Rodinná vila Nagatsuki

Dorazil jsem domů, ale ještě jsem chvíli seděl v autě. Zhluboka jsem se nadechl a rukou jsem si prohrábl vlasy, přičemž jsem se díval na dům. Možná jsem reagoval přehnaně... Ne, takové myšlenky mi můj mozek nedovolí, dostal to, co si zasloužil a i kdyby ne, jeho problém, ne můj. Po chvíli jsem vystoupil z auta a vešel jsem do domu, přičemž jsem si vyzul boty a došel jsem do svého pokoje. Stál jsem chvíli ve dveřích a všiml jsem si, že Emiko u Eli usnula. Jen jsem se pousmál a zakroutil jsem hlavou, přičemž jsem se posadil vedle Emiko a přejel jsem ji dlaní po vlasech. Takové neviňátko, ale když se probere, už se nezastaví. Zašeptal jsem v podstatě pro sebe, přičemž jsem si Emiko prohlížel a usmíval jsem se.

*byla ráda, že Emiko usnula, přeci jen, tohle její trápení je lepší zaspat, protože další dny to pak bývá lepší, byť jen o kousíček. Prostě jen opatrně položila Emiko na sedačku tak, aby se neprobudila, a pak se koutkem oka podívala na Saiichiho. To, co viděla, jí ale vehnalo do tváře trošku zděšený výraz. Rukáv jeho košile byl trošku od krve. Nebyla si jistá, jestli si toho on sám také všiml, ale ona to přehlédnout jen tak nemohla. Co se tam tak mohlo stát? Opravdu ho zabil? Teď si nebyla jistá ničím...*

Ještě chvíli jsem se díval na Emiko, přičemž jsem ale potom s úsměvem podíval na Eli, ale znejistěl jsem, když jsem si všiml jejího výrazu. Její pohled byl věnovaný mé košili, jak jsem vypočítal podle toho kam se dívala a když jsem si sám zkontroloval rukávy, všiml jsem si té krve. Určitě se tam musela dostat, když jsem ho nakonec dorazil ranou do spánku. Řekněme, že jsem mu trochu rázněji vysvětlil, co si může dovolit a co ne. Řekl jsem naprosto chladně, přičemž jsem se Eli díval do očí.

*zmateně zamrkala po tom, co řekl. Podle všeho to vypadalo tak, že si toho sám všiml až teď, ale ona takové věci nepřehlížela, navíc se dalo říct, že možná očekávala něco takového, i když si tím nebyla jistá* Rázněji vysvětlil...*zopakovala po něm trošku zmateně* Co...Co to znamená? *zeptala se trošku nejistě rozechvělým hlasem a sklopila pohled. Od té doby, co zabila toho vraha, byla ještě víc proti něčemu takovému, i když v té době to byla trošku jiná situace*

Po té její otázce jsem ji jen probodl pohledem, přičemž jsem přemýšlel. Mám ji to říct? Je v podstatě jisté, že jsem ho zabil. Buďto ho zabil ten úder páčidlem do spánku nebo vykrvácí, ale nepřežije to. Já jsem byl ale někdo, kdo nikdy nelhal a to ne jen proto, že se to nemá, prostě jsem říkal věci tak jak jsou a bylo mi jedno jestli to toho člověka nějakým způsobem zasáhne. To znamená rána páčidlem do spánku. Odpověděl jsem ji naprosto chladně, nedal jsem přitom najevo žádné emoce.

*naštěstí si toho jeho pohledu nevšimla, jinak by sebou určitě hrkla, protože na něco takového od něj nebyla zvyklá a ani si na to zvykat nechtěla. Když jí však odpověděl, zvedla pohled a trošku zděšeně si ho prohlížela. Tohle ho muselo zabít... Věděla, jakou má Saiichi sílu, takže... Je mrtvý, nebyla tu jiná možnost. Jak to mohl udělat? Vážně zabil člověka... Kvůli něčemu takovému, i když pravda, nebylo to nic pěkného. I tak to ale snad není důvod pro vraždu* H-hmm... *zamumlala, zavrtěla hlavou a jen sklopila pohled. Nevěděla, co si o tom má myslet, navíc tu byl ten fakt, že v jeho hlase nebyla slyšet ani lítost, neměl očividně žádné výčitky svědomí, nic. Kolik lidí tedy zabil? Kdyby byl první, něco by přeci cítil, anebo snad ne?*

Její reakci jsem čekal, jak jinak by asi měla reagovat? Nechtělo se mi ji nějak uklidňovat nebo tak něco, takže jsem jen vstal z pohovky a zvedl jsem Emiko do náruče, přičemž jsem s ní odešel do jejího pokoje. Položil jsem ji na její postel, přičemž jsem ji dal jemnou pusu na čelo, poté jsem se zvedl a odešel jsem zpět do mého pokoje, kde jsem se posadil na pohovku a oddechl jsem si. Nic takového jako výčitky svědomí jsem nikdy nezažil, nevím proč. Navíc... Nikdy předtím jsem nikoho nezabil, takže je tu stále ta možnost, že to mému svědomí ještě nedocvaklo, nebo kolem něj vytvořilo mé ego štít, přes který neprojde vůbec nic, což by bylo celkem pravděpodobné.

*opravdu, mohlo ho napadnout, že vražda není nejlepším řešením. Teď tam někdo najde to jeho mrtvé tělo a co bude potom? Půjdou po Saiichim? Úplně bezdůvodně, tedy... Kvůli takovému pitomému důvodu, kvůli kterému ho zabil? To se jí nechtělo ani trošku líbit. Když si sedl vedle ní a neřekl ani slovo, vyčítavě se na něj podívala, ale přitom se jen zvedla z pohovky a nepatrně zavrtěla hlavou. Přitom se slovy: "Jdu tedy uvařit." pomalu odcházela z pokoje*

Ten její vyčítavý pohled mě trochu iritoval, ale svým způsobem jsem to chápal. Když ale odešla, jen jsem zakroutil hlavou a zvedl jsem se z pohovky, přičemž jsem si šel vzít jinou košili, jelikož tato díky tomu krvavému fleku asi nebyla k rodinné večeři příliš fajn. Když jsem se převlékl, chvíli jsem ještě uvažoval, co teď. Každopádně jsem se rozhodl, že tohle nestojí za to, abych se nějakým způsobem rozhádal s Elerí, i když se na mě asi teď bude dívat úplně jinak a je možné, že se na mě i vykašle, s tím jsem se ale už musel smířit. Sešel jsem tedy po schodech dolů za ní do kuchyně, kde jsem se opřel o kuchyňskou linku a s úsměvem jsem se na ni podíval. Asi budeš potřebovat asistenci. Prohodil jsem pobaveně.

*když zaslechla ty kroky a všimla si, že je to Saiichi, jen přivřela oči, jako by se chystala meditovat. Ten jeho úsměv naprosto nechápala a nejspíš asi ani nikdy nepochopí. Po něčem takovém... A on je naprosto klidný a nic si nevyčítá, to je zřejmé. Už to byl prostě Saiichi, ale vážně začala pochybovat o jeho celkových citech, protože když byl naprosto chladný v tuhle chvilku, tak kdy ne? Nůž, který doteď držela v ruce, jen položila na prkýnko a sevřenými dlaněmi v pěst se zapřela o linku* Myslím, že to zvládnu... *zašeptala nakonec tak trošku nepřítomně*

Ta její reakce mě... Velice slabě řečeno rozhodila. Ale co jsem měl čekat? Vyšvihl jsem na nohy a udělal jsem pár kroků pryč. Dobře, pokud chceš prosazovat tohle, tak se raději seber a vypadni. Řekl jsem chladně, přičemž jsem vyšel z kuchyně a po schodech jsem došel až do svého pokoje, přičemž jsem měl sto chutí dveřmi praštit tak silně, že by byl zázrak, kdyby to přežily, ale sestra spala hned vedle, takže jsem to neudělal. Natáhl jsem se na svou postel a nepřítomně jsem hleděl do stropu.

*chvilku se ještě tvářila dost vzdorně, ale když potom řekl to: "tak se raději seber a vypadni", vytřeštila oči, sklopila pohled a trošku se začala třást. Vůbec tu jeho reakci nepochopila. Bylo jen přirozené, že ji tohle vykolejí, ale neočekávala, že se v tuhle chvilku zachová takhle. Pevně sevřela linku a snažila se zarazit slzy, které se jí začaly hrnout do očí - tohle ji prostě muselo ranit, to musel vědět. Teď, když slíbila, že to jídlo udělá, už hold musela, a tak trošku nejistě sevřela v ruce nůž a začala krájet zeleninu. Měla by ale pak raději vypadnout, jak řekl?*

Samozřejmě, že jsem si uvědomoval, že ji asi raním. Prostě mě strašně rozzuřilo to, jak rychle zapomněla na všechno jiného a prostě se soustředila na to, co se stalo teď. Ovládl mě vztek a udělal jsem tohle, bylo to něco strašného, to ano, ale i přesto jsem byl také svým způsobem raněn. Chtěl jsem se přes to prostě přenést, ale ona očividně ne, takže dobře! Pokud chce jít, ať tedy jde, přežiju to bez ní - To jsem si mohl namlouvat dál.

*není to tak, že by vyloženě na to všechno zapomněla, i když to tak mohlo vypadat, každopádně teď se dělo něco jiného, a tak přirozeně upnula svou pozornost na to. Prostě a jednoduše žila přítomností, ale rozhodně to nebylo tak, že by zapomněla, jinak by ji teď tak nedusilo to, co před chvilkou řekl. Možná si to vzala až moc k srdci, ale možná to myslel úplně vážně. Potřebovala čas na to, vyrovnat se s tím, co udělal. Bylo potřeba, aby pochopil, že má o něj prostě v tomhle případě strach, i když ji to zároveň dost vyděsilo... Nepomůže si tím, že ji tu bude posílat do háje, takhle to prostě nefunguje. Při takových myšlenkách jí slzy začaly stékat po tváři, i tak ale pokračovala v přípravě*

Zvedl jsem se z postele a vytáhl jsem svůj mobil, přičemž jsem začal projíždět své kontakty. "Christine, Miku, Aki,... Stačí si vybrat." Oznámilo mi mé ego, které tato situace očividně nijak nezaujala. Upřímně jsem měl i v plánu si jeden z těchto kontaktů vybrat a jít si prostě jen užít, čímž bych se zaručeně odreagoval. Nakonec jsem ale jen hodil mobil na stůl, aniž bych se pokusil tento plán splnit. Jen jsem se zvedl a popošel jsem k oknu, přičemž jsem nepřítomně zíral ven do lesa. Čas od času se v něm něco mihlo, ale byl jsem moc mimo na to, abych se na to mohl soustředit.

*nějakou dobu jí zabrala příprava toho jídla, každopádně někdy ho dodělat mohla. Když se tak stalo, jen umyla nádobí, ale jídlo ještě nechala na rozehřáté pánvi, aby nevystydlo. Do téhle chvíli to bylo dobré, ale co teď? Musí přeci všem oznámit, že je to jídlo hotové, ale věděla jen, kde je Saiichiho pokoj, navíc tam... Co se bude dít, když tam přijde? Očividně neměla na výběr, a tak si jen setřela slzy a tiše si povzdechla. Nechtěla, aby si všiml jakéhokoliv smutku z její strany, když on byl tak ledově klidný, když řekl to, co řekl... To je stále to, co ji tak trápilo. Její oči stále ale zůstaly tak nepřirozeně skleněné, s tím už ale nic nenadělá. Prostě se takovým nerozhodným krokem vydala k jeho pokoji, kde se zastavila přede dveřmi a ještě více zaváhala. Nakonec jen zaklepala* Jídlo...*oznámila mu hlasem, který nečekala, že z ní vyleze - byl dost rozechvělý, ale teď už to nechala být. Doufala, že alespoň vyleze a půjde se najíst. Chtěla s touhle situací něco udělat, ale nebude se přeci před ním ponižovat? Vždyť nic neudělala*

Jen jsem se ohlédl přes rameno, přičemž můj pohled našel jen přivřené dveře - Ani neměla odvahu na to sem vstoupit. Jen jsem si odfrkl, ale ani jsem se nehnul. S nejvyšší pravděpodobností mnou prostě pohrdala - O někoho takového nemám zájem. Samozřejmě, že jsem k ní něco cítil, to mi už mé tělo dalo několikrát najevo, ale prostě jsem se teď nemohl dále usmívat a dělat jako kdyby se nic nestalo a snažit se, aby mě viděla zase stejně jako předtím. Prostě si vybrala, byla to její svobodná volba a bohužel šla touto cestou. "Bohužel pro ni, nebo pro tebe?" "Určitě pro ni. Do dvou dnů mám jinou."

*když se neozvala žádná odpověď, jen zatnula zuby. Co si to jako myslí? Že teď padne na kolena a bude se prosit o odpuštění? To určitě, to jí její hrdost nedovolí. Takže to udělá jako u ostatních dívek? Prostě si užije románek, a pak ji odkopne? Jak typické pro to jeho ego, měla to hned očekávat. Pak se ale zarazila. Bylo všechno to, co říkal, snad lež? Pokud ne, proč reaguje takhle?* Ten idiot. *proběhlo jí hlavou a měla v tuhle chvíli sto chutí vyrazit dveře, i když zároveň cítila něco jako smutek, další slzy už ale zadržela, to jí za to nestálo. Musela se teď uklidnit, přeci jen uměla být velký diplomat, i když cítila vztek nebo jiné emoce, proč to tedy nevyužít v takové situaci. Ona sama ale nemá důvod cítit jakékoli výčitky, prostě nechápe, proč takhle reaguje. Nakonec jen tiše oddechla a otevřela dveře* Mám ti to snad donést sem? *zeptala se ho sice klidně a její hlas se třásl jen minimálně, ale její pohled byl dost skelný i tak vzhledem k tomu smutku a slzám, které před malou chvilkou prolila*

Čeho jako chtěla tímto dosáhnout? Asi čekala, že se ji omluvím a odprosím si odpuštění. To se ale šeredně mýlila, tento typ člověka já nejsem a neměl jsem co napravovat. Já jsem chtěl pokračovat v tom pěkném, co mezi námi bylo - Bylo, to slovo se mi celkem zajímavě odráželo v hlavě jako ozvěna - Ale ona to prostě tím tichým způsobem odmítla a poslala mě nepřímo do hajzlu. Dobře, půjdu do hajzlu, ale ať nejdříve odtáhne pryč z mého domu, pokud teda nemá v plánu se chovat jinak. Správně, ty se nemáš za co omlouvat, projevil jsi víc snahy, než kolik by jsi byl ochotný normálně, ona tu snahu vzala a zahodila ji, tak ať se pro změnu snaží ona. Proběhlo mi hlavou. Neotočil jsem se, ani jsem neodpověděl.

*chvilku ho jen tak pozorovala, než popošla pár kroků vpřed. Tohle jeho chování ji nehorázně iritovalo. Vypadalo to, jako by trucovalo teenagerské děcko, co nedostalo cukrátko, a proto ignoruje všechno ostatní. Ano, byla na něj naštvaná, doslova se v ní vařila krev, ale nebylo to až tak kvůli tomu, že toho člověka zabil - prostě byl naštvaný, protože ublížil jeho sestře. Spíš ji štvaly ty jeho ledové reakce potom, na které nebyla zvyklá a zvykat si ani nechtěla.* Výborně, můžeš mi aspoň odpovědět, když už se na mě ani nepodíváš? Přeci jen jsem to jídlo také dělala i pro tebe. *zamumlala* A pak... Pak klidně odejdu, když si to tak přeješ. *špitla takovým smutným hlasem, více méně pro sebe, dost tiše, ale musela se otočit. Něco takového pro ni bylo těžké říct, vzhledem k jejím citům. On s tím ale problém neměl a suverénně ji poslal do háje bez náznaku čehokoli... Ocenila by teď, kdyby jí rychle odpověděl, aby mohla své emoce vypustit v klidu ven*

Zatnul jsem zuby, když k tomu tohle dodala. Opravdu mé chování mohlo připomínat něco takového, jako trucování, ale tohle bylo něco víc. Vši silou jsem udeřil do zdi přede mnou, přičemž jsem sklonil hlavu. Myslíš si snad, že mi tohle dělá radost? Že si to užívám? Nepřeju si, aby jsi odešla, ale co mám dělat, když nejsi ochotná přijmout jakoukoliv snahu kterou projevím? Jak mám asi podle tebe reagovat? Pověz mi, co si představuješ, že udělám, padnu na kolena a začnu prosit? Dostal jsem ze sebe a zuřivost v mém hlase byla opravdu znát.

*chytla se za čelo a trošku zaklonila hlavu, zůstávala přitom otočená ostatně stejně tak jako on. Nechtěla, aby viděl ty slzy, které už to nevydržely a prostě se uvolnily. Kdyby teď nepromluvil, nejspíš by to opravdu dopadlo tak, že by šla - co by tu taky dělala, že? I tak... Si nebyla jistá, přeci jen ji jasně poslal pryč z tohohle domu, a tak nemá právo tu déle být. Trošku se skrčila pod náporem toho jeho zuřivého hlasu, ale zakroutila hlavou* O jaké snaze to mluvíš? Ne... Tvoje ego je pro tebe prostě víc než já, takže proto máš pocit, že se snažíš. Nabídl jsi mi pomoc - já jí odmítla, to je vše, co se stalo. A ty teď máš pocit, jako bych ti nějak ukřivdila? A ne, tohle si nepředstavuju! Stačil by mi důkaz, že pro tebe nejsem jen ta jedna z mnoha, které jsi po týdnu opustil, protože tohle...Tohle není ani týden! Chápu, že ti možná ostatní dívky leccos tolerovaly, ale já...Nejsem ostatní dívky. Pro tvou představu. Až tak moc mi nevadí, že jsi zabil člověka - dobře, ochraňoval jsi sestru. Každopádně, ten tvůj chladný přístup - bez jakéhokoli náznaku emocí... Jak jednoduše mě dokážeš poslat do háje, jako by nic lehčího neexistovalo. *po tomhle už ten příval slz opravdu nešel zastavit, prostě se natolik rozvášnila, že se z ní všechno vyvalilo v jednu chvíli.* A po tomhle mi říkáš, že nechceš, abych odešla? *trošku se zachvěla a zavrtěla hlavou. Opravdu nebyla schopná pochopit pochod jeho myšlenek, ani náhodou.*

Najednou jsem se otočil a uchopil jsem židli od stolu, která byla přímo přede mnou. Tu jsem zvedl a jako kdyby to byl papír jsem s ní hodil do zdi. Tak pro tvou podělanou představu, nic pro mě není víc než ty, ani moje ego. A néééé, vůbec jsi mi neukřivdila, to si klidně namlouvej dál, až budeš spokojeně beze mě usínat. Po této větě jsem sevřel své vlasy, jako kdybych si je chtěl snad vyrvat, přičemž se ze mě vydral takový opravdu rozzuřený zvuk podobný zavrčení. Důkaz? Ty chceš zasraný důkaz? Kdyby jsi pro mě nebyla něco víc, už dávno nejsi panna a to i přesto, že by ses jakýmkoliv způsobem bránila, nepřipravoval bych pro tebe to včerejší překvapení, netrávil bych s tebou veškerý volný čas, nepokusil bych se zmlátit učitele jenom protože ti ukřivdil a už vůbec bych teď nevedl tuhle konverzaci! Tady máš těch svých důkazu až nad hlavu, zkus se třeba někdy rozhlížet, než vypustíš takovou blbost z pusy. V podstatě jsem na ni teď celou dobu řval, protože tohle... Tohle opravdu přehnala.

*jakmile hodil židlí o zeď, trhla sebou a zděšeně se podívala jeho směrem. Tohle tu musel nejspíš každý zaslechnout. Stále se dívala dost vytřeštěně tím směrem. Vážně ho tolik naštvala? To byla očividně naprosto zbytečná otázka...* S-Spokojeně... *stále se dost šokovaně dívala tím směrem. Sevřel se jí krk, takže se jí dost špatně mluvilo. Tohle byla divná situace, navíc si nebyla jistá, jestli tím chtěl něco naznačit* Ano, udělal jsi toho pro mě hodně. *přiznala trošku otřeseným hlasem. Vážně se ho v tuhle chvilku dost bála, ale taky kdo by ne* Co se tedy od té doby změnilo, že tvůj přístup je tak chladný? Kvůli tomu chlápkovi?! *vydrala ze sebe trošku přidušeně, prostě už na tohle vážně postrádala energii*

Připadám ti teď snad chladný? Nebo předtím? Až ten tvůj pohled mě přinutil takhle zareagovat, ale pokud ti připadám teď chladný, v tom případě je tvá situace opravdu zoufalá. Řekl jsem už o něco klidněji, přičemž jsem se opřel o zeď a prohlížel jsem si ji. Můj pohled už přitom nebyl až tak zuřivý, i když vztek ze mě ještě úplně nevyprchal. Nakonec jsem si jen povzdechl a sesunul jsem se podél zdi až na zem, přičemž jsem hlavou praštil do zdi za mnou. Pokud už o mě nestojíš, můžeš klidně odejít. Řekl jsem jen prostě, přičemž mi po tváři začaly pomalu a nezadržitelně stékat slzy - Nikdy jsem nechtěl, aby k něčemu takovému došlo, ale nezabránil jsem tomu.