Rodinná vila Nagatsuki

*když si vyslechla ty jeho otázky, jen jemně zavrtěla hlavou a tiše si povzdechla, přitom si hřbetem ruky otřela slzy, kterých už dnes bylo dost.* N-ne, teď... teď se bojím. *přiznala trošku otřeseně a otočila se směrem k němu. Když si všimla, že se sesunul ke zdi a že mu po tvářích stékají slzy, trošku ji to obměkčilo, a tak k němu přišla tak blízko, aby mu ty slzy mohla palcem setřít, přitom si k němu dřepla a sklopila pohled* To, co jsi udělal... Bylo nerozvážné - stále je to vražda, pokud jsi tam to tělo nechal jen tak, tak...*zadrhla se a zavrtěla hlavou* Proto ta reakce. Prostě se bojím...*zdůvodnila*

Podíval jsem se ji do očí. Sice mi tohle bylo jasné, ale ten její strach se projevoval tak, že mě to dohnalo k této reakci. Zabít někoho v sebeobraně není vražda. Řekl jsem prostě, i když jsem si tohle vymyslel. Prostě... Ona byla snad první člověk, který mě přinutil takto lhát, aniž bych z toho měl nějaký přímý zisk. Sebeobrana to nebyla, na to to bylo až moc jednostranné a já jsem byl ten, který zaútočil a to ještě k tomu ozbrojený, přičemž se on na žádný odpor nezmohl.

*také se podívala do jeho očí a zavrtěla hlavou* Ano, ale... To nebyla sebeobrana, navíc i kdyby, nemáš pro to důkaz. *špitla smutně* Řekni mi jedno, Saiichi - kde se to celé sehrálo? *zeptala se tak trošku dost naléhavě. Dost na tomhle záleželo. Kdyby se to stalo v R2, byla tu celkem malá pravděpodobnost, že po něm někdo půjde, ale... Pokud se to stalo v R1, tak naopak, půjde po něm policie, což by nebylo dobré.*

Důkazy se najdou, pokud jde o tohle je to vždy jen otázka peněz. Řekl jsem prostě. Takhle to bylo a vždy bude, byl jsem poněkud nechutně bohatý, takže o policii jsem se v tomto nestaral. Navíc důkaz o tom, že to byla sebeobrana, se dá kdykoliv vyrobit, sice poněkud bolestivě, ale klidně by to šlo. V té staré opuštěné psychiatrické léčebně. Odpověděl jsem ji. Pořád mě netrápilo, že jsem ho zabil, prostě jsem to bral jako trest, který si on zasloužil, jelikož ublížit mé sestře si nikdo nedovolí, nikdo.

*trošku smutně se pousmála. Musela uznat, že v tomhle má pravdu, i když to bylo z jedné strany opravdu smutné. Potvrdilo se jí přitom to, že se to mohlo odehrát v R1, přeci jen tam nějakou dobu strávil, a tak si nebyla jistá, jestli to bylo v okolí, takže nebylo... Ale pokud to bere takhle, její strach trošku polevil, i když... Stále byla trošku v šoku z toho, co se stalo.* D-dobře...*přikývla trošku nejistě a čelem se přitom zapřela o jeho hruď.*

Když se takhle zapřela o mou hruď, jen jsem si povzdechl a pevně jsem ji objal, přičemž jsem zabořil tvář do jejích vlasů. Je mi to líto, prostě když jsem měl v ruce ten kus železa a viděl jsem před sebou plačící Emiko, prostě... Prostě se to stalo. Zamumlal jsem. Věděl jsem, že to není žádná omluva, ale doufal jsem, že na to dokáže zapomenout, přece jenom i přes to všechno co jsem řekl jsem ji nechtěl ztratit.

Nyu:

*jen lehce přikývla, věděla, proč to udělal - bylo to úplně jasné z toho jejich vztahu, z té jeho reakce, když jí viděl brečet, všechno to do sebe zapadalo, stejně to byl ale šok, nemohla ani tušit, že je něčeho takového schopen.* Chápu, vím, že to bylo z toho důvodu... A nejspíš to nebylo úmyslně... *špitla a malinko se pousmála, když ji takhle objal. Bylo to příjemné, obzvlášť v tuhle chvilku* Mmm.. Půjdeš se tedy najíst? Už to beztak bude studené...*špitla, když se malinko odtáhla, aby si ho mohla prohlédnout*

Trochu jsem se pousmál, když takhle odpověděla - O tom úmyslu se dala debatovat, ale nechtěl jsem se o tom bavit, navíc jsem byl rád, že začala s jiným tématem. Nechtěl jsem ji ale ještě pouštět, také to nebylo zrovna nepříjemné, když byla takhle blízko u mě. Tak... Neříkám, že bych se teď chtěl nějak hýbat, ale asi bych tě urazil, kdybych ještě čekal. Řekl jsem už o něco odlehčenějším tónem, přičemž jsem se usmíval a díval jsem se ji do očí.

*trošku se pousmála nad tím, co řekl. Myslela, že už bude mít hlad. Přeci jen, její pocity byly stejné, ale tímhle by ji rozhodně neurazil. Jen nechtěla, aby se třeba urazila jeho matka, když jí to jídlo nedá hned, přeci jen musela udělat nějaký ten dobrý dojem, alespoň si to tedy myslela. Navíc vzhledem k těm ranám, které se tu ozývaly, si nebyla jistá, jestli... Už neudělala ten dojem trošku špatný* Mmm... Pokud nemáš hlad, není problém to pak ohřát... *trošku pokrčila rameny a pousmála se*

Trochu jsem se pousmál. S tím dojmem to tak v podstatě bylo, i když jsem to způsobil všechno já. Já jsem reagoval takto, i když je pravda že tím, jak se zmínila o tom důkazu, že pro mě je něco víc to trochu přehnala, jelikož těch důkazů už jsem ji dal dost a taky jsem neměl v plánu přestat. To zní velice lákavě, přece jenom se čas dá využít i lépe. Řekl jsem a přitom jsem se usmál už takovým tím úsměvem, který byl pro mě v její přítomnosti typický.

*trošku zavrtěla hlavou a zasmála se* Tak samozřejmě, že jde...*přitom si ho trošku podezíravě prohlížela, přeci jen v tom, co řekl, mohl vidět něco trošku jiného než ona, ale asi to v téhle situaci nepředpokládala, když ještě před chvilkou byl na ni vážně naštvaný - že by se hned takhle bavil? No, u něj si nebyla jistá ničeho* Ale víš, že jsem to jídlo nedělala jen pro tebe, takže...Co na to řekne například tvá matka? Třeba mě zavrhne, když to jídlo teď nedostane...*špitla trošku pobaveným tónem, ale stále si ho prohlížela*

Asi to pochopila jinak než já, ale s tím jsem počítal, jelikož to tak obvykle s ní bývalo - Přece jenom měla jiné přemýšlení než já a ještě k tomu to nezapadalo do té situace, ze které jsme se právě dostali. Naštvaný jsem na ni sice byl, ale ne tak, abych ji poslal znovu do háje, upřímně to tehdy rozhodlo mé ego, ne já. Pokud zavrhne tebe, bude mě muset vydědit, jinak má smůlu. Řekl jsem a trochu jsem se zachechtal. Přece jenom jsem nepociťoval k matce až tak respekt, spíš to byl vztah podobný přátelství, to spíš otec si získal můj respekt, i když jsem s ním míval často problémy. Ale pokud se nemůžeš dočkat jejího názoru, půjdu všechny svolat k jídlu. Dodal jsem nakonec a malinko jsem se pousmál.

*nebyla si jistá, jestli to pochopila správně, ale v tuhle chvilku to nebylo až tak důležité, ostatně jako skoro nic nebylo v tuhle chvilku důležité - kromě Saiichiho. Také se při té hádce trošku naštvala, ale je to normální, něco takového - musí se to brát s rezervou. I když tohle byl důvod pro oba, to musela uznat. Nakonec jen zavrtěla hlavou a zasmála se nad tím, co řekl. Popravdě to moc vážně nebrala* Vááážně, to abychom ji radši zavolali. *opět se trošku uchechtla a trošku se odtáhla a zvedla, i když značně neochotně. Jeho matku viděla jednou, naprostou náhodou... Byla to celkem trapná situace, ale teď...To bylo něco jako její příležitost*

Jen jsem se trochu zasmál a zvedl jsem se zároveň s ní. Dóóbře. Takže co kdyby jsi šla připravit vše potřebné a já šel všechny svolat? Navrhl jsem pobaveně. Upřímně mě zajímalo, jak na mě bude má matka reagovat, jelikož ji muselo být jasné, co tu ránu způsobilo, navíc jsem se neudržel a řval jsem přes celý dům, tudíž by žádná výmluva neprošla. Prostě jsem se pohádal se Eli, už je to v pořádku, takže není důvod to řešit - To jsem ji měl aspoň v plánu říct, pokud se na něco takového zeptá.

*dala mu malou pusu na tvář a spokojeně se uculila. Je to výborný pocit, že to dopadlo takhle, když už to vypadalo tak, že prostě odejde a bude se vším konec, naprosto beznadějně konec. Nakonec je ale všechno ve starých kolejích, což ji více než vyhovovalo.* Áno, přesně tak to uděláme. *zašeptala stále s menším úsměvem, otočila se a pomalu došla do kuchyně, kde se pustila do ohřívání jídla, přičemž doufala, že to opravdu bude dobré*

S úsměvem jsem si ji chvíli prohlížel, než odešla do kuchyně. Chvíli jsem ještě jen tak stál a přemýšlel jsem, jestli jsem to nakonec neměl prostě ukončit a pokračovat ve svém obvyklém stylu života, ale i když s tímto ego souhlasilo, zbytek těla to rázně odmítlo, takže jsem díky této převaze při hlasování usoudil, že jsem udělal dobře. Po chvíli jsem vyšel z místnosti a vešel jsem k Emiko do pokoje. Seděla na posteli a prohlížela si mě tázavým pohledem. Bylo jisté, že jsem ji probudil, když jsem hodil tou židlí, takže můj řev musela slyšet. Já jsem se na ni jen usmál. Pojď se dolů najíst, ale varuju tě, vařila Elerí. Ona jen přikývla a vyšla z místnosti, přičemž zamířila do kuchyně, poté jsem zamířil k pracovně, kde jsem našel svou matku, přesně jak jsem čekal. Seděla u stolu a řešila nějaké papírování. Emm... Jídlo je připravené. Řekl jsem trochu nejistě, přičemž když vzhlédla, dívala se na mě takovým dost zmateným pohledem, ale nic mi neřekla, jen odešla do kuchyně, přičemž jsem šel s ní. Když jsem došel do kuchyně, seděla Emiko i má matka u stolu, přičemž obě docela zmateně těkaly pohledem mezi mnou a Eli.

*když zaslechla kroky a všimla si matky i Emiko, trošku nejistě se na ně usmála. Bylo jasné, že to všechno slyšely... Nevěděla, jaký má vztah s matkou, ale cítila takovou potřebu si to teď vyžehlit a nijak nezklamat. Potom se podívala na Saiichiho, jako by hledala oporu, ale tohle pro ni byla taková...Jistá zkouška, kterou stejně musela zvládnout sama. Na talíře nandala jídlo, které položila na stůl - stále cítila takovou nejistotu, ale byla si celkem jistá, že při tom vaření neudělala chybu, i když vlastně při tom byla dost mimo a brečela, ale i tak... Tu byla snaha o to, aby tohle nezkazila. Na stůl také položila příbory a jen se pousmála* Dobrou chuť. *špitla*

Jen jsem se také posadil ke stolu, přičemž jsem se pousmál, když se Eli chovala tak trochu rozpačitě. Bylo mi jasné, že musí být nervózní a chápal jsem to, takže jsem se na to nesnažil nijak neupozorňovat. Každopádně po tom "Dobrou chuť", jsem řekl to samé, stejně jako má matka a sestra, přičemž jsme se všichni dali do jídla. Už po mém prvním soustu mi došlo, že ona by se mnou ve vaření mohla soutěžit, jelikož tohle bylo opravdu dobré. Má sestra jedla prostě normálním tempem, přičemž se pořád tvářila tak nějak sklesle - To bylo pochopitelné. Má matka ale naopak s prvním soustem chvíli zaváhala, jako kdyby se snad něčeho bála, ale jakmile ochutnala, jen se pousmála a polkla první sousto. Tedy, to je výborné! Že by první Saiichiho přítelkyně, která není jen taková hezká tvářička? Řekla, přičemž si s úsměvem prohlédla Elerí.

*také se potom posadila ke stolu a stále trošku nervózně těkala pohledem po všech třech, pak se ale také pustila do jídla a byla ráda, že jí ten její smutek a možná i trošku vztek nezkazil to její jídlo, opravdu se to povedlo jako jindy, za což byla v téhle situaci ráda. Když ji jeho matka pochválila, jen se uculila, protože to v podstatě bylo to, o co jí šlo - něco jako udělat dojem prostě bylo důležité. Po té její další poznámce měla nutkání vyprsknout smíchy, ale nakonec se to tak nestalo. Koutkem oka při tom jídle jen tak pokukovala po Saiichim. Počítala, že by jí to pěkně zdrbl, kdyby měl vyjádřit svůj názor - očekávala by prostě hlavně kritiku, protože podle všeho, on je hodně dobrým kuchařem* Děkuji. *špitla prostě, když polkla své sousto*

Trochu jsem se pousmál, přičemž jsem dále jedl. Komentář mé matky byl trefný, ale já jsem nehodlal nic kladného říct, jelikož jsem na to měl moc vysoké ego. Má sestra dojedla až nezvykle rychle, spíš do sebe to jídlo naházela a poté se jen zvedla od stolu. Díky. Bylo to skvělé Eli. Zamumlala, přičemž jinak beze slova prostě odešla zpátky do svého pokoje. Já jsem nad tím jen zakroutil hlavou a opět mě popadl vztek, jelikož z tohoto jsem mohl obvinit jen jednoho člověka, ten už ale svůj trest dostal. Já jsem jen dále pomalu jedl, stejně jako má matka.

*trošku zmateně se podívala na Emiko, ale věděla, z jakého důvodu se tohle děje. Tohle ale mohl změnit jen čas, nemělo smysl se jí nějak snažit uklidnit, i když to bylo dobré... Aby v nás cítila oporu, ale tím to končí...* Nemáš zač...*broukla, když odcházela, nakonec také dojedla své jídlo, zvedla se od stolu a posbírala talíře, přeci jen - razila si zásadu, že k vaření patří i mytí nádobí a podobné věci, takže to prostě šla uklidit, aby se to tu nijak neválelo. Vážně jí předtím spadl kámen ze srdce, že jim to chutná, přeci jen ty podmínky pro vaření byly... No, nechtěla by znovu*

Jen jsem se trochu pousmál, když nakonec dojedla i Elerí, v podstatě zároveň se mnou a s mou matkou. Má matka měla už automaticky pud se zvednou a jít uklidit talíře, ale když to udělala Eli, jen zakroutila hlavou a opět se pousmála - Takovýto typ dívek se jí zdál nejsympatičtější, aspoň to mi vždy říkala, ať si najdu nějakou dívku, která se neumí jen hezky usmívat. Gomen, ale mám ještě nějakou práci, každopádně to bylo výborné. Zopakovala a poté se zvedla od stolu, přičemž odešla po schodech nahoru zpátky do pracovny. Já jsem se také zvedl od stolu, ale neměl jsem v plánu zamířit do svého pokoje, alespoň ještě ne teď. Když Eli umývala nádobí, došel jsem k ní a zezadu jsem ji dal ruce kolem pasu. Vypadá to, že jsi udělala dojem na mou matku. Pošeptal jsem ji potichu do ucha.

*když odcházela jeho matka, jen se pousmála a kývla* Ještě jednou děkuji. *řekla, než odešla, pak se tedy pustila do toho umývání, ale když ucítila dlaně na svém pase, nejdřív sebou trošku trhla, protože to nečekala, pak se ale jen trošku otočila a jen dala Saiichimu takovou malou pusu* Mmm... Ani to nebylo tak těžké... *špitla stále s úsměvem, ale pak se opět otočila k mytí nádobí, aby to měla už hotové. Byla ráda, že to dopadlo takhle, vzhledem k té její počáteční nervozitě, kterou tak silně pociťovala, měla pocit, jako by to prostě ani nemohlo dopadnout dobře, ale dopadlo...Ještě lépe než očekávala, alespoň podle toho, co říkal Saiichi*

Jen jsem se trochu pousmál a uštědřil jsem ji několik polibků na krk, abych ji trochu zpříjemnil to umývání nádobí. No, trochu jsem přeháněl, když jsem mluvil o vybíravosti mé rodiny. Řekl jsem pobaveně. Tímto jsem se tak trochu pokusil srazit její sebevědomí, co se týče vaření, jelikož by si asi myslela něco víc, kdyby si stále myslela, že je naše rodina bůhví jak vybíravá. Stále jsem své ruce držel okolo jejího pasu, přičemž jsem se usmíval a čekal jsem, až skončí s tím umýváním nádobí.

*spokojeně přivřela oči, ale pak se trošku zasmála.* To mi ty představy musíš kazit teď? Po té jejich pochvale?... Mohl jsi mě nechat klidně ještě snít dál, že jsem tak výborná kuchařka, že chutná i těm vybíravým. *špitla s vyplazeným jazykem. Ne, doopravdy jí to bylo jasné už ve chvilku, kdy se jeho matka usmála, takže ji to, co řekl, nijak moc nerozhodilo. Nakonec konečně domyla to nádobí a trošku zaklonila hlavu, aby na něj trošku viděla* Mmm... A co ty? Jak ti chutnalo? Jediný ses nijak nevyjádřil... *špitla s takovým menším úsměvem*