Kenshinovo sídlo

*zasténala už o něco hlasitěji, bylo jí jasné, že podle té jeho reakce nejspíš nemá v plánu jen tak přestat, svou dlaní na jeho zádech trošku pohnula, což zapříčinilo to, že začaly její nehty nějak bezděky dělat rýhy na jiném místě jeho zad, druhou rukou ještě více sevřela jeho vlasy, které mu ještě předtím zlehka prohrábla, vlastně aniž by o tom věděla, v téhle pozici vlastně nic moc jiného dělat nemohla, za což nebyla úplně ráda, ale tyhle pocity nejspíš stály za to*

Při jejím zasténání mě napadlo, že vlastně v tomto domě nejsme tak úplně sami, naštěstí zde mám dostatek respektu, aby jsme se vyhnuli nějakým jízlivým narážkám ostatních. V to jsem alespoň doufal ale ověřené jsem to samozřejmě neměl. Jazykem jsem do ní o něco více "vnikl" a pokračoval jsem v podobných pohybech. Její reakce mě neustále nutily pokračovat a navíc jsem neměl jakýkoliv důvod přestávat.

*malinko pootevřela oči a zhluboka oddechovala, jako by nemohla vůbec popadnout dech, její tvář polil pot a vlastně všechno bylo úplně jinak, tohle byl opravdu tak zvláštní pocit... Také ji napadlo, že je někdo uslyší, což byl vlastně jeden z důvodů, proč se snažila své steny trošku tlumit, i když se to dost dobře nedařilo. Nehty přitom nechtěně zaryla hlouběji do jeho kůže a malinko zafňukala, i když to nebylo takové, jako by chtěla brečet* Pře...Přestaň...*zašeptala trošku rozechvěle vzrušeným hlasem, i když těžko říct, jestli jí to vůbec rozuměl, protože to bylo takové...*

Jejím slovům jsem moc dobře rozuměl, ale když to řekla přímo takhle. "Přestaň", ještě párkrát se mi to v hlavě zopakovalo, než mi to tak nějak došlo. Přerušil jsem všechno co jsem dělal a vzhlédl jsem k ní s nejistým výrazem na tváři. Chvíli jsem byl naprosto mimo a nevěděl jsem, co se děje. G-Gomen. Udělal jsem něco špatně? Zeptal jsem se nejistě, přičemž tak trochu starostlivě. Ani to její zakňučení, ani její slova nezněla příliš spokojeně, spíše přímo naopak. Navíc mé zkušenosti mi nabízely přesně žádné vysvětlení jejího chování.

*trošku zazmatkovala po tom, co udělal, přeci jen se jí tohle líbilo, ale bylo to až tak moc intenzivní, že nevěděla, co si o tom má myslet, každopádně teď jen zhluboka oddechovala a snažila se nějak potlačit své vzrušení, které v ní tak vyprovokoval, nakonec ale jen zavrtěla hlavou a lehce se pousmála* N-ne... *zamumlala a o ruku se zapřela tak, aby se zvedla do takového polosedu, přitom se natáhla k jeho rtům, na které ho letmo políbila* Jen mi dělá starosti... Že tu nejspíš nejsme tak úplně sami...*zašeptala a prohlédla si ho, tohle by třeba mohlo shodit tu jeho dlouho střeženou autoritu, anebo by to minimálně nebylo úplně příjemné*

Trochu jsem se zašklebil a opětoval jsem ji polibek. Tohle mi upřímně taky dělalo starosti, ale prostě jsem věřil v to, že mě opravdu respektují a žádných jízlivých poznámek nebo posměšků se nedočkám. Pokud by se ale něco takového stalo, s radostí bych jim připomněl, odkud by měl jejích respekt pramenit. Někteří z nich dokonce žijí jenom proto, že jsem se rozhodl jim zachránit život. Myslím, že s tím by problém být neměl. Pak jsem se zeširoka usmál a přiložil jsem svou dlaň k její tváři. Navíc... Tak trochu nejsme jediní, kteří se tady s takovými situacemi potýkali. Řekl jsem pobaveně.

Mmm...*zadívala se do jeho očí a malinko se pousmála po té jeho odpovědi, ale vlastně to vypadalo tak, že tuhle nejistotu pociťuje jen ona, vlastně tak usoudila z té jeho odpovědi, což ji trošku vyvedlo z míry, nejspíš jim ale dost důvěřovat, už s nimi nějakou dobu byl a ona neznala pořádně nikoho, což také nemuselo být úplně dobré...* Dobře, nu... Říkáš, že si zvykli? *zeptala se pobaveně a pořádně si ho tak skoro zkoumavým pohledem prohlédla, vypadalo to tak, že má opravdu velkou autoritu*

Zadíval jsem se ji do očí a pobaveně jsem se zašklebil. Spíš jsem si já musel zvykat. Zamumlal jsem pobaveně a rukou jsem ji přejel po tváři, přičemž jsem se také srovnal do takového polosedu. Stále jsem svůj zrak upíral do jejích očích, ve kterých jsem hledal jakýkoliv náznak pochybností, abych se mohl popřípadě vyvarovat něčeho, co by se ji nemuselo zdát úplně příjemné.

*prohlížela si ho tak trošku pobaveným pohledem* Mmm... Takže teď si budou muset zvykat oni, áno? *zeptala se se smíchem a dlaní se natáhla k jeho hrudi, přes kterou mu lehounce přejela, jakoby si to užívala - v jejích očích jakýkoliv jiný náznak pochybností najít nemohl, neměla důvod se něčeho bát, jen tak možná tohohle, s čímž se mu už svěřila, s čímž vlastně souviselo i to, že dávala dost najevo ty své pocity*

Pobaveně jsem se na ni podíval a po chvíli jsem se malinko zasmál, přičemž jsem drobně zakroutil hlavou. Měli by si zvykat, jinak to budou mít dost těžké. Zamumlal jsem pobaveně a letmo jsem ji políbil na špičku nosu. Zdálo se mi, že se po tom incidentu, při kterém se mě její otec pokusil zabít a ztratil při tom svůj bídný život, se tak nějak uklidnila a uvolnila. Přemýšlel jsem, jestli to je tím, že se uklidnilo to znamení na jejím břiše, nebo kvůli tomu, že z ní opadl ten strach a stres, které to monstrum způsobovalo.

*rozpačitě zamrkala, když ji takhle políbil na nos, dál to ale nechala být a trošku se zasmála té jeho poznámce* Mmm... Také myslím. *zašeptala a tak pomalinku stále přejížděla dlaní po jeho břiše, přičemž s ní zajela i trošku níž a přejela dlaní i po jeho chloubě, přitom se ale tak provokativně opět dlaní vrátila na jeho hruď. Je pravda, že se trošku uvolnila, nejspíš to bylo tím, že se už nebála tolik jako každým dnem, souviselo to samozřejmě i s tím znamením, které ji do toho rodu stále táhlo a jen horko těžko se tomu dalo bránit - bylo to jako nějaká droga, prostě závislost*

Trochu rozpačitě jsem se zachechtal, když svou dlaní takto přejížděla po mém těle. Zase mě provokuješ? Zeptal jsem se pobaveným tónem, přičemž jsem ji uštědřil trochu delší polibek a dlaní jsem zabloudil k jejímu břichu, po kterém jsem začal přejíždět pomalými krouživými pohyby. Její provokace mě přiměly se trochu zachvět, ale samozřejmě to nebylo nic nepříjemného - Přesně naopak.

Uhm? Provokace? O čem to mluvíš? *překvapeně zamrkala, vlastně si hrála na nechápavou jako on předtím, ale tentokrát to byla taková jen drobnější provokace z její strany, těžko říct, jestli se to za provokaci vůbec dalo považovat. Přitom si ale všimla i toho jeho zachvění, při čemž začala uvažovat, jestli něco podobného neudělá znovu, protože mu to očividně nepříjemné nebylo ani náhodou*

Hmmm... Zamumlal jsem a pomalu jsem své polibky směřoval k jejímu krku, který jsem obdarovával něžnými polibky. Obě své ruce jsem přesunul na její záda, přes která jsem začal pomalu přejíždět dlaní. Uvidíme, třeba tě na tuto otázku napadne nějaká odpověď. Zamumlal jsem pobaveně a pokračoval jsem v rozdávání polibků. Naštěstí už se zklidnily i všechny nepodmíněné reakce mého těla, tudíž jsem dokázal lépe skrývat nervozitu, která ve mě pramenila.

*malinko se pousmála, i když teď ty jeho dotyky byly trošku chladné, vlastně to ale souviselo jen s tím, že její kůže stále byla dost rozpálená, takže to způsobilo to, že se malinko zachvěla* Uhmm... Myslím, že to nebude potřeba, nemyslíš? *zeptala se pobaveně - prostě to byla řečnická otázka, které používala celkem často. Jazykem přejela po jeho krku až k uchu, které následně lehounce skousla a trošku zatáhla. Nevěděla proč, ale v poslední době byla dost provokativní, anebo taková prostě byla od narození, třeba to pochytila od někoho z rodiny, i když na rozdíl od nich, její provokace byly naprosto nevinné, tedy alespoň v tomhle případě. Trošku sklopila pohled, když si uvědomila, že tohle na 99% není to jediné, co po rodině zdědila*

Trochu jsem se zachvěl a podíval jsem se ji do očí. Všiml jsem si, že sklopila pohled, ale to v této situaci postrádalo jakýkoliv smysl nebo vysvětlení. Dost mě to zmátlo, tudíž jsem ji přejel dlaní po tváři, přičemž jsem si ji starostlivě prohlížel. Děje se něco? Zeptal jsem se tichým tónem a stále jsem na ni upíral svůj pohled, přičemž druhou rukou jsem ji začal pomalu přejíždět po vlasech. Nevěděl jsem, jestli jsem něco udělal já, nebo jestli ji něco trápí už delší dobu.

*vzhlédla a podívala se na něj, přitom se tak rozpačitě zasmála a zavrtěla hlavou* Nic... Důležitého, prostě jsem se zamyslela, to je vše. *zamumlala. Stejně by jí s tímhle nemohl jakkoliv pomoci, takže proč ho s tím zatěžovat, když by to bylo takhle zbytečné? Chtěla se od své rodiny, kterou vlastně svou rodinou ani nazývat nechtěla, lišit co nejvíce, ale geny se prostě nezapřou, což je vidět třeba na jejím způsobu lovu, na tomhle škádlení, i když to je občas nevinné, v jádru to je úplně jinak. Málokterý upír, obzvlášť s takovou nekonfliktní povahou, si takhle hraje s obětí, i když je to účinný způsob, ale tohle nejspíš zdědila po svém otci, také jde přes psychiku raději než přes fyzickou sílu, která je právě proti lidem výhodou... Nelíbilo se jí to a chtěla s tím něco udělat, když už teď její otec zmizel, nejlepší by bylo, kdyby už ho nic nepřipomínalo, navíc, nejhorší na tom bylo, že ona sama si ho připomínala svými činy a chováním*

Ani její rozpačitý smích, ani její slova mě nepřinutila ji to uvěřit. Na to jsem byl až moc obezřetný a navíc... Tak trochu jsem ji v těchto věcech přestával věřit, potom co mě samotného přesvědčila se slovy "Zvládneme to společně" abych za jejím otcem nešel sám a poté za ním utekla. Kdybych se tam nedostal, kdo ví, co by se stalo. Tenhle pohled znám. Prosím... Řekni mi pravdu. Řekl jsem potichu, přičemž jsem použil opravdu jemný tón, aby to nevypadalo, jako kdybych to z ní nějak vymáhal.

*trošku nejistě na něj pohlédla. Zná? Myslel tím snad to, jak utekla? To mělo samozřejmě mnoho důvodů, prostě to chtěla vyřešit a stále měla ten stejný pocit, že to byla její věc a jen ho ohrozilo, že nakonec šel za ní... Dopadlo to ale dobře, relativně, za což byla ráda.* Říkám pravdu. *odpověděla tiše a s povzdechem, usoudila ale, že to nejspíš bude muset trochu přiblížit* Jde o to, že si začínám uvědomovat, že mé geny se prostě nezapřou, možná sis nevšiml, ale je to tak... *řekla opět s trochu sklopeným pohledem, ale pak se trošku uchechtla a zavrtěla hlavou* Vidíš? Vážně to není nic důležitého.

Něco nesrozumitelného jsem zamumlal a zakroutil jsem hlavou, přičemž jsem obličej stáhl do takové trochu rozhořčené grimasy. Nelíbilo se mi, že takto uvažuje, jelikož to byla opravdu pitomost. Geny jsou nic. Odsekl jsem ji, přičemž jsem ji probodával pohledem. Víš co jsem ti říkal, o mém pradědovi? V záchvatu vzteku zabil svého bratra i se svou ženou, jelikož on svou podstatu nedokázal ovládnout. Ovládal ho vztek. Podlé tvé teorie bych tě v tom případě mohl kdykoliv zabít a docela mě zaráží, že o mě máš tak nízké mínění. Dořekl jsem nakonec a své ruce jsem nechal ztuhlé tak jak jsou - Jedna na jejích vlasech a ta druhá na její tváří.

*trošku se zarazila, když si všimla toho jeho pohledu, ale nebyla si jistá, jestli ji úplně pochopil, anebo si té podobnosti snad sám nevšiml?* To je... Rozdíl. *zašeptala a smutně si ho prohlédla, chtěla přitom odčinit to, že to pochopil takhle, tak jen lehounce zavrtěla hlavou* Už jen kvůli tomu, že ty ten "záchvat vzteku", jak tomu říkáš, ovládat umíš, takže...*tiše si povzdechla - nijak se jí nelíbilo, že to vzal tímhle stylem. Jen se k němu trošku nahnula a letmo ho políbila, kdoví? Možná se trošku změkčí ten jeho pohled*

Podíval jsem se stranou a trochu jsem si povzdechl. Zavřel jsem oči, přičemž jsem tak trochu nechtěně začal mluvit o něčem, na co jsem nikdy nechtěl zavést téma. Ne vždy to tak je. Rozbité okno? Prokopnuté dveře? V některých případech se neovládnu, tudíž jsem taková chodící bomba. Poté jsem si opět povzdechl, ale oči jsem neotevřel. Rozdíl v tom nevidím. Dokud neucítím v zádech dýku, která tam byla nasměřovaná tvou rukou, neuvěřím ti jakoukoliv podobnost s tvým otcem. Dokončil jsem svou myšlenku a otevřel jsem oči, stále jsem se ale zamyšleně díval jinam.

*zadívala se na něj a jen nejistě zavrtěla hlavou* Sám jsi říkal, že je to dost dávno, hodně věcí se mohlo změnit od té doby, nabral jsi zkušenosti, prostě to je... Tak. *zamumlala tak nějak naivně a prohlédla si ho, tomu, co řekl, prostě odmítala věřit už jen z toho důvodu, že když to viděla poprvé, jednou, ten vztek, akorát jim to pomohlo, i když pravda, bylo to trošku děsivé, ale pro dobrý účel.* Ne, tak to nemyslím a moc dobře to víš. Proč bych ubližovala tobě? Myslím tím spíš takové ty věci jako způsob lovu, útočení na psychiku... *zamumlala trošku smutně a opět sklopila pohled - nevěřila tomu, že si tohohle zrovna nevšiml, přeci nad tím také musel uvažovat...*

Jen jsem mávl rukou a zakroutil jsem hlavou, přičemž jsem pomalu vstal z postele. Popadl jsem své kalhoty a opět jsem si je oblékl, poté jsem vyšel směrem ke stolu v rohu místnosti. Otevřel jsem šuplík, kde se skrývaly sady nožů a dýk. Jeden z nožů jsem vytáhl a přejel jsem prstem po ostří, přičemž mi z prstu vytekla kapka krve. Chtěl jsem tím jen odzkoušet ostří. Asi bych měl jít lovit... Zamumlal jsem, jakmile jsem se opět otočil na Eli. Popošel jsem ještě ke skříni, ze které jsem vytáhl košili a tu jsem si oblékl. Poté jsem se posadil na postel vedle Eli a políbil jsem ji na čelo. Neutečeš mi, že ne? Zeptal jsem se, jenom abych se ujistil. Vlastně jsem chtěl jít na lov preventivně, jelikož jsem se po tom incidentu, kdy jsem se neudržel a kousl jsem Eli, udržovat pravidelnost mého lovení, abych předešel opakování té situace.

*na moment, když se řízl do svého prstu, její oči nabraly barvu krve. Tiše si povzdechla nad tím, co řekl a když se oblékl, rozhodla se, že udělá to samé. Jen zavrtěla hlavou a pousmála se* Ne, půjdu s tebou. *zašeptala, protože i když její hlad nebyl moc silný, nějaký stále byl, a tak nemělo smysl riskovat to, že jindy nebude správná chvíle na to, aby šla na lov* Pokud ti to tedy nevadí...*pohledem trošku nejistě přejela po jeho tváři, přeci jen bylo možné, že chce jít sám, což by prostě musela respektovat*