Námestie

*Sundám si helmu, všimnu si, že tu je ten kluk z náměstí, jak mám ve zvyku nechám si zachovanou kamennou tvář. Dál ho pozoruji, vypadá, že je z R1.*

*Začne mi zvonit mobil, zvednu hovor.* Tady je Noroi-senpai...*Řeknu a čekám na odpověď.* Noroi-senpai..dnes to odložíme, ale pro jistotu běž hlídkovat do R2 na náměstí...*Odpoví a zavěsí, skovám mobil, rozhovor šel velice dobře slyšet kdekoliv, takže ho ten kluk mohl slyšet, dám si helmu a velice rychle se rozjedu pryč do R2.*

*Přijedu zpět, zastavím, sundám si helmu, sesednu z motorky, položím si na ni helmu a rozhlížím se po náměstí jestli tady neni někdo kdo by mi mohl něco udělat.*

Celou dobu jsem jen seděl na lavičce, aniž bych se jakýmkoliv způsobem pohnul. Ani řev motoru motorky mě nepřinutil se porozhlédnout. Uvažoval jsem, že to prostě pro dnešek zabalím a půjdu domů, což by také nebyla žádná zábava, pravděpodobně bych prostě jen spal. Až když jsem podruhé zaslechl řev motorky, ohlédl jsem se, abych se podíval kdo to je. Naneštěstí to nebyl nikdo koho znám, což nevěstilo nic co by mě zabavilo. Jakmile si ale sundala helmu a sesedla z motorky, malinko jsem změnil názor. Už po třetí za den ta stejná dívka, to už bylo až moc zarážející a provokativní, abych se o nic nepokusil. Sice jsem si pořád říkal, že to nestojí za nějakou přehnanou námahu, abych s ní něco měl, ale seznámit se snad neuškodí ne? Pomalu jsem se zvedl a sebejistě jsem došel k dívce, přičemž se mi rty pokřivily do menšího úsměvu. Zdravím. Začal jsem, přičemž jsem si ji prohlížel svýma zářivě zelenýma očima. To je moc pěkný stroj. Konstatoval jsem, přičemž jsem ukázal na motorku stojící za ní. Každopádně nedosahuje tak úžasného vzhledu jako řidička. Dodal jsem, přičemž jsem se v hlavě sám propleskl. Nechtěl jsem nic takového říct, ale prostě jsem byl už příliš zvyklý se takto chovat, jelikož dívky jsem nikdy neviděl jako nic jiného něž jen další cíl do sbírky. Každopádně jsem byl zvědavý, jak na to zareaguje. Samozřejmě jsem ale na svém výrazu nedal najevo, že bych takovou větu nechtěl vyslovit, prostě jsem se dále usmíval a díval jsem se ji do tváře pronikavým pohledem.

*Podívám se na toho kluka.* Hm...díky.*Řeknu s kamenným výrazem v tváři, přitom neustále uhýbám pohledem, abych se mohla kontrolovat, jestli tady někdo neni z mafiánů.*

Její reakce mě dosti zaskočila, ale nedal jsem to v podstatě nijak najevo. Jen jsem se hlasitě zasmál a otočil jsem se, aniž bych pronesl jakékoliv slovo. Mé ruce spočinuly v mých kapsách, přičemž jsem šel směrem pryč z náměstí - Nehodlal jsem tady ztrácet čas s někým jako je ona, navíc opravdu nevypadala tak skvěle, aby mě tolik zajímala. Došel jsem ke svému auta, do kterého jsem nastoupil a podíval jsem se na čas. Ani nevím, proč jsem to udělal, jelikož jsem nikdy nic takového, jako je večerka, u rodičů nezažil, navíc i tak jsem byl plnoletý, tudíž by něco takového nedávalo smysl. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a prohrábl jsem si vlasy, přičemž jsem si je trochu upravil. Zapnul jsem rádio, přičemž jsem také nastartoval motor a vyrazil jsem pryč - Stále jsem si nebyl jistý, jestli už jet domů nebo dát tomuto dni ještě šanci.

*Kousek v uličkách jsem viděla někoho, připadal mi jako mafián, vytáhla jsem si katanu z pouzdra co jsem měla na zádech.* Dneska se asi pobavíme..*Řekla jsem nahlas, jelikož jsem byla nadšená, že někoho po tak dlouhé době vidím, zo že ten kluk odjel mi bylo fuk, pomalým krokem jsem se vydala za ním. Motorka mi byla úplně fuk, hlavně, že se tu někdo konečně ukázal.*

Po několika minutách jsem dorazil na náměstí. Normálně by to trvalo déle, ale skateboard mi umožňoval se pohybovat rychleji. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl jsem se. Kolem nikdo nebyl, což bylo ideální, mohl jsem jezdit aniž by po mě někdo řval, jaký jsem chuligán. Naskočil jsem proto zase na skate a opět jsem se rozjel. Jezdil jsem okolo náměstí a různě jsem skákal a opět nacvičoval triky, které jsem již kdysi uměl, ale tak nějak jsem je pozapomněl.

Dorazila na náměstí ve chvíli, kdy tam nebylo moc lidí, se sluchátkama na uších, snad jako obvykle a chvilku nevnímala svět, než do ni málem vrazil někdo na skejtu. H-hej, dávej...He? Shodila si sluchátka, aby je měla okolo krku a párkrát zamrkala. Satoshi...Jsi to ty? Zkusila, nebyla si úplně jistá, protože ho dlouho neviděla, ale vypadal jako Satoshi... Prohlížela si ho kukadlama jako by si chtěla ověřit, že je to opravdu on. Původně jen chtěla jít nakupovat, ale když tu takhle potkala kluka, který ji je povědomý, tak... Ještě by si to potřebovala ověřit. Vypadal opravdu hrozně, pokud to byl Satoshi, jenže tím si také nemohla být jistá. Třeba tu má poblíž nějaké dvojče, o kterém nevěděla.

Nevnímal jsem moc kam jedu, ani že jsem do někoho málem vrazil, ale procitl jsem když někdo zavolal mé jméno. Trhnutím jsem zastavil skate a ohlédl jsem se. Sundal jsem si kapuci z hlavy a mžoural jsem do tmy, kdo to na mě volal. Bylo jednoduché poznat kdo to byl, přece jenom tu nikdo jiný nebyl. Po chvilce jsem tu malou postavičku poznal. Eli? Vyšlo ze mě jakoby automaticky. Opravdu dlouho jsem ji neviděl. Ona taky byla jedna z těch mých přátel, na které jsem dávno zapomněl, ale rozhodně jsem měl radost z toho že jsem ji viděl. Rozjel jsem se jejím směrem a těsně u ní jsem zastavil. Prosím řekni mi, že jsi to skutečně ty. Řekl jsem s úsměvem na tváři.

Když si sundal kapuci, ještě jednou si ho prohlédla, aby se ujistila, že je to vážně on. Když se jí ale zeptal na jméno, byla si teď úplně jistá. Když přijel k ní, rychle, ale pevně ho objala. Satoshiiii! Vypískla nadšeně, po chvilce ho pustila a trošku vyčítavě, ale přesto nadšeně se mu podívala do očí, snad s jiskřičkami v očích, ale pak zakroutila hlavou a uhnula pohledem. Ts, strašně dlouho ses neukázal, já myslela, že se po tobě snad slehla zem... Kde jsi byl? Povzdechla si a podívala se mu opět do tváře. To ti neodpustím. Rádoby se nafoukla a trošku se zasmála a mrkla na něj. Prostě byla ráda, že ho vidí. Ale vypadáš hrozně. Zkroutila nad tím hlavou a na první pohled si ho vážně prohlížela.

Jakmile mě objala, trochu jsem se zapotácel. Nečekal jsem, že mi takhle skočí kolem krku. Každopádně jsem se tomu jen zasmál a objetí jsem ji opětoval. Kde jsem byl? Flákal jsem se, jako vždy. Odpověděl jsem ji veselým tónem. Rozhodně jsem se ji teď nehodlal svěřit s tím co jsem skutečně dělal. Byl jsem rád že ji vidím a tuhle chvilku jsem nehodlal kazit. Jakmile se ale nafoukla, prstem jsem šťouchl do její nafouklé tváře. No tak, snad se na mě hned neurazíš? Pak jsem si překřížil ruce na prsou a zakroutil jsem hlavou. Téda, to jsou mi způsoby. Vidíš mě poprvé po bůhví jaké době a hned mě takto závažně urazíš. Tohle hrané uražení mi nevydrželo dlouho a musel jsem se opět zasmát. Ten její vážný pohled mě zaujal. Poznala snad, že se mnou není něco v pořádku? Hmm...

Jako by ji snad Satoshi neznal - vždycky byla takhle veselá a nehodlala to měnit, a proto její reakce byly...Takové. Navíc, když ho viděla po tak dlouhé době, ještě se to znásobilo. Flákal ses jako vždy. Jistěže. Zasmála se a pořádně si ho prohlédla. Skoro se nezměnil, od té doby, ale vypadal hůř, to se muselo nechat. Kdoví, co se všechno stalo za tu dobu. Pak ucítila jeho prst na své tváři, vyprskla smíchy, a tak jí tváře automaticky splaskly. Teď jsi to celé zkazil. Zkonstatovala pobaveně, a pak se znovu zasmála, když se takhle hraně urazil. Také se moc dlouho nemohla tvářit vážně, ne jen tak bezdůvodně, to neuměla. Ale vážně, nelíbilo se jí, jak vypadá. Spíš ty vůbec? Kruhy pod očima... Beztak hraješ nějaké hry do noci... Ušklíbla se.

Áno, moc dobře jsem si ji pamatoval. Tu její veselost, nespoutaně šťastné reakce. Po ní se mi asi stýskalo z mých přátel nejvíce. Co jiného bych taky mohl dělat. Potvrdil jsem s úsměvem na tváři. Neuvědomoval jsem si, že bych vypadal nějak hůř, taky mi to bylo celou tu dobu jedno. Jakmile ale vyprskla smíchy, také jsem se musel hlasitě zasmát. Hluboce se vám omlouvám slečno. Řekl jsem hraně hlubokým hlasem a poklonil jsem se, přičemž jsem se ale hned poté zasmál a opět jsem se napřímil. Po té její poznámce jsem ale jen zakroutil hlavou. Ne, toho už jsem dávno nechal, teď se spíše věnuji tomuhle. Řekl jsem a vykopl jsem si skate do ruky.

Ji snad nic nemohlo změnit, navíc teď byla více méně šťastná, že ho vidí. Ne, neodpustím ti. Alespoň ne to, že ses tak dlouho neukázal. A já na tebe nemám telefonní číslo, takže... Ani zavolat jsem ti nemohla. Dáš mi ho, že? Kdyby tě zase někdy napadlo se flákat beze mě. Zakroutila nad tím nevěřícně hlavou, ale pak se zašklebila. Moc dobře věděl, že tohle vykání nemá ráda, pokud tedy za tu dobu nezapomněl, to také bylo možné. Potom sklonila pohled ke skatu a jen se podívala nejdřív přimhouřenýma očima na tu věc, pak na Satoshiho. Nejlépe na ledě, že? Aby se z toho lépe padalo. Uchechtla se a zakroutila nad tím hlavou. Vážně si vybral nejlepší období pro to, aby jezdil na něčem takovém.

Trochu jsem se zasmál. Samozřejmě, hned jakmile se budu chtít zase flákat, dám ti vědět, aby jsi nic neprošvihla. Řekl jsem pobaveně a vytáhl jsem svůj mobil, poté jsem ji nadiktoval své číslo a mobil jsem zase schoval. Bylo mi jasné, že mi teď mohla čas od času zavolat nebo napsat, ale to mi nevadilo, spíše naopak. Měl jsem ji opravdu rád, byla tak veselá, že mi vždycky dokázala zpříjemnit den, tedy... Než jsem se s ní přestal bavit. Hm? Chceš to taky zkusit? Zeptal jsem se a položil jsem skate na zem před ní, přičemž jsem se na ni s úsměvem díval.

Překřížila ruce na prsou a uznale přikývla. Přesně tak, pokud se hodláš flákat, nikdy nezapomínej na mě, ne, že o tobě zase roky neuslyším. Mírně se opět nafoukla, ale raději sama od sebe okamžitě zase nechala své tváře splasknout. Poté vyndala z kapsy svůj mobil a napsala si jeho číslo a uložila si ho pod jeho jménem. Překvapeně zamrkala, když se jí zeptal, jestli si chce zajezdit. Umm... Nedůvěřivě si prohlížela prkno a nakonec trošku nejistě kývla. Dobře, vždy to chtěla zkusit, i když jí to přišlo trošku nebezpečné, zvlášť v tomhle počasí, ale co? Tak trošku po dlouhé době pocítí nával adrenalinu. Musíš mě ale trošku navigovat. Zasmála se a opatrně šlápla jednou nohou na skate.

Musel jsem se zasmát tomu jak se tváří, vypadala celkem přísně. Dobře paní profesorko, už na tebe nikdy nezapomenu. Odpověděl jsem ji na to hraně bojácným tónem. Každopádně mě samotného překvapilo, že si chtěla zkusit zajezdit, ale potěšilo mě to. Trochu jsem se na ni usmál a nenápadně jsem na ni mrkl. Dóbře, budu předpokládat že se budeš odrážet levou nohou, jako většina lidí, takže pravou dej na skate někde sem... Řekl jsem a zlehka jsem ji svou rukou přesunul nohu tam kde by měla správně být. A druhou nohu na zem vedle ní. Tááák, pro začátek se zkus jednou odrazit a dát na skate i druhou nohu, a nemusíš se bát, budu tě držet. Vysvětlil jsem ji základ a své ruce jsem dal kolem ní tak, že jsem se ji nedotýkal, ale chytil bych ji kdyby padala.

He? Zamrkala, když ji nazval profesorkou. Trdlo... Proběhlo jí hlavou, ale nahlas to neřekla. Zároveň se musela zasmát, tyhle jeho poznámky si moc dobře pamatovala, a i přesto byla ráda, že ho teď vidí a je tu s ním, chce si teď ty roky vynahradit. Napjatě ho poslouchala, aby neudělala nějakou chybu a neletěla hned na zem než se rozjede, ono to u ní bylo celkem pravděpodobné. Cítila, jak chytil její nohu a přesunul jí na místo na skatu, kde by měla být, a tak se podívala, aby pro příště věděla. Když jí řekl, aby se odrazila, trošku vytřeštěně se na něj koukla, ale pak kývla. Dobře... Zamumlala a levou nohou se opatrně odrazila od země a položila jí za tu pravou na skate. Naštěstí tady byl poměrně dobrý terén, a tak to jelo vzhledem k jejímu slabému odrazu pomalu, ale poměrně hladce.

Pomalu jsem šel vedle ní a své ruce jsem měl stále kolem ní, pro jistotu. Odrazila se opravdu slabě, což mě dosti pobavilo, ale každý nějak začínal. Rozhodl jsem se si z ní trošičku vystřelit. Položil jsem ji ruce kolem pasu a pořádně jsem ji roztlačil, takže jela celkem rychle, až jsem sotva stíhal běžet vedle ní a jistit ji. Snad mě za tohle nezabije. Proběhlo mi hlavou, zatímco jsem se začal smát.

Bylo to v pohodě, tedy alespoň do té doby, než ucítila Satoshiho dlaně kolem jejího pasu a zjistila, že ji tlačí dopředu. H-hej, Sato, nech tohoo! Zasmála se, ale trošku vytřeštila oči. Naneštěstí pro ni, ani neuměla brzdit, a tak opravdu znejistěla, když najednou jela o tolik rychleji než předtím. Možná by mohla zastavit tím, že prostě šlápne levou nohou na zem, ale... Co? Necítila se v nebezpečí, a možná byla trošku naivní. Terén byl sice dobrý, ale stejně najela na malý kamínek, kterého si snad ani nevšimla, ale i tak, ztratila rovnováhu a začala se kácet k zemi.

Hlasitě jsem se smál tomu, jak křečovitě stála na skejtu. Neměla pokrčené nohy ani nic takového, prostě jako typický začátečník. Každopádně mi trochu ztuhl úsměv na tváři, když jsem viděl jak se skate zastavil, ale ona ne. Wou, wou, wou! Vydechl jsem. Bohužel padala dopředu, a tím jak letěla rychle jsem na ni nedosáhl. Rozhodně jsem ji nechtěl nechat spadnout, takže jsem chtě nechtě musel skočit a chytit ji do náruče. Sice jsem já sám skončil na zemi, ale aspoň ona dopadla na měkké - Na mě. Podíval jsem se na ni, jak na mě ležela, a začal jsem se hlasitě smát.

Opravdu nevěděla, jak na tom má stát, nikdy na tom ani nikoho stát neviděla, a tak se řídila jen Satoshiho pokyny. Nakonec se ale skate zarazil a kamínek, a ona nestihla zareagovat tak pohotově, aby zastavila svůj pád. Ještě víc ji ale zarazilo, když on sám skočil pod ní, aby nespadla na tvrdou zem. Dobře, vždycky byl takový, ale teď nad tím moc přemýšlet nemohl, musel zareagovat pohotově a zareagoval takhle, to ji překvapilo. Za chvilku už ležela na něm a jen se na něj vytřeštěně dívala, když se začal smát. Nemohla říct, že by ji to neuklidnilo, ale stejně se nemohla usmát, spíš vypadala dost v šoku. J-jsi v pořádku? Zašeptala rozechvěle, dlaněmi se zapřela o chodník a jen se mu dívala do tváře. Žádný otřes mozku nebo nic takového? Mohl ji prostě nechat spadnout...

Ten její vyděšený pohled mě celkem pobavil, ale spíše jsem se přestal smát, jinak bych ji nemohl odpovědět. Né Eli, hlavní otázka je, jestli jsi v pořádku ty, aby má oběť nebyla zbytečná. Odpověděl jsem ji s úsměve, a pokusil jsem se zvednout, když jsem se ale zapřel o pravou ruku, ucítil jsem bodavou bolest. Trochu jsem sykl a podíval jsem se na tu ruku. Měl jsem roztrhnutou mikinu i košili pod ní, a na kůži jsem měl dlouhý krvavý šrám. No co, slyšel jsem že holky letí na jizvy. Řekl jsem ironicky a trochu jsem se zasmál, přičemž jsem si prohlížel ten šrám.

Já? Já jsem přeci úplně v pořádku, spadla jsem přeci na tebe... Odpověděla stále s trošku vytřeštěným a šokovaným výrazem, ale už se dokázala trošku usmát. Každopádně její výraz ztuhl, když zaslechla jeho syknutí. Ať se to snažil skrývat sebevíc, nemohlo to jít. Okamžitě ho starostlivě sjela celého pohledem a všimla si šrámu na jeho ruce. Rozechvěle vydechla a do očí se jí nahnaly slzy. Satoshi musel moc dobře vědět jak moc emotivní, nechtěla, aby se poranil, a už vůbec ne kvůli ní, teď si to prostě musela dávat za vinu. G-Gomen... Zašeptala a jen zakroutila hlavou nad tím, co jí řekl.