle situaci úplně ideální* Mimochodem... To vykání nemusí být, přeci jen mám pocit, že jsem trošku mladší, anebo mi to tak alespoň přijde, navíc... Jakmile mi někdo vyká, připadám si pak trošku staře. *při té myšlence se trošku zasmála, ale vlastně všechno, co řekla, byla pravda*

*Trochu se mi ulevilo, když jsem viděl jak se pousmála. Nebyl jsem si jistý, jestli mě slušně řečeno nepošle někam. Když mi podala ruku, jemně jsem ji pozvedl a políbil,poté jsem ji pustil. Po její zmínce o vykání jsem se trošku zasmál.* "Dobrá, mě tykání nedělá problém. A omlouvám se, pokud jsem vás, tedy promiň, tě přiměl si připadat stará." *Poté jsem ze zdvořilosti nabídl:* "Nedáš si něco? Zvu tě." *Opět jsem se usmál.*

*překvapeně zamrkala, přeci jen takové chování neočekávala a nikoho takhle dobře vychovaného nepotkala opravdu už hodně dlouho - navíc v baru se jí to nepoštěstilo nejspíš nikdy* Uh, no. Takže mám Vám anebo... Ti také vykat? *zeptala se nejistě, protože přeci jen neznala ani jeho věk ani jeho postavení, navíc, když byl takhle zdvořilý, nechtěla být nějak nezdvořilá* Už jsem si objednala džus. *pousmála se a trošku nadzdvihla skleničku, kterou barman před chvilkou přinesl. Zároveň byla tak trošku zvědavá na jeho reakci, protože zatím pokaždé, když si někde dala džus, reakce byly většinou stejné - všem to přišlo zábavné, ale jí to prostě chutnalo*

*Opřel jsem se o bar a při celé konverzaci jsem si dával pozor na svou řeč těla. Žádné zbytečně rychlé pohyby rukou, vyrovnané dýchání a neuhýbat pohledem. Přece jenom jsem musel trochu využít své studium řečnictví. S pousmáním jsem odpověděl:* "Samozřejmě, při jednostranném tykání bych si připadal zase poněkud staře já, na dědu nebo otce se ještě neodhaduji." *Když pozvedla svou sklenici s džusem, pokrčil jsem rameny.* "Dobrá, tak další sklenice je na mě." *Dořekl jsem. Upřímně mě zajímalo, kolik ji bylo let, bylo ale neslušné ptát se ženy na věk, obzvlášť když jsme se právě poznali.*

*jen se trošku zasmála* Máš pravdu - promiň, vlastně tohle jsem tím říct nechtěla, ale stále nevím, kolik ti je let... Takže třeba i tak by to nebylo slušné? *zamrkala. Vlastně takhle vyslovila své myšlenky nahlas, což původně nechtěla, ale takhle, když už řekl tohle, tak to nebylo nějak nevhodné* No nevím... Můžu to po tobě chtít? *zeptala se ho nejistě a přitom si cucla džusu.*

*Když jsem zaslechl její smích, trochu se mi ulevilo. Nevypadala teď tak smutně jako před chvílí. Nad její první otázkou jsem se musel pousmát, zněla totiž tak trochu zmateně:* "Pokud by jsi to teda chtěla vědět, tak je mi 24." * Po její další otázce jsem ji pohlédl zpříma do očí. Na desetinu sekundy jsem se v nich ztratil, ale vzpamatoval jsem se a odpověděl jsem:* "Samozřejmě, že můžeš. Jinak bych nic takového přece nevyslovil." *Upřímně jsem se usmál a stále jsem ji hleděl do očí.*

Vážně? V tom případě začínám uvažovat, že bych ti opět začala vykat. *zacukají jí koutky, má tendenci se tomu zasmát, zároveň by ale byla slušnost mu na oplátku říct svůj věk, když už se takhle vytasil s tím svým* Mně je jen 16, no... Takže jsem měla pravdu. *pousmála se nad tím a znovu se napila, čímž vlastně vyprázdnila skleničku a položila jí zpět na její místo. Když si všimla pohledu do jejích očí - vlastně netrvalo dlouho, než si toho všimla, protože to nešlo přehlédnout, kupodivu, trošku ji to zmátlo* Něco se snaží vyčíst? *proběhlo jí hlavou, protože si uvědomila, že tenhle způsob opravdu někdy fungoval*

*Raději jsem se podíval jinam, aby se necítila špatně. Sám jsem dobře věděl, že je nepříjemné, když se vám někdo takto dívá do očí. Když jsem se ji opět podíval do tváře, nasadil jsem svůj klasický menší úsměv a řekl jsem:* "S tím si nemusíš lámat hlavu, klidně mi tykej dále, ale je to na tobě." *Pak můj pohled utkvěl na prázdné sklence od džusu.* "Mohu tě pozvat na další džus?" *Zeptal jsem se a ukázal jsem na sklenici položenou na baru.*

Heh, nu... *zamyslela se. Nakonec ale s úsměvem přikývla* Myslím, že nemůžu odmítnout, vlastně i kdyby... *její úsměv se ještě rozšířil* Dobře, děkuju. *doteď si se sklenkou trošku hrála a posouvala si jí po baru, teď už ale přestala a nechala jí jen tak klidně ležet*

*Nejdříve jsem dokončil její větu:* "I kdyby jsi odmítla, asi by mě to nezastavilo." *Trochu jsem se zasmál a pokývl jsem na barmana:* "Prosím ještě jeden džus pro tuto krásnou slečnu." *Pak jsem se na ni opět podíval. Na chvilku jsem se zamyslel, o čem bych měl začít mluvit. Nakonec jsem se zeptal:* "Ty bydlíš tady v R2?" *Nechtěl jsem být nijak vlezlý, ale docela mě to zajímalo. Připadala mi totiž pro toto místo taková křehká. Mohl jsem se ale mýlit, samozřejmě jsem ji skoro vůbec neznal.*

Tak, to je dobré vědět, ale nejspíš bych tě to pití zaplatit nenechala. *odpověděla mu tak trošku pobaveně, i když to myslela naprosto vážně. Jeho slušnost jí stále nepřestávala překvapovat a snažila se i tak nějak přizpůsobit, i když měla pocit, že jí to ne úplně jde* Ne, nebydlím tu - žiju v R1, každopádně sem jezdím celkem často, něco mě sem táhne. A tím víc od té doby, co mám pocit, že mi tu nic nehro-... *zarazila se a skousla si ret, nevěděla, proč měla tendence vždycky říct více, než bylo potřeba*

"Tak to by tu asi barman měl platbu za dva džusy." *Řekl jsem a potichu jsem se zasmál. Zaujatě jsem poslouchal, až jsem zaregistroval náhlé přerušení jejího vyprávění. Nechtěl jsem na to nijak upozornit, ani se ji ptát dále. Očividně o tom nechtěla mluvit a to jsem respektoval.* "Je v R1 takový klid, jak se všude říká?" *Ptal jsem se, protože se tam nedávno přestěhoval můj strýc. Chtěl jsem se jen přesvědčit, že mu tam nehrozí, že ho někdo přepadne a kvůli pár šupům zabije, jako tady v R2.*

Ale ale... *zasmála se, ale hned nato zareagovala na jeho otázku, protože jí připadalo, že má nějaký důvod se na to ptát* Nu, každopádně tam na tebe nebafne nějaký vrah, anebo zloděj na každém rohu. *potom jsem se na chvilku zamyslela* Normálně tam funguje policie, celkem aktivně, takže málokdy se stane, že by tam někdo někoho zabil, i když jako všude - občas se tam nějaká menší krádež vyskytne, většinou ale nezůstává bez nějaké úhony pro toho, kdo kradl. *nakonec přikývla* Myslím, že je tam celkem bezpečně, alespoň v rámci možností. *pousmála se a doufala, že ty informace mu budou k nějakému užitku, vlastně mu k tomu říct víc už snad ani nemohla*

*Poslouchal jsem ji a u toho jsem přikyvoval. Docela mě to uklidnilo, byl jsem rád, že se strýc dostala někam do většího bezpečí. Přece jenom už nebyl nejmladší a zasloužil si trochu klidu. Když skončila, usmál jsem se na ni. Chtěl jsem se o ni dozvědět něco víc, tak jsem se zeptal:* "Předpokládám, že asi ještě studuješ, prozradila by jsi mi co?" *Připadal jsem si docela trapně, že jsem se takto vlezle ptal, docela mě to ale zajímalo a nechtěl jsem, aby konverzace stála na mrtvém bodě, to nikdy nebylo ani pro jednoho účastníka dialogu příjemné.*

Vypadáš spokojeně s mojí odpovědí. *pousmála se, nechtěla se vyptávat, na co to potřeboval, i když to vypadalo, že na něco ano, každopádně nechtěla být nějak vlezlá, navíc to mohlo být něco osobního, a tak by mu ta otázka nemusela být příjemná* Studuju... Na gymnáziu s technickým zaměřením, *mrkla na něj, vlastně tam teď celkem často nebyla, ale to zmiňovat moc nechtěla* A hraju v kapele - na klávesy. *pousmála se* A ty? Jsi stále na výšce? Anebo...? *zeptala se trošku opatrně, přeci jen netušila, jak to s ním je v tomhle věku, pokud nedávno skončil výšku, tak se špatně hledala práce, takže to mohl být celkem citlivý bod - proto ta opatrnost*

"Také spokojen jsem." *Úsměv jsem ji oplatil. Neřekl jsem proč, nechtěl jsem ji zatěžovat nějakými starostmi z mého života, to by ode mě nebylo příliš slušné.* "Gymnázium s technickým zaměřením? To musí být docela náročné..." *Hádal jsem, popravdě jsem si to i myslel. Také mě zaujalo, že hraje v kapele.* "Hraješ na klávesy? Kdysi jsem se taky chtěl učit hrát na hudební nástroj, konkrétně na kytaru, jenže s mým otcem to bylo trochu složitější." *Okamžitě jsem litoval, že jsem tuto větu vypustil z úst. O své minulosti jsem rozhodně mluvit nechtěl.* "Já? Já jsem nedávno vyšel výšku, konkrétně jsem studoval řečnictví, zatím ale nemám práci, a ani v tomto oboru moc pracovat nechci." *I když jsem se rétorikou živit nechtěl, byl jsem rád, že jsem tento obor vystudoval. V životě se to prokázalo více než užitečným.*

*usoudila, že nakonec vážně nebude dobré se ho dál ptát, a tak jen přikývla* No, na tom gymnáziu... Není to tak strašné, nemám s těmi předměty problém - i když na téhle úrovni už to není jen tak nějaká legrace, to je taky pravda. *pousmála se* Na klávesy... Na kytaru umím taky, konkrétně na elektrickou. *mrkla, pak se ale zarazila, když začal mluvit o svém otci* Tvůj otec? *zeptala se opět trošku opatrněji. Občas měla pocit, že se ptá moc, ale tyhle otázky se jí prostě jen tak vydraly samy od sebe z úst a nemohla s tím nic jen tak udělat, nakonec jen přikývla* Myslela jsem si to... Každopádně, je na tobě vidět, že s mluvením problém nemáš. *usmála se a když barman přinesl pití, trošku se napila. Neuměla si představit, co chce s tímhle vystudovaným oborem dělat dál*

*Když domluvila o škole, zaujalo mě, že vše bez problémů zvládá. Pomyslel jsem si, že musí být dost inteligentní.* "Taky jsem se chtěl učit na elektrickou." *Usmál jsem se a pak jsem se trochu zarazil, když se zeptala na mého otce. Chvíli jsem uvažoval, co mám říct, ale nechtěl jsem se její otázce přímo vyhnout. To jsem nikdy nedělal a nehodlal jsem s tím teď začínat.* "Můj otec měl už dost přesně vykreslenou mou budoucnost a nehodlal poslouchat jakékoliv námitky." *Podíval jsem se do země a usmál jsem se trochu pokřiveným úsměvem.* "S mluvením to je jako se vším, stačí se naučit teorii a ovládnout praxi." *Dořekl jsem nakonec. Když barman donesl pití, sáhl jsem do kapsy pro peněženku a položil jsem na bar peníze. Hodnota asi trochu přesahovala cenu džusu, ale to mi bylo momentálně jedno.*

*pousmála se* Pokud chceš, tak tě můžu třeba ty základy naučit - myslím, že na to umím celkem dobře. *potom poslouchala, co říká a přitom si skousla ret. Došlo jí, že na tohle se ptát neměla, vzhledem k jeho výrazu, teď už ale bylo pozdě to zarazit, prostě tohle ještě nevychytala.* Jo, no... Chápu to. *zamumlala tak trošku omluvným tónem* Teorii? Nějak si to neumím představit, vážně... *pousmála se, i když často se stávalo, že u něčeho, u čeho to vypadalo, že teorie neexistuje, stále nějaká byla a až potom se dalo získat tu praxi. Potom se trošku tázavě podívala na ty peníze, které položil na bar, na pohled zjistila, že je to trošku moc, tak zase upřela pohled na něj, ale nic mu na to neřekla*

*Opět jsem zvedl hlavu a podíval jsem se ji do tváře. Pak jsem se usmál a odpověděl:* "To je jedna z těch nabídek, které se neodmítá." *Poté jsem trochu popřemýšlel, jak vysvětlit řečnickou teorii, přece jenom nebyla první ani poslední, kdo za tím viděl prostě jen vrozený talent:* "Na rétorice je toho hodně k naučení, například držení těla, styl pohybových gest, naučit se neuhýbat pohledem, ale ani nepříjemně nezírat někomu do očí..." *Tady jsem se zarazil, protože mi došlo, že jí asi nudím. To byla další věc, mluvit o něčem jen tak dlouho, dokud to toho druhého zajímá. V tomto jsem zrovna pokulhával.*

Skvělé - třeba budeš mým prvním žákem? *nejdřív se uculila, potom se ale trošku zasmála, protože si tak nějak uvědomila, jak to asi vyznělo, potom jen napjatě poslouchala, co jí vlastně poví a celou dobu jen přikyvovala* No, myslela jsem, že i tohle je vlastně praxe, ale nejspíš všechno souvisí se vším, že? *dopila svůj džus a opět se pousmála* Takže, myslím, že půjdu, Kenshine. Snad se brzy setkáme. *vesele zamávala a odcházela pryč z baru*

"Taky doufám. Zatím ahoj." *Řekl jsem a pak jsem zamával, přičemž jsem se usmíval. Milá holka, pomyslel jsem si, pak jsem si sedl na své minulé místo a věnoval jsem se svému pití.*

*Po celonočním popíjení v baru jsem se rozhodl odejít. Nevěděl jsem moc kam půjdu. Ale v baru už jsem neměl co dělat. Ztěžka jsem se zvedl a odešel jsem. Své pití už jsem měl zaplacené, takže s tím problém nebyl. S rukama v kapsách jsem se nakonec vzdálil od baru. Sice jsem měl něco vypito, ale chůze mi zdaleka nedělala problém, to bych toho musel vypít mnohem více.*

Přijdu do baru výjimečně se usmívám , ale i tak si jako vždy sednu k baru a objednám si svou oblíbenou whiskey.* nikdo nikde jak je.to možné ?*

*Nakonec jsem přišel před bar a zastavil jsem se. Původně jsem tu jít nechtěl, nemyslel jsem si ani, že utápět všechno v chlastu je dobrý plán, ale žádný lepší jsem neměl. Vstoupil jsem se skloněnou hlavou dovnitř a sedl jsem s k baru.* "Vodku, prosím." *Řekl jsem barmanovi a počkal jsem, až mi donese pití. Kopl jsem to do sebe najednou, tak jsem si radši objednal celou lahev, přičemž jsem si zamyšleně pohrával se sklenkou.*