Kenshinovo sídlo

*Samozřejmě jsem neměl v plánu ji tady držet věčnost, ale tiše jsem doufal, že se tady rozhodne zůstat. Chtěl jsem s ní být, všechno co jsem ji totiž řekl o tom, že jsem našel smysl svého života jsem myslel naprosto vážně, ale nevěděl jsem, jestli ona také. Když mi tedy oznámila, že tu nemůže zůstat věčně, podíval jsem se jinam. Pootevřel jsem ústa, jako kdybych chtěl něco namítnout, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Jen jsem se ji podíval do očí... Chtěl jsem říct, že může, že by jsme ji ochránili a že bych za ni položil klidně i svůj vlastní život, nic z toho mi ale z úst nevyšlo. Trochu zoufale jsem těkal pohledem po jejím obličeji, až jsem se znovu zastavil u jejích očí. Pohladil jsem ji po tváři a přemýšlel jsem, co bude dál.*

J-já... *začala, když si všimla toho jeho zoufalého pohledu, ani trošku se jí nelíbilo, že nic nenamítal, takhle to tiž spíš vypadalo, že to v sobě dusil, což prostě nebylo dobře. No, možná jí to prostě jen nechtěl rozmlouvat, protože neměl právo ji tu držet - měla přeci na výběr* Nechci odejít, každopádně, možná to bude nezbytné. *zamumlala sklesle, nechtěla do toho zatahovat nikoho, kdo s tím neměl nic společného a už vůbec ne Kenshina. Nakonec jen zavrtěla hlavou a pokusila se o něco jako úsměv. Jeho ruku přitom přidržela na tváři svou dlaní* Jen říkám... Je tu ta možnost. *řekla naprosto upřímně a bez obalu, nebylo teď co skrývat, bylo by nejlepší, kdyby v tomhle ohledu věděl všechno, když už ho do toho vlastně tak chtě nechtě trošku zatáhla. Nebyla si ale jistá, jestli chce v tomhle ohledu dále riskovat, měla by se tomu postavit sama - je to její "rodina"*

*Opět jsem se zvedl do sedu a tiše jsem zamumlal.* "Po čtvrté." *Pak jsem se ji zadíval do očí a vysoukal jsem ze sebe.* "Eli... Pokud se tu rozhodneš zůstat a oni přijdou, budeme se bránit. Jak já, tak Sal, tak celý zbytek rodu. Oni sice můžou být mocní, ale my nejsme taky žádná koťátka, každý z těch upírů, kteří se tu zdržují, si prošel životem o samotě. Sal žil o samotě 153 let, což není úplný čajíček, jak jistě víš. Všichni jsou tímto zocelení a jsou více než schopní sebeobrany. Já také nejsem hadrová panenka, i když to tak asi moc nevypadá." *Ukázal jsem na jizvu na své ruce.* "Ale ubránili by jsme se. Pokud by jsi se k nám přidala, byla by jsi součástí tohoto rodu, takže by jsme kvůli tobě všichni nasadili životy. Nemluvě o tom, že já osobně mám důvod navíc." *Když jsem skončil, trochu jsem uhnul pohledem a zakroutil jsem hlavou. Zoufale jsem se snažil ji přesvědčit, že nemusí odcházet. Bylo mi jasné, že nás do tohoto nechce zatahovat, ale na to už bylo pozdě. Měl jsem dokonce dva důvody ji chtít tady. Za prvé jsem chtěl být s ní tak moc jak jsem jen mohl, za druhé jsem nemohl prostě jen tak čekat až ji najdou samotnou a něco ji udělají. To by mě zničilo.*

*nevěřícně zavrtěla hlavou* Zatím nikam nejdu... Ještě ne, zatím mě nevystopovali, tedy doufám. *zamumlala a přitom skrčila své nohy a objala si kolena.* Všichni byste kvůli mě nasadili životy? *zeptala se smutně - tohle bylo přesně to, o co nestála. Věděla, že i přes jednu jejich slabinu, jsou opravdu silní, nevydali by se navíc do sídla plného upírů jen tak bez přípravy* Vážně... Věřím, že jste opravdu silní. To, že držíte při sobě je vlastně jednou velikou výhodou, ale i slabinou. Mohou toho jednoduše využít. Aby jsi mě nechápal špatně - vážně tu chci zůstat, chci to víc, než cokoliv jiného, ale pokud by se něco zvrtlo, mám být snad zodpovědná za zkázu celého rodu? *zeptala se zoufale a jen tak sama pro sebe si zavrtěla hlavou a sklopila pohled* Takže - co teď? *zeptala se ho šeptem, i když bylo jasné, jakou jí dá odpověď, možná to spíš byla řečnická otázka*

*Po její reakci jsem se jen opřel o opěradlo a zaklonil jsem hlavu, přičemž jsem poraženě povzdychl.* "Možná nemůžu mluvit za všechny, ale jak je znám tak ano, nasadili by jsme všichni kvůli tobě životy. Tohle nám dovolilo přežít déle, než ostatní rody, které šly jen po moci. My jsme tu vydrželi, protože nám záleželo na jednotlivcích, což se projevilo i v samotném konfliktu. Nikdo z nás nezůstal odříznutý sám a všichni dokonale spolupracovali." *Pak jsem jen pokrčil rameny.* "Co by jsi teď chtěla?" *Zavřel jsem oči a znovu jsem si povzdychl. Můj mozek mi říkal, ať se už začínám smiřovat s tím, že prostě odejde, že mi zmizí a zůstanu sám. Že se všechno vrátí do starých kolejí a mě nezbude vůbec nic.*

*podívala se na něj trošku zmateně - přeci jen ještě před nedávnem by za celý rod položil krk, teď ale hodlal riskovat tohle nebezpečí jen kvůli ní? Přitom si jen skousla ret, protože ty jeho reakce ji víc a víc znepokojovaly. Vypadalo to tak, že ji prostě pustit nechce, ale držet ji tu nemůže, takže to pomalu, ale jistě vzdává* Myslím, že... *trošku polkla a pokusila se o úsměv - dostal ji a teď už prostě nemohla jen tak odejít, na to bylo příliš pozdě, to si měla rozmyslet dřív* Pokud to bereš takhle, třeba bych tu mohla zůstat, pokud hodláš přijmout i tohle nebezpečí spolu s tím. V tom případě ale chci, aby to schválili všichni v tomhle rodu, až se vrátí, jinak... Jinak to prostě nepůjde. *oznámila mu přesvědčeně*

*Aniž bych se jakkoliv pohnul, zamumlal jsem.* "To je samozřejmost, bez nich rozhodnout nemůžu." *Moc nadějí jsem do toho nevkládal. Držel jsem pořád oči zavřené.* "Přijal bych jakékoliv nebezpečí..." *Co teď? Asi se vrátím ke svému starému já. Prostě budu jenom stroj, co se stará o rod. - Takovéto myšlenky se mi odehrávaly v hlavě. Jak rychle přišla, tak rychle z mého života zase odejde.*

*jen tak přelétla pohledem po jeho obličeji, jeho výraz byl zvláštní - vůbec se v něm nevyznala* Kenny... *zašeptala a tiše si povzdechla, vůbec nevěděla, co si teď myslí* Vzdal to snad? *proběhlo jí hlavou a smutně se podívala do země, své rozhodnutí změnit nemohla, tohle přeci musela být záležitost celého rodu, nemohla jen tak přijít a říct: "brej, ode dneška jsem novou členkou, ale počítejte s problémy ze strany bývalého rodu." Ne, to prostě nešlo - nehledě na to, že by tím ohrozila i životy dalších upírů, kteří s tím smířeni nejsou.*

*Když zašeptala mé jméno, otevřel jsem oči a podíval jsem se na ni.* "Eli... Gomen, ale já prostě." *A co teď. Říct to, neříct to. Stejně ji to muselo být jasné, takže proč ne. Ale také jsem tím mohl způsobit více škody než užitku. Byl jsem poněkud zoufalý, takže jsem se rozhodl se prostě vyjádřit.* "Já... Já tě totiž miluji." *To slovo mi pak ještě moment hrálo v hlavě.* "A nechci o tebe přijít." *Dokončil jsem větu a čekal jsem, jak na to zareaguje. Nemohl jsem svůj mozek přesvědčit, aby myslel nějak jinak než tím nejhorším možným způsobem.*

*chvilku se mu ještě dívala do očí, aniž by něco řekla, potom nad tím jen zavrtěla hlavou a objala ho poněkud pevněji než obvykle* Vždycky se omlouváš... Aniž bys musel, aniž by to mělo nějaký smysl v té situaci... *zašeptala a trošku se zasmála, i když do jejích očí se přitom začaly chtě nechtě hrnout slzy.* S-stejně jako já nechci přijít o tebe - ze stejného důvodu... *zamumlala tiše, aby její hlas nezazněl rozklepaně, nebo alespoň jen minimálně. Potom se od něj odtáhla, aby její pohled mohl směrovat k zemi, a také, aby si rukou mohla otřít ty neposedné posly smutku (rozuměj slzy - mám nějakou básnickou )* Tak co... Mám mu to odsouhlasit? Později by mi to vyčítal... *hlavou jí běhala spousta myšlenek, žádná z nich ale nemohla najít mozek, teď vůbec nedokázala myslet, utřídit si své myšlenky, aby jí třeba napadlo nějaké vhodné a rozumné řešení - žádné ale nenacházela, pokud tedy vůbec nějaké existovalo*

*Když jsem si všiml, že ji z očí tečou slzy jsem ji jemně chytil dvěma prsty pod bradou a nasměroval jsem její obličej tak, abych ji viděl do očí. Pak jsem ji jemně rukou otřel slzu, která ji právě utekla.* "Proč pláčeš?" *Trochu ustaraně jsem se na ni podíval. Nevěděl jsem, co si myslí, popravdě jsem byl poněkud zmatený. Něžně jsem ji dal ruku na tvář.* "Ty mě nikdy neztratíš. Vždycky tady budu, jenom pro tebe. *Položil jsem si volnou ruku na hruď, kde se přibližně nacházelo mé srdce.* "Tohle je tady pro tebe." *Tímto jsem nepřeháněl, takhle jsem se opravdu cítil.*

*jenom naprázdno otevřela pusu, pak ale jen zavrtěla hlavou a na tváři se jí vykouzlilo něco jako úsměv po tom, co řekl. Měla na výběr. Buďto zůstane a bude riskovat, že ji vystopují a zatáhne do toho celý rod - ne, nebude to risk, je to téměř jistota. Anebo může opustit Kenshina, což neví, jestli by zvládla, navíc on se tvářil na to, že by to bylo ještě horší, než ta možná fyzická bolest. Zazmatkovala - v hlavě se jí vytvářely opravdu ošklivé obrazy možného budoucna, ale musela si přiznat, že tak nějak by to mohlo vypadat, no, možná také ne. Obvykle byla pozitivní, ale ne v tom případě, když se jednalo o její bývalý rod, moc dobře věděla, že nechce vidět trpět nikoho a už vůbec ne Kenshina - chvilku potrvá, než se úplně zotaví, právě si tohle všechno vybralo opravdu špatnou chvíli... Natáhla ruku k jeho hrudi, aby jí položila na tu jeho* Takový dar nemůžu odmítnout. *špitla, ale přitom se podívala stranou* Nejspíš... Zůstanu, pokud budu moct. *řekla nakonec trošku nejistě*

*Když chvíli neodpovídala, znervózněl jsem ještě víc než předtím. Co teď? Odmítne prostě a odejde? Doufal jsem že ne, přece jenom po tom co řekla... - Ale jisté to pořád nebylo. Když ale položila svou ruku na tu mou, usmál jsem se. Naprázdno jsem polkl a když vyslovila svou poslední větu, pevně jsem ji objal.* "Arigato." *Zašeptal jsem v podstatě pro sebe.*

*pousmála se nad jeho reakcí, no, nepřekvapilo jí to, nejspíš. Přeci jen si všimla, že na tohle reagoval opravdu citlivě, takže si prostě jen musela dávat pozor* Neděkuj, blázínku... *zašeptala a trošku se zasmála* No, pak mě klidně můžeš ukamenovat. *řekla tak nějak s humorem, i když by po tomhle rozhodnutí nejspíš zasloužila, ale i tak věděla, že Kenshin si to nikdy nepřizná*

*Trochu jsem se odtáhl a usmál jsem se. Cítil jsem takový pocit, jako kdyby mi "spadl kámen ze srdce", ale o hodně silnější. Podíval jsem se ji do očí a pohladil jsem ji po vlasech. Pak jsem se trochu zasmál.* "No... Po tomto asi opravdu ostatní hledat nepůjdu, co?" *Po vyslovení téhle věty jsem se trochu pokřiveně usmál. Zajímalo mě, co má v plánu Sal a doufal jsem, že teď nepřijde s tím, že musíme jít hledat ostatní. Kdyby se to stalo, asi bych opravdu jít musel.*

*trhla sebou a jen rázně zavrtěla hlavou* Ne, to tedy vážně nepůjdeš, prostě v tuhle chvíli nemáš na výběr. *ujistila ho, tentokrát vcelku vážně, protože nechtěla, aby to bral jako vtip, přeci jen ho vážně jen tak nechtěla pustit ven, potom se zhluboka nadechla* A i kdyby sem Sal přišel, myslím, že si ho raději prostě znepřátelím tím, že tě tu budu držet, než aby jsi šel s ním... Prostě jsi tak moc zraněný, že to musí pochopit. *řekla, jako by mu četla myšlenky*

*Trochu jsem se zasmál a zakroutil jsem hlavou.* "Jak máš v plánu mě tady držet? Svazování již padlo, takže..." *Chtěl jsem ji tím pouze trošku vyprovokovat, protože kdyby takhle rázně odmítla i před Salem, asi bych opravdu nešel. Taky mě ale zajímalo, na co originálního teď přijde.*

*zasmála se, protože byl jasně prokouknutelný, teď, když se ji snažil vyprovokovat. Sama nevěděla, jestli se má nechat anebo ne* Kdo říkal, že svazování padlo, hm? *pousmála se nad tím a dlaní mu stiskla zápěstí ruky, která nebyla zraněná, tu pak opřela za jeho hlavu o sedačku a malinko přitlačila, aby s ní nemohl pohnout, kdyby se o to vyloženě nesnažil* Přinutím tě násilím. *oznámila mu s vyplazeným jazykem, ale přitom to opravdu nemyslela vážně*

*Trošku jsem se zasmál, ale nebránil jsem se.* "Takže násilím?" *Zamumlal jsem pobaveně. Pak jsem ji volnou rukou vzal kolem pasu a trochu jsem ji přitlačil blíže k sobě.* "To není zas tak špatná vyhlídka." *Zašeptal jsem a rukou jsem ji trochu pevněji sevřel. Trochu pobaveným pohledem jsem se ji zadíval do očí. Bylo vcelku vtipné, když se upír, který byl o tolik drobnější než já, pokoušel mě tady držet násilím.*

*jen přikývla, ale když si všimla toho jeho pobaveného pohledu i tónu, kterým mluvil, jen se zašklebila* Něco se ti na tom nezdá? *zeptala se tak na oko podrážděně. Když si ji ale přitáhl, trošku se jí zrychlil dech a opět znervózněla - na tyhle jeho přepadovky si prostě nemohla zvyknout a opravdu jí to vždy spolehlivě vyvedlo z míry. Jeho ruku ale nepustila* To není moc čistá hra, to, co hraješ... *zašeptala trošku rozpačitým tónem a zasmála se*

*Zaklonil jsem hlavu a hlasitě jsem se zasmál.* "Můžu hrát i hůř, pokud mě ještě trochu vyprovokuješ." *Oznámil jsem ji tichým hlasem a pak jsem se trochu přiblížil k jejím rtům a letmo jsem ji políbil.* "A ještě hůř..." *Zamumlal jsem a zůstal jsem hodně blízko jejího obličeje. Jednu ruku jsem měl stále kolem jejího pasu a tu druhou jsem nechal tak jak je, nepokoušel jsem se bránit.*

Ještě hůř? *zeptala se zmateně a jakmile ji políbil, jen druhou rukou prohrábla jeho vlasy, pak se ale odtáhla a maličko se ušklíbla* Právě teď tě neprovokuju, spíš mám pocit, že ty jsi tu ten provokatér. *dodala pobaveně a pořádně mu rozcuchala vlasy* Co by si asi pomyslel někdo, kdyby tu jen tak prošel okolo nás? *vyslovila své myšlenky nahlas a musela se tomu sama trošku zasmát*

*Jen jsem zakroutil hlavou.* "Neprovokuješ? Držíš mě tady násilím tak, že se nemůžu ani pohnout." *Připomenul jsem se smíchem. Sice jsem se z toho mohl snadno dostat, ale neudělal jsem to.* "Maximálně by teď mohl projít Sal, a ten by to asi nějak neokomentoval, asi by se jen taktně vzdálil." *Dodal jsem pobaveně. Napadlo mě, že Sal asi sám od sebe stejně nepřijde. Přece jenom asi něco tušil, když tak rychle předtím zmizel z pokoje.*

Myslím, že ani ne... Malinko přeháníš. *zasmála se a při té ho při té příležitosti začala hladit po tváři rukou, kterou mu před chvilkou rozcuchala vlasy, tou druhou nemohla, protože stále držela jeho druhou ruku* Navíc, ty sis začal! *zdůvodnila své jednání a maličko se ušklíbla* No, nejspíš by taktně neodešel, kdyby chtěl, abys s ním šel hledat zbytek rodu. *mrkla na něj a trošku víc zatlačila na jeho ruku, jako by mu chtěla naznačit, že by to stejně Sal měl marné*

"Nepřeháním... Přece jenom jsi teď daleko silnější, když jsem na půl indisponován." *Odpověděl jsem se smíchem.* "Dobrá, jak myslíš." *Zamumlal jsem trochu pobaveně. Zároveň s tím, jak ona přitlačila na mou ruku, jsem ji já přitiskl ještě blíže k sobě.* "Chtít může. Proč bych teď měl odcházet?" *Zeptal jsem se a svou ruku kolem jejího pasu jsem posunul pomalu výš a pak zase zpátky, takže vzniklo takové drobné pohlazení, jako kdybych ji chtěl naznačit, že mnohem raději zůstanu tady s ní.*