Jazero

*Pred niekoľkými mesiacmi by možno bola blbosť písať jej sms, ale teraz? Ani nie. Lenže to on nevie. O necelú hodinu Raiovi zapípa mobil.*

sms:

To překvapí každého, teprve se s ní učím ve škole, takže toho moc neumím, jenom jsem chtěla abys byl veselý tak jako já..*Řeknu a jdu pomalým krokem za tebou.*

*Když mi v kapse zapípá telefon můj výraz se přemění ve velký úsměv. Rychle vytáhnu z kapsy svůj mobil a podívám se na display. Přečtu si zprávu a ihned zareaguji. "No jenom jsem se s tebou chtěl vidět."*Potom se otočím na Kitanu a klidně řeknu.*"Tak učíš? Zajímalo by mě, co už s ní umíš. Víš co asi budu muset jít, určitě se ještě někdy potkáme."*řeknu klidně a pousměji se, potom rychle jdu směrem k náměstí. (přesun)(Promiň, ale vážně se mi nechtěla tak dlouho čekat.)

*Pomalým krokem se vydám na náměstí, ale je tu tak mrtvo, že tu vůbec nikoho nevidím,jako by všichni zemřeli nebo co.*

*Dřepnu si k vodě, chvilku se dívám jen tak a poté si začnu zpívat a hrát si s rukama ve vodě.* Ach jo jakto že tu nikdo není ?!*Povím a povzdechnu si*

Přijedu sem, slezu z motorky a helmu na ni položím, jen tak se procházím, když v tom si povšimnu dívky, která sedí u jezera, trošku se k ní přiblížím, ale jinak nejdu blíž, prostě ji jen tak nečinně sleduji.

*Zvednu se, otočím se. Všimnu si, že tam stojí někdo. Přijdu k ní.* Ahoj, ty jsi tady zdejší ?* Zeptám se milým způsobem.*

Oči zabodnuté v zemi, pomalý šoupavý krok, na sobě černou košili, upnuté černé rifle a na hlavě černá čepice. Venku bylo dost chladno, ale chlad byl můj přítel, přece jenom byl součástí mého života už opravdu dlouho. Došel jsem velice pomalu až k jezeru, u kterého jsem se zastavil a zahleděl jsem se na druhou stranu. Zhluboka jsem se nadechl a poté jsem opět vydechl. Opět jsem žil jen ve své hlavě, bylo to jako kdybych byl na povrchu mrtvý, Málokdy jsem vůbec mrkl, můj výraz byl stále nezměněný, bezvýznamný, a mé oči prázdné. Po chvíli jsem se posadil ke stromu zadíval jsem se před sebe.

Nakonec zase skončila u jezera - zamrzlého jezera. Byla zabalená do černého kabátu, přes krk šátek, dlaně schované v kapsách. Jedno bylo ale zvláštní. To teplé oblečení a k tomu krátká bílá sukně. Už byla zvyklá, přeci jen byla ten typ, který se staral spíše o to, jak jí to sluší, nehledě na to, co pro to musí vydržet - třeba tu zimu. Její oči zasvítily a ona se rozhlédla po krajině. Tak co? Je tu vůbec někdo? V takové zimě? Pomyslela si, ale najednou zaregistrovala tmavovlasého muže - a byl tu sám? Vážně nemá dívku? Divila by se. Ale tak jí to v podstatě bylo jedno. Vypadal nějak zasněně, nebo se jen díval do "tmy". Tím si také nebyla úplně jistá. Přistoupila o kousek blíž, ale nešla přímo k němu - ještě ho úplně neodhadla, každopádně ho osloví, tím si byla jistá. Vypadal, že je zdejší, na rozdíl od ní. Dřepla si k jezeru a pohrávala si s kouskem ledu plavajícím na hladině. Ahoj... Otočila se najednou nečekaně na muže svým uhrančivým, okouzlujícím pohledem a dále si pohrávala s ledem, přestože ji u toho snad umrzaly prsty.

Celou dobu co zde chodila ta dívka jsem se stále díval někam... Nikam. Sice jsem si tak nějak uvědomoval její přítomnost, ale ignoroval jsem ji, bylo mi to jedno, pár věcí mě ale překvapilo. Za prvé: To jak byla oblečená. Já osobně jsem zimu a chlad miloval, proto jsem se nějak nenavlékal, ale ona byla tak nějak napůl... Na jednu stranu kabát, šátek, a tak dále, a na tu druhou krátká sukně... Za druhé mě překvapilo že na mě promluvila. V podstatě jsem na to nijak nezareagoval, ani jsem se na ni nepodíval, jen se mi spodní čelist přesunula o maličko doleva a pak zase zpět do původní polohy, než jsem konečně odpověděl. Ahoj. Odpověděl jsem ji prostě. Z toho co jsem viděl byla opravdu celkem hezká, ale otázka byla - Zajímalo mě to?

Vypadal dost mimo. Možná byl prostě tichý, ano, už potkala dost takových mužů, ale tenhle vypadal trošku jinak. Možná se mu něco stalo, nebo jen nad něčím uvažuje. Možností je mnoho a absolutně není možné získat tu správnou. Seděl tu takhle sám - ne, že by ji to nevyhovovalo, ale přinejmenším to v tomhle počasí bylo zvláštní a neobvyklé. Není ti zima? Zeptala se jednoduše, když si ho prohlédla od hlavy až k patě a ze dřepu se zvedla od jezera a došla trošku blíž k němu, kde si sedla. Chtěla ho prostě poznat, stejně jako všechny ostatní muže, které kdy oblbla. Co bude tenhle zač? Očividně jí neskočí jen tak do náruče. Ji ale zajímalo, jak bude reagovat dál.

Potom co došla blíže ke mě a posadila se, jsem se na ni konečně podíval, přičemž jsem se ale tvářil stále stejně. Její otázka byla celkem zvláštní, na někoho kdo tady sedí v sukni. Zima... Dost relativní pojem. Navíc tato otázka pochází od nesprávného člověka, který má na sobě jen krátkou sukni. Odpověděl jsem a sundal jsem si čepici z hlavy, nepotřeboval jsem ji mít na sobě. Čepici jsem schoval do kapsy riflí a prohrábl jsem si nepřítomně vlasy, poté jsem jen očekával, co mi na to tady tato osoba řekne. Upřímně jsem nevěděl co by po mě mohla chtít nebo co je zač, ale něco mi říkalo že to nebude příjemné...

Po té jeho odpovědi si ho zaujatě prohlédla. Co je to za odpověď? Zajímavé. Hmm... Nevím, co je na ní relativní. Pokrčila rameny a trošku pohodila rukama. Myslím, že už jsem si za ty roky zvykla, tohle mě zahřeje dostatečně. Ukázala na svůj kabát a šátek, ale samozřejmě ji napadly i jiné způsoby zahřátí. Musela se nad svými myšlenkami pousmát. Očividně mu opravdu zima nebyla, když si před chvilkou sundal čepici. Nebo možná chtěl naznačit, že si nemá dělat starosti? Byla trošku zmatená. Působil na ni dost tajemně a nebyla si jistá, čím to je. Zajímá mě to - přeci jen je trochu zvláštní, když tu potkám někoho, už jen to. V okolí nikde nikdo není. Musela uznat, že to bylo trošku depresivní. Léto měla daleko raději - plno lidí všude okolo, a když je opravdu palermo, muži si sundávají trička, což je ještě lákavější. Mimochodem, jsem Leiko - hledám tu lidi, se kterými bych se mohla seznámit, přestěhovala jsem se sem z Anglie, musel sis všimnout toho přízvuku. Každopádně si myslím, že japonsky neumím úplně špatně. Stále mu hleděla do tváře. Ne, že by se nemohla odtrhnout, ale měla zkušenosti, že to na plno mužů zatím zapůsobilo.

Jen jsem pokrčil rameny. Relativní je dost, ale to je na dlouhé povídání. Odpověděl jsem ji. Každopádně jsem byl svým způsobem rád že na mě někdo promluvil, vytáhlo mě to z těch myšlenek, které mě neustále táhly ke dnu. Sice ne moc, ale pořád lepší než nic. Jak tedy myslíš, rozhodně nejsem tvůj otec, abych ti měl říkat co si máš oblékat. Dodal jsem jako odpověď na její poznámku o oblékání. Tím, že jsem si sundal čepici jsem ji nechtěl naznačit nic, prostě mi byla zima příjemná a čepice mi jen překážela. Tak... Ne, zima mi není. Nebo tedy... Je, ale nevadí mi to, spíše naopak. Snažil jsem se nějak zformulovat odpověď, aby to tak nějak pochopila, i když to bylo určitě dost zvláštní. Jakmile se mi představila, jen jsem přikývl a také jsem se ji soustředěně zadíval do očí. Jsem Satoshi. A ne, tvá Japonština opravdu není špatná. Dodal jsem k tomu.

Překvapeně si ho prohlížela, možná trošku zaujatě, i když to v podstatě nedala najevo, nedělala něco takového. Vypadalo to tak, že opravdu není nějak tichý, přeci jen se s ní trošku bavil, i když ona byla při nejmenším komunikativní. Spíše vše směřovalo k tomu, že ho opravdu něco trápí a zajímalo ji co, ale zeptat se? Ještě nebyla správná chvíle. Hmm..Zima ti nevadí... Zopakovala po něm a znovu si ho prohlédla, než na chvilku uhnula pohledem. Těší mě, no, ono to nejspíš bude tím, že otec je japonec, to je trošku komplikované. S úsměvem se na něj znovu otočila a tvářila se jako neviňátko, což nesedělo k jejímu pravému já, ale dokonale to sedělo ke křehkému vzhledu, takže to mohlo jednoduše a účinně zmást všechny okolo. Takže ty jsi tu sám? S žádným kamarádem nebo tak? Zeptala se ho, protože tohle bylo zvláštní - že by někdo takhle jen seděl sám u stromu a zíral do neznáma.

Všiml jsem si toho, jak zaujatě si mě prohlíží. Jistě, byl jsem dost zvláštní a uvědomoval jsem si to, často na mě lidi zírali, když jsem někde sám v noci seděl, často ode mě lidi prostě odešli, poté co se se mnou pokusili mluvit. Ona tu ale pořád vytrvale seděla. Zvláštní. No, každopádně jsem se zamyslel, co bych ji měl odpovědět na její otázku, ale proč nad tím přemýšlet? Bylo mi celkem jedno, co si o tom bude myslet. Ne. Nemám kamarády. Už ne. Odpověděl jsem prostě a zadíval jsem se na druhou stranu jezera, po chvíli jsem zakroutil hlavou a opřel jsem si hlavu o strom.

Neměla ve zvyku něco vzdávat, i když s tímhle mužem to bude těžké - to jí bylo jasné už od začátku, a možná právě proto tu paradoxně stále vytrvale sedí. Vypadalo to, že se trošku zdráhá odpovědět, ale nakonec z něj vypadlo něco, co ji šokovalo, i když to opět nedala najevo - nerada dávala najevo, co si myslí, co cítí - brala to prostě a jednoduše jako slabost, kterou prostě neukáže. Už...ne? Zeptala se a zdůraznila slovo už. Zajímalo by ji, co ten kluk udělal nebo kdo ublížil jemu. Nevěděla o něm nic, pokud opomene jeho jméno, které stejně není důležité, jenže potřebovala vědět více, pokud chce pokračovat. Poví jí to? Nebo ne? Nevypadá, že by měl co tajit, ale kdoví? Možná ji ještě něčím překvapí.

Pořád nic nedávala najevo, v podstatě stejně jako já, i když k tomu měla určitě jiné důvody než já, přece jenom nevypadala na stejný typ člověka jako já. Pořád jsem přesně nevěděl o co ji jde, chce se prostě jen seznámit? Ne, o to jde málokdy a teď jsem o tom pochyboval více než kdy jindy. Prostě... Už jen její styl oblékání o ni něco vypovídal, určitě se musela líbit spoustě kluků, vlastně se docela líbila i mě, na pohled. Už ne. Zopakoval jsem znovu a sklopil jsem pohled, přičemž jsem se pokřiveně usmál. Dejme tomu, že jsem býval dosti společenský a pohodový, a dejme tomu že jsem byl donucen se změnit. Vysvětlil jsem. Muselo ji to znít... Divně. Každopádně na tom moc nezáleželo, očividně se buďto chtěla opravdu zoufale seznámit, nebo měla jiné úmysly... Jinak by tu přece neseděla s tak ztracenou existencí jako jsem já.

Leiko vždy byla dost chápavá, takže vzhledem k tomu, že se ze Satosiho pokoušela už nějakou dobu vytáhnout to, co se stalo, možná mu začínala trošku rozumět, jenže jen trochu. Vypadal teď jako zakrytý introvert, moc se ji svěřovat nechtěl, jenže nemohl tu pravdu skrývat věčně. Nikdo ji nedokázal odolávat dlouho a někdo jako on prostě nemá šanci, tím si byla jistá - dost si v tomto věřila. Hm? To není moc dobře. Přátelé jsou důležití, mohli by tě podpořit, pomoct ti vyhrabat se z toho, do čeho ses dostal. Pokrčila rameny a upřeně, celkem s vážným výrazem se zadívala do jeho prázdných očí. Takhle muži může ublížit jen dívka... Proběhlo její hlavou. Teď si nebyla jistá, jestli to její plány ztíží nebo ještě ulehčí.

Tomu co řekla jsem se musel trochu uchechtnou, i když to nebyl nijak veselý smích. Proč bych měl lidi okolo nakazovat ponurostí? Ať si dále šťastně žijí a já si budu v klidu sedět a vychutnávat si svou samotu. Odpověděl jsem ji a opět jsem ji pohlédl do obličeje. Vypadalo to že mě tak nějak chápe... Tedy... Chápe to co jsem ji doposud řekl, samozřejmě nemůže chápat proč jsem takový jaký jsem, když jsem ji důvod neřekl. I když věcí co mě sem mohlo dostat není moc, takže by na to mohla přijít i když ji to neřeknu. A proč vůbec ztrácíš svůj čas s někým jako jsem já? Zeptal jsem se ji nakonec, tohle bylo něco co jsem si potřeboval ujasnit, takže jsem se nijak neostýchal se na rovinu zeptat.

Napjatě ho poslouchala, zajímalo ji, jestli ji dá alespoň nějakou nápovědu, nebo dál bude tajemným mužem sedícím osaměle u stromu. Um? Asi jsi mě špatně pochopil - o tomhle jsem nic neříkala. Byl bys jistě šťastnější, ve chvíli, kdy budeš u sebe mít pár věrných přátel. Zamumlala zamyšleně. Nebyla bezcitná, jen si prostě ráda hrála, toť vše. A dle jejího názoru na tom samozřejmě nebylo nic špatného. Ztrácet čas? Aaale. Prostě jsem si našla volnou chvilku, potkala tebe a vypadáš, že společnost by ti mohla jen prospět. Odpověděla jednoduše a pokrčila rameny. Nebo... Zaznělo ji v hlavě a ona věděla moc dobře, že ještě něco chybělo do úplné odpovědi na jeho otázku.

Hmm... Z tohoto mě nedostane nic. Ona to nechápe. Proběhlo mi hlavou, ale nic jsem neřekl, jen jsem se podíval stranou. Chvíli jsem jen tak zíral do tmy, než jsem se opět podíval na ni. Ne... Nebyl. Odpověděl jsem. Měl jsem chuť tu odpověď roztáhnout do stovek slov, všechno co mě tížilo ji říct, ale za prvé by mi to beztak ani nepomohlo a za druhé by mě určitě odmítla poslouchat. Jakmile mi odpověděla na mou otázku, trochu jsem zakroutil hlavou. Málokomu záleží na tom, co by mohlo prospět druhým, a pochybuji že ty jsi jedním z nich. Sice se říká "Nesuď knihu podle obalu", ale někdo s tvým vzhledem určitě nepostrádá dostatek sebevědomí proto aby lidmi jako jsem já opovrhoval. Odpověděl jsem celkem dlouhou větou. Stále jsem mluvil stejným tónem, nezabarveně, nepotřeboval jsem se nějak vztekat nebo smutnit, nic jsem nedával najevo.

Samozřejmě, ani ho chápat úplně nemohla - že by měla někdy takovou krizi? Ona? Se svým bezstarostným bohémským životem? Ale chtěla si ho získat a jinak to v tomto případě rozhodně nešlo. Stále si ale očividně mlel dokola to samé, nechtěl se jí svěřovat - anebo možná chtěl, ale neodvážil se. Naprosto se utápěl ve svém smutku, beznaději, ignoroval okolní svět, jako by snad ani přijmout pomoc nechtěl. Jenže to ji neodradí. Pokud se ti uleví, řekni mi tvůj příběh. Doporučila mu. Přeci jen se říkalo, že pokud se někdo svěří se svým trápením, samotnému se mu uleví, jako by přendal kousek té tíhy na někoho jiného.
Po tom jeho postřehu si ho prohlédla s trošku přivřenýma očima. Dokázal si mnoho věcí odvodit, a ona nebyla ten typ, co by zapřela něco takového, neměla to zapotřebí, už jen díky jejímu sebevědomí a vzhledu, mohla si to prostě dovolit, ze zkušenosti. Možná mě podceňuješ. Ano, sebevědomí nějaké mám, řekla bych, ale to neznamená, že mě tohle nezajímá, zas tak bezcitná nejspíš nebudu. Opovrhovat tebou? Vypadala bych jinak. Občas lidmi opovrhovala, ale Satoshi nejspíš nebyl ten případ, nedal jí důvod k tomu, aby jím mohla opovrhovat, ale byl očividně dost ostražitý, což ji ale nemohlo stát v cestě.

Opřel jsem si hlavu o strom a zavřel jsem oči, přičemž jsem se pomalu nadechl a poté jsem ještě pomaleji vydechl. Nesvěřil jsem se nikomu, ani mé rodině, tak proč bych měl teď ji? Ani ji neznám. Přemýšlel jsem. Svěřit se ji by bylo nanejvýš hloupé, když jsem o tom neřekl ani své matce, ani svým bývalým přátelům, ani svým sourozencům... Každopádně... Něco jsem ji na to říct musel. Dejme tomu, že mým životem prošla osoba docela podobná tobě, chvíli tam pobyla, a pak se i přes mé prosby rozhodla odejít. Řekl jsem suše, bez detailů, tohle by ji mělo stačit, aby to tak nějak pochopila.
Po chvíli jsem otevřel oči a pozorně jsem si ji prohlédl. Hmf... Bezcitná možná ne, ale i přesto mi nepřijde bezpečné se před tebou projevit a riskovat tím už mé naprosté zhroucení. Odpověděl jsem a pokrčil jsem rameny.