Jazero

Bylo na něm vidět, že nad něčím uvažuje, ji rozhodně zajímalo nad čím. Kéž by tak momentálně uměla číst myšlenky, dokázala by ho jednoduše získat. On ji něčím zaujal - možná svým charismatem, které z něj sálalo i přesto, že se mu stalo tohle, možná tou svou citlivostí. Sama si teď nebyla jistá, ale chtěla ho mít jen pro sebe. Rozumím. Ne ze zkušeností, ale utápět se v tom sám? To je to nejhorší, co můžeš udělat. Oznámila mu a sjela ho vážným pohledem. Opravdu to pochopila, myslela si, že to bude něco takového, a odhadla to opravdu dobře. Zničila ho dívka, nejspíš poměrně nedávno, když se chová takhle. Heh? A čím bych ti tak mohla ublížit? Aby ses zhroutil ještě víc? Nadzdvihla tázavě obočí. To vyznělo opravdu zajímavě. No, on se jí nemohl bránit věčně, ale stejně mu nejspíš plánuje dát trochu té radosti. Teď záleží, jestli bude radost a euforie převažovat...

Pozvedl jsem jedno obočí a zaujatě jsem si ji prohlédl. To mi říkala už spousta lidí. "Neutápěj se v tom sám, pojď s námi ven, zapomeň na to..." Jo, ale já ji vidím úplně všude, to si oni neuvědomují, to že se nejsem schopen s nikým bavit, že nejsem schopen normálně fungovat, až se na mě nakonec úplně vykašlali, a... Uprostřed věty jsem se zastavil a uvědomil jsem si, že jsem začal říkat věci které jsem chtěl držet v tajnosti, se kterými jsem se nechtěl svěřovat. Uvědomil jsem si to moc pozdě, jen jsem zavřel oči, opřel jsem si hlavu o strom a plácl jsem se do čela. Zapomeň na to. Zamumlal jsem chvíli poté.

Trošku protočila oči, když se zasekl v půlce odpovědi. Celou tu dobu napjatě poslouchala, ale on to takhle usekl. Nejspíš ji nevěřil, nevěděla, ale nehodlala to takhle nechat. Potom je jediná možnost - prostě si najdi jinou dívku, chápu, je to tak jednoduché, ale zároveň tak složité,... Přivřela oči a zakroutila hlavou. Konečně už se o něm mohla dozvědět víc, ale zase se z něj stal ten introvert jako na začátku, když už se konečně dostala k nějaké srozumitelné odpovědi. Snažím se ti pomoct. Zašeptala, zapřela se o dlaně, naklonila se k němu a podívala se mu zblízka do očí. Jen mi dej trochu důvěry. Měla takové tendence se přiblížit ještě o kousek, ale jak by asi reagoval?

Po její odpovědi jsem se trochu smutně zachechtal a z oka mi vytekla jedna osamělá slza. Ano... Tak složité... Odpověděl jsem šeptem. Stále jsem měl zavřené oči, až do té doby než jsem ucítil, že se ke mě přiblížila, otevřel jsem oči a uvědomil jsem si, že je dost blízko u mě. Celkem zmateně jsem těkal pohledem po jejím obličeji. Co tímhle sledovala? Zadíval jsem se do jejích sytě modrých očí a na chvilku jsem se ztratil... Byla opravdu hezká,... Cože? Takhle bych o ni neměl uvažovat, ani ji neznám. J-Já... Pokusil jsem se zformulovat odpověď, ale dost dobře to nešlo, nějakým způsobem na mě působila, i když jsem ani dost dobře necítil čím to je.

Vypadalo to tak, že se svěřit opravdu potřeboval, ale nebyl to ten extrovertní typ, anebo jak tvrdil, teď už není, kvůli tomu, co se stalo, a proto se opravdu dlouho zdráhal. Naštěstí její přesvědčovací schopnosti rozhodně nejsou na špatné úrovni. Musela z něj nakonec vymámit nějaké informace, a teď to dokonce vypadá, že Satoshi trochu nechal průchod citům. Prostě se jen přišoupla blíž k němu a za chvilku už si všimla té nezbedné slzy. Ne...je to jednodušší, než si myslíš. Proběhlo jí hlavou a ona se zatím trošku povzbudivě pousmála. Tu jeho reakci brala jako opravdu dobré znamení - jenže ona vždycky důvěřovala svým schopnostem, nepochybovala o sobě. Objala ho a přivinula se k němu. Jak zareaguje teď? Ale v podstatě, měl by to brát jen jako podporu, při nejhorším. Vypadalo to, jako by se ho snažila svým objetím nějak uklidnit, ale nebyla to tak úplně pravda...

Tak tohle byla opravdu zajímavá situace... Mám v sobě něco, chlad, temnotu, něco čeho se nemůžu zbavit. Nikomu jsem se s tím nesvěřil, s nikým jsem nemluvil, k nikomu jsem se nepřibližoval. Pak přišla ona, byla tu se mnou sotva půl hodiny a došlo to k tomuto? To, že nic neřekla byla jedna věc, ale když mě objala a tak nápadně se ke mě celým tělem přivinula, to už mě rozhodně překvapilo. Chvíli jsem tam jen tak stál a přemýšlel co mám dělat, až se to ve mě prostě zlomilo. Nechtěl jsem dál předstírat, že se nic neděje, že mě nic nebolí a všechno je mi jedno, obě ruce jsem umístil na její záda a slzy mi začaly z očí nekontrolovatelně téct. Zvláštní... Neznám ji, nevím pořádně co je zač, znám jen její jméno, ale i přesto ze mě dokázala dostat něco co jsem v sobě dusil už tak dlouho.

Bylo jí jasné, že tohle potřebuje pustit ven, někomu se svěřit, své pocity nechat plynout, ne je dusit v sobě - nemohl to vydržet věčně, nedá se to. Neobjala ho jen za tím účelem, aby se konečně uvolnil, pustil své emoce, ale také proto, aby zjistila, jak na tohle bude reagovat. Bylo možné, že ji odstrčí, i když celkem nepravděpodobné, jenže takové lidi neuměla odhadnout, neměla zkušenosti s někým psychicky zhrouceným, u někoho takového musela být opatrná. Každopádně reagoval opravdu kladně a zanedlouho už jí bylo jasné, že pláče, nedalo se nevšimnout si toho, a tak jen zabořila prsty do jeho vlasů a jen zlehka si s nimi hrála. Druhou rukou pevně sevřela jeho košili a byla opravdu ráda, že si konečně přestal hrát na někoho naprosto bez citů, kamenná tvář? To jí k němu opravdu nesedělo. Lepší? Zašeptala, snad skoro neslyšně.

Chvíli jsem tam jen tak stál, v hlavě mi probíhaly všechny myšlenky co mě tak dusily, všechny vzpomínky na tu určitou osobu, a slzy se jen hrnuly. Po pár minutách jsem zatnul zuby a zastavil jsem ten příval slz. Tohle jsem potřeboval zastavit. P-Promiň. Odpověděl jsem také šeptem, ale nepouštěl jsem ji, ani jsem se nehnul. Objetí jsem potřeboval, ale odmítal jsem ho, nechtěl jsem si k sobě nikoho připustit, měl jsem a pořád mám strach, že se to zopakuje, znovu už to nepřežiju, zabije mě to. Nemůžu nikomu věřit, neměl bych věřit ani jí, ale... Teď už to tak nějak nešlo zastavit, už jsem udělal ten krok špatným směrem.

Pevně stiskla pár pramínků jeho vlasů mezi své prsty. Po chvilce přestal plakat a ještě přišla omluva. Rukou z vlasů sjela až k jeho tvářím a otřela vlhká místa od slz hřbetem ruky. Byla si jistá, že ten pláč musel trošku pomoct, mělo by to vyplavit nějaký ten smutek, co v sobě držel očividně tak dlouho, ven, mimo jeho tělo. Cítila jeho dlaně na svých zádech a ještě jednou se mu podívala do očí. Ztracená existence? Ne, tím si už teď byla jistá. Potřeboval jen trošku popostrčit, pokusit se mu pomoct. Ještě se z toho mohl dostat, a ona znala pár způsobů, jak by mohl. Vlastně mu tímto prokazuje laskavost, alespoň zatím. Ukazováčkem přejela po jeho bradě, stále hleděla do jeho očí, než ty své zavřela a obepla jeho spodní ret těmi svými, jen pomaličku a lehounce.

Opětoval jsem ji ten pohled do očí. Říkal jsem si co ji asi probíhá hlavou, co si o mě asi myslí, jaké má se mnou plány. Celá tahle situace mě mátla, ale to teď nebylo důležité, když mi tak svými dlaněmi přejížděla po tváři, bylo mi jasné že se tohle mění v něco jiného než jen uklidňování, ale bylo to... Moc příjemné na to abych to zastavil. Poté, když už zavřela oči, bylo mi jasné co přijde, ale neudělal jsem s tím nic, jako kdybych byl zkamenělý. Poté jsem ucítil její dotek na mých rtech... Chvíli jsem byl úplně mimo. Sakra co mám dělat? Tlukot mého srdce se zrychlil a nakonec si poručilo, že už má truchlení dost. Také jsem zavřel oči a převedl jsem tuto situaci do polibku, přičemž jsem jemně přejel dlaněmi přes její záda.

Všimla si, jak se na ni dívá, že ho opravdu zaujala, brala to jako svolení udělat další krok, se kterým neměla žádný problém. Stejně bylo jasné, že on zpočátku může být trošku opatrný, a jí se už nechtělo čekat. Vyčkala si teď na jeho reakci a opět byla kladná - zapojil se, a to si teď ani nebyla na 100% jistá, že jde o správnou chvilku, ale vážně už nevydržela, nechtěla čekat ani o vteřinu déle. Pevněji sevřela jeho košili, tentokrát už v obou dlaních, přitiskla se blíže k němu a pokračovala v tom polibku, aby ho prodloužila. To se do ni zamiloval za tak krátkou chvíli? Ne, že by se divila, ale... Jen ji to zajímalo. Jestli je tohle touha nebo jí už úplně propadlo jeho srdce.

Já sám jsem si nebyl jistý, jestli za tohle může srdce, rozum, nebo snad mé temné podvědomí, které už se chtělo trochu vzpamatovat. Možná jsem k ní nic necítil a jen jsem ji takto využíval abych se tak nějak vzpamatoval, ale to bylo nepravděpodobné, to bych se mohl ovládat, to bych tady teď tak nestál a nevychutnával si každou vteřinu toho polibku. Po chvíli jsem se ale odtáhl od jejího obličeje a podíval jsem se ji do tváře, trochu zaujatě, trochu zmateně. Takže... Tohle znamená co? Zeptal jsem se tichým hlasem. Potřeboval jsem na tuto otázku znát odpověď, abych si já sám ujasnil co mám dělat.

Vzhledem k tomu, jak ji líbal, nemyslela si, že by se jen tímto způsobem uklidňoval a léčil tak svá stará zranění, jizvy, které se ještě úplně nezahojily. Spíše to tedy bylo nemožné, vlastně by si to nepřipustila, i kdyby to tak bylo. Když přerušil jejich polibek, ještě svými rty zachytila ty oddalující se jeho, ale pak už otevřela oči a všimla si jeho výrazu - teď viděla něco jiného než smutek. Myslím, že to znamená to, že tu je možnost, jak tě z toho dostat - a myslím, že tu možnost moc dobře znáš. Pomněnkovýma očima zkoumala ty jeho. Nebylo jí jasné, co si o ní teď myslí, pokud si na ni tedy už udělal nějaký názor. Mohla mu do života přinést plno štěstí, ale některé její praktiky by se mu nemusely úplně líbit. To už bylo ale vedlejší, alespoň pro ni.

Potom co řekla jsem se musel usmát. Poprvé za dlouhou dobu mě něco donutilo se upřímně usmát. Byla prostě... Nádherná, jako anděl, to jsem nemohl popřít, ale... Nedělala tohle jen z lítosti? Bylo to dost možné, pravděpodobné. Přece jenom ona mohla mít určitě každého muže na kterého se podívala, čím jsem byl já tak zajímavý? Ale co, nemělo smysl nad tím přemýšlet, jen jsem ji pevněji přitiskl k sobě, což jsem si klidně mohl dovolit, přece jenom jsem se opíral o strom, takže nehrozilo že bych spadl. No... Znám... Těžko říct, jestli znám. Řekl jsem a zadíval jsem se do její andělské tváře.

Ten jeho úsměv ji zarazil. Zbystřila a uložila si do paměti tenhle jeho výraz. Za celou dobu, co tu s ním seděla, co s ním probírala jeho osobní život, přímo z něj vyzařoval pouze smutek, beznaděj, samé negativní emoce, a přitom stačilo tak málo, aby to vše změnila. Nedělala nikdy nic z lítosti, to neměla ve zvyku ani zapotřebí. Spíše ji prostě zaujal, od pohledu, to jeho charisma, které se jakoby, zdánlivě vytratilo. Nebo možná něco jiného, tajemného, něco, co ještě skrýval a ona to chtěla odkrýt. Pak už jen cítila, jak ji něco táhne k němu a za chvilku se ocitla přitulená k němu. Vyhledala jeho oči a zakroutila hlavou nad jeho nic neříkající odpovědí. Sklonila se k jeho tváři, které věnovala krátký polibek a o pár milimetrů se odtáhla. O čem teď pochybuješ? Zeptala se překvapeně.

Také mě na ni očividně něco zaujalo, možná v tom byl jen vzhled, možná v tom bylo to, že se mnou po dlouhé době zase někdo normálně mluvil, tak jako tak mě přitahovala, jak psychicky tak fyzicky. Ten její krátký polibek mě opět zaskočil, ale příjemně. Vůbec o ničem. Odpověděl jsem ji šeptem a vtiskl jsem ji polibek, přičemž jsem své ruce přesunul k jejímu pasu, těsně nad její hýždě. Bylo to poprvé co jsem se asi po třech letech takto choval k dívce, co jsem vůbec myslel na dívku. Byl jsem uzavřený, celou tu dobu jsem ignoroval svět kolem sebe, odmítal jsem dívky a dusil jsem v sobě všechny své emoce, až ona mi ukázala že něco takového je zbytečné. A to za tak krátkou dobu! V podstatě se mnou mluvila zhruba hodinu, a už to vypadá takto. Nestěžuji si, jsem teď spokojený, jen je to nanejvýš zvláštní.

Opět nic neříkající odpověď. Nejspíš si v tom liboval, nebo už to měl za tu dobu, co se sám dusil ve vlastním smutku, tak zažité, že se toho těžko zbavoval. Tentokrát se k ní nahnul on a Leiko naprosto ochotně zaměstnala jeho rty. Nejspíš už byla znát nějaká její praxe, ale jeho styl se jí také líbil. Tak tohle je hodně zajímavé. Ještě před chvilkou tu seděl zhroucený na zemi, teď už si ho takto přivlastnila, a on očividně ji také, ale má smůlu. Může si ho hýčkat jak chce, ale stále to bude ta hravá šelma, nikdo, kdo by se dokázal upnout na jednoho muže, to rozhodně není její styl. Teď už se nehodláš trápit dál, že? Zašeptala celkem sebevědomým tónem, jak u ní bylo zvykem. Ale v podstatě měla proč si takto věřit.

Můj úsměv se jen rozšířil. Její postava byla úžasně tvarovaná, držel jsem ji kolem pasu a už to mi stačilo, aby mě svým způsobem dráždila. Možná to dělalo to, jak na mě byla nalepená a jak byla oblečená. Nemohl jsem vědět, co má se mnou v úmyslu, ale kdybych věděl co je zač, asi bych se od ní držel dál. Pokud si se mnou hodlá jen tak pohrávat a přitom spát s jiným klukem, asi by mi to z mého současného stavu moc nepomohlo. Pane bože... Do čeho jsem se to zase dostal... Mám takový pocit že to záleží na tobě. Odpověděl jsem ji na její otázku a pohnul jsem prsty pomalu tam a zpátky, v takovém pohybu podobnému hlazení.

Držela se blízko něj a musela uznat, že jeho blízkost ji je příjemná. Cítila se chráněně, v bezpečí a celkem vesele, ale kdoví proč. Možná to byla přirozená reakce, to, že si ho získala a teď je její, že se prostě podvolil - to dokáže potěšit. Když jí odpověděl takto, trošku uhnula pohledem, ale přikývla. To jí bylo samozřejmě jasné, ale ji nezmění. No co, ona ho úmyslně týrat nebude, třeba na nic nepřijde? No, to by bylo celkem štěstí. Byl přinejmenším zajímavý, ale ji to nezmění, nikdy. Už je prostě taková. Mírně se prohnula směrem k němu, když cítila pohyby jeho ruky, dlaní se zapřela o kmen stromu a tváří se otřela o tu jeho. To samozřejmě beru na vědomí. Kývla. No, opravdu, nebylo by dobré, kdyby ho zvedla z toho dna a opět ho tam potopila, ale ještě hlouběji.

Spokojeně jsem přivřel oči, když se tak otřela tváří o tu mou. Poté jsem přesunul své rty o něco níže, k jejímu krku, na která jsem ji jen krátce políbil. Dóbře, jsem rád že si rozumíme. Řekl jsem šeptem, ale bylo z toho slyšet, že tuhle větu nemyslím až tak vážně. Zůstal jsem nakloněný k jejímu krku, a stále jsem si ji držel u sebe, neměl jsem důvod ji pouštět, ještě ne. Každopádně jsem doufal, že jsem teď neudělal ještě větší chybu mého života než tehdy před třemi lety. Ona byla opravdu krásná, očividně sebevědomá, ale nevypadala bezcitně. Bylo jasné, že ji chce hodně mužů, ale co když je nebude odmítat? Co když si bude užívat, zatímco se nebudu dívat? Sakra, co když ji to bude úplně jedno a bude si s nimi užívat a flirtovat i přede mnou? Asi bych takový tlak moc dlouho nevydržel, a kdoví jestli by mi pak už úplně neruplo v bedně.

Mírně se usmála, když ucítila jeho rty na svém krku. Ještě trošku zaklonila hlavu, aby mu umožnila lepší přístup. Sice neměla jediný důvod ho sem nepustit, ale taky chtěla využít toho, že ho tu má před sebou, že se jí poddal, v podstatě si s ním může dělat co chce. Možná. Už ta myšlenka jí do hlavy dostala myšlenky další, odvážnější. Ještě před chvilkou tu před ní seděl naprosto zhroucený muž, ale teď si tímhle způsobem užíval její přítomnost, to jí snad, pokud je to ještě vůbec možné, zvedlo sebevědomí ještě více. A to je možná v jejím případě trošku nebezpečné. Chtěla si teď zjistit, co se mu líbí, přeci jen Satoshi působí dost citlivě, a tak musela objevit nějaké místečko...Jedno nebo více. Dlaní mu přejela po zádech a jemně přiložila rty také na jeho krk, který jí tak hezky odrkyl. Následně po jeho krku přejela jazykem a tajně sledovala reakci. Zajímalo by ji, na co tak byl zvyklý, jak moc byla ta jeho bývalá dívka zkušená a jak moc byl vlastně zkušený on? Ale stejně si byla jistá, že na ni nemá.

Znatelně jsem se zachvěl, když přejela jazykem přes můj krk. Opravdu jsem nebyl příliš zkušený, a má bývalá také nebyla... Hm... Myšlenky na ni byly... Pořád bolestivé... Ale teď jsem tu byl s jinou, extrémně přitažlivou dívkou, která o mě z nějakého důvodu jevila zájem. Nemohl jsem se pořád soustředit na tu bolest, alespoň teď ne. Každopádně teď tady takhle stát, venku v zimě, by pro ni nemuselo být nejpříjemnější. Emmm... Nechtěla bys někam jít? zeptal jsem se neurčitě. Nebyl jsem si jistý kam bych s ní měl jít, ale všude to asi bude lepší než tady u jezera. Navíc jsem nevěděl co má v plánu, proč se mě takto snažila svést a získat si mě. Zvláštní bylo, že i když jsem věděl o co se snaží, neodolal jsem. No co, nikdo by ji neodolal.

Ucítila jeho zachvění, když byla tak blízko a trošku se nad tím spokojeně zakřenila. V podstatě byla zvyklá na takové reakce, od jiných mužů, pokud je nedohnala k zachvění tímto, postoupila prostě dál a už to šlo. Na každého přeci něco musí působit. Trošku se odtáhla od jeho krku, jen ho chtěla napínat, než zaslechla jeho slova, po kterých se odtáhla úplně a poodstoupila od něj. Začíná ti být zima? Zeptala se ho pobaveně, i když odpověď v podstatě znala. Pak se ale zamyslela. Satoshi to tu musel znát daleko lépe než Leiko, přeci jen tu ona není moc dlouhou dobu. Noo, když jsem šla sem, všimla jsem si po cestě nějaké kavárny, dál nevím-... Podívala se mu do očí. Možná věděl, kam jít, ale je pravda, že pro ni nebylo úplně dobré být tady v té zimě, na jednom místě, mohla by z toho být ošklivě nemocná, i když se jí něco takového celkem úspěšně vyhýbalo.

Když se ode mě úplně odtáhla, mé ruce skončily v mých kapsách. Jakmile se mě zeptala, jestli je mi zima, jen jsem zakroutil hlavou. Mě ne, ale přece nechceme aby jsi onemocněla, ne? Odpověděl jsem ji a poté jsem zapřemýšlel. V kavárně určitě ještě mají otevřeno, tak pozdě zase nebylo, to se jen brzo stmívalo. V kapse jsem nahmatal peněženku a zapřemýšlel jsem. Nikam jsem za tu nechodil, ale kapesné stále přibývalo, takže jsem našetřil docela dost peněz. Tákže by neměl být problém ji pozvat do kavárny. Kavárny? Hmm, mohu tě pozvat na kafe? Zeptal jsem se a trochu jsem se usmál. Čekal jsem že zareaguje kladně, proč by mě taky měla nějak odmítat?

Bylo jí jasné, že mu nebude zima. Přeci jen si ještě mohl vzít na hlavu čepici, kterou sundal. Jen v košili? Připadalo jí to trošku...Brr. Samotné by jí z toho mohla být zima, a tak se ještě více zachumlala do svého kabátu. Dobře, když to bereš takhle, myslím, že nemá smysl protestovat. Uchechtla se a pobaveně zakroutila hlavou a prstem přejela po jeho paži, jako by zkoumala, jestli není studený. Stmívalo se poměrně rychle, ale jí se nezavíraly oči. Spíš to vypadalo, jako by byla noční tvor, a právě teď se tedy probrala. Všimla si jeho úsměvu, když se jí zeptal, jestli ji může pozvat a ona neviděla jediný zádrhel. Nemohla odmítnout, i kdyby snad chtěla, což nechtěla. Umm, jistěže, i když, možná raději něco sladšího. Mrkla na něj. Zajímalo ji třeba také, jak moc se zatím dal dohromady, od té doby, co ho tu tak viděla zhrouceného. Jak moc teď přemýšlí nad svou bývalou dívkou? V podstatě na tom moc nezáleželo - nenechá ho na ni myslet moc dlouho.