Rodinná vila Nagatsuki

Jen jsem si povzdechl a pustil jsem Eli, přičemž jsem se zvedl a opřel jsem se o klavír. Pane bože to načasování, doufám že někdo umřel. Proběhlo mi hlavou, přičemž jsem zakroutil hlavou a prohrábl jsem si vlasy. Čekal jsem, až Eli domluví, než jsem začal dělat cokoliv jiného, přece jenom to mohlo být důležité, ale také to mohla být úplná pitomost, která nás akorát tak vyrušila, i když kdoví, třeba je za to Eli vděčná.

A co je-... *zadrhla se, protože to už Megami hovor ukončila. Jen si tak lehce hodila s tím mobilem a zavrtěla nad tím hlavou. Netušila, že má i jinou kapelu, a už vůbec ne, co to hrajou, což by ji dost zajímalo.* Mám jít? *proběhlo jí hlavou, a tak se jen tak po očku podívala na Saiichiho, teď nevěděla, co má dělat, i když on celý hovor nejspíš slyšel, protože měla dost nahlas hlasitost. Takže očekávala, že na to bude nějakým způsobem reagovat*

Nejistě jsem se podíval na Elerí, přičemž se mi z tváře vytratil ten úsměv, který jsem měl na tváři snad pořád. Chceš tam jít? Zeptal jsem se neprůhledným tónem. Pokud by chtěla, asi bych šel s ní, ale upřímně jsem z toho nebyl nadšený, což asi mohla jak z mého výrazu tak i z mého tónu hlasu poznat. Nechtěl jsem, aby nikam šla, rozhodně ne teď.

*smutně si ho prohlédla, přeci jen ten jeho výraz byl nepřehlédnutelný, až moc zřejmě ukazoval, co si o tom, myslí, a tak zaváhala, i když tohle bylo dost takové pozvání, které by se nemělo odmítat* Nejspíš bych neměla, že? *zeptala se ho s takovým pokřiveným úsměvem, protože vypadal opravdu dost... Jak to říct, prostě opak nadšení* Tak já nepůjdu, pokud nechceš, myslím, že v tuhle chvilku bych neměla, i když tohle bylo jasné pozvání. *špitla*

Trochu jsem se zašklebil, přičemž jsem se podíval stranou. Tak.. Já ti samozřejmě nebudu bránit, pokud tam chceš jít. Řekl jsem, jelikož na to bych stejně neměl právo. Pokud se tam chtěla jít podívat, ať klidně jde. Trochu jsem zakroutil hlavou, ale na Eli jsem se nepodíval, svůj pohled jsem zabodl do zdi naproti mě, přičemž jsem se trochu zamyslel.

*zmateně zamrkala - netušila vůbec, co si teď myslí, ale měla takový pocit, jako by byl naštvaný, když se takhle na ni ani nepodíval, což se jí opravdu nelíbilo, neměl důvod. Za ten telefonát nemohla, i když nejspíš opravdu nepřišel v nejlepší chvíli* Měla bych snad jít?... Vždyť já ani nevím, co je to za skupinu. *zašeptala a trošku jí přitom klesl hlas, protože se bůhví proč cítila provinile. To se jí taky stávalo celkem často*

Nevím, zkus si říct o radu té mé auře. Řekl jsem pobaveně, přičemž jsem se trochu zachechtal a zakroutil jsem hlavou. Nebyl jsem jakkoliv naštvaný na ni, jelikož za to opravdu nemohla, ani bych ji nezazlíval, kdyby se sebrala a šla, jenom by mi to bylo svým způsobem líto, pokud se to tak dá nazvat. Nebylo mi jasné, co se ji odehrávalo v hlavě, protože podle toho, co říkala, to vypadalo, jako kdyby si nebyla jistá, jestli má jít nebo ne.

*chvilku se na něj jen tak dívala, ale pak se jen tak pousmála a přikývla. Bylo jí jasné, co tím chce říct, a tak jen vytáhla svůj mobil, který před chvilkou zandala a začala psát SMS na číslo, které jí volalo - Megami. "Promiň, právě teď vážně není vhodná chvilka, možná jindy. Pokud to někdo natáčí, pošli mi to prosím. Děkuju, Eler." SMS jsem následně odeslala a mobil položila nahoru na piáno, protože přeci jen možná mohla přijít SMS na zpět. Pak jsem se podívala na Saiichiho* Ták - spokojen? *zeptala se ho se smíchem*

Trochu jsem se zasmál, jelikož když to řekla takhle, vyznělo to, jako kdybych ji k tomu snad donutil. Možná to tak bylo kvůli mému chování, ale to mi bylo upřímně jedno. Popošel jsem pár kroků a posadil jsem se na pohovku, která byla kousek od klavíru. Samozřejmě. Kde jsme to skončili? Zeptal jsem se s úsměvem, přičemž jsem na ni provokativně mrkl.

Zpráva : https://www.youtube.com/watch?v=EbAzKRohuvs

*podezíravě se na něj podívala a nejistě se otočila ke klavíru. Teď si nebyla jistá, jestli to vůbec v tuhle chvilku půjde zahrát tak, jak chtěla, měla na to teď myšlenky, po tom, co ji takhle...No možná úmyslně, možná neúmyslně provokoval? Tiše si povzdechla a podívala se na něj, aby nahnala trošku času* Kde jsme to skončili? *zeptala se ho a trošku přitom nadzdvihla obočí.*

Trochu jsem se zašklebil a celou jsem ji přejel pohledem. Mmm... Chceš to připomenout? Zeptal jsem se pobaveně, přičemž jsem se jí provokativně díval do očí. Nevěděl jsem, co si o tom, co jsem udělal myslí, nebo co se ji teď honí hlavou, ale vypadalo to, že se snaží získat čas, což mi přišlo docela komické. Každopádně jsem v sobě prostě nezapřel tu pubertální povahu, jelikož jsem pořád pociťoval potřebu ji tímto způsobem provokovat, i když kdoví jak zareaguje.

*trošku sebou hrkla, ale když se na ni takhle koukal, otočila se na židli, takže k němu v tuhle chvilku seděla zády. Přitom se dívala na klávesy a snažila se si to přebrat v hlavě. Prostě ji jen tímhle způsobem provokoval, anebo za tím bylo i něco víc? Nejistě na klávesy položila ruce, ale zatím nic nezahrála. Byla zmatená a sama nevěděla, jak mu na tuhle zákeřnou otázku má odpovědět* N-ne, nechci. *zašeptala, aniž by se na něj otočila*

Jen jsem pozvedl jedno obočí, přičemž jsem si trochu povzdechl a prohrábl jsem si rukou vlasy. Tohle mě dost zarazilo, jelikož jsem nevěděl, jak moc vážně to vzala. Neřekl jsem ani slovo, jenom jsem svůj pohled zabodl do jejích zad, přičemž jsem přemýšlel, co říct dále. Obvykle jsem neměl problém s mluvením, a to ať už jsem někoho provokoval nebo chtěl mluvit normálně, teď jsem se nemohl rozhodnout, jak pokračovat.

*sice si všimla, že jí zazvonil mobil, což naznačovalo, že jí někdo napsal. Pro teď se to ale rozhodla ignorovat, alespoň prozatím, protože ji to nijak nelimitovalo - nejspíš to nebylo nic moc důležitého, jinak by dotyčný volal. Rozhodla se tedy nakonec něco zahrát, když už to Saiichimu předtím slibovala, to byl navíc původní důvod, proč je právě tady. Zpívat se ale zatím neodvážila, na to se cítila moc nejistě. Nevěděla, co si má myslet o tom, že Saiichi nic neřekl, ale tak se rozhodla, že zahraje něco takového energičtějšího, aby to trošku rozproudilo atmosféru - rozhodla se pro dvě melodie, které jí sice nejspíš urvou prsty, protože jsou dost náročné na rychlost a techniku, ale tak to tedy riskne. Začala hrát*

Jen jsem se zaposlouchal do toho co hrála, přičemž jsem si ji zaujatě prohlížel, i když poněkud z dálky. Hrát opravdu uměla, a to dost dobře. Já sám jsem se klavíru věnoval, i když ne tolik jako kytaře, ale nebyl jsem si jistý, jestli bych tohle zvládl zahrát. Po nějaké době cviku určitě ano - Na to jsem se cítil dostatečně talentovaný, ale teď byla prostě na vyšší úrovni, s čímž jsem se musel hold smířit.

*když skončila, jen se otočila na židli a zadívala se na Saiichiho, pak se jen zvedla a jen tak z legrace se uklonila, jako by byla na nějakém koncertě. Hned pak si ale sedla k němu a proklepala si obě ruce, přeci jen hlavně z té druhé jí dost bolela zápěstí, furt vyťukávat stejný rytmus tímhle způsobem vůbec nebyla legrace* Aááuč... *zamumlala, když si proklepávala ruce, ale pak se jen pousmála*

Když se tak uklonila, hlasitě jsem se zasmál, přičemž jsem také ze srandy zatleskal. Bravo! Řekl jsem s pobaveným úsměvem na tváři. Poté jsem si ale povšiml, co se dělá se svýma rukama, přičemž společně s její bolestnou reakcí to nevypadalo moc dobře. Zvedl jsem se z pohovky a popošel jsem k ní, přičemž jsem se opřel o klavír a vzal jsem ji za ruku. Ale copak? Snad to nebylo moc náročné? Zeptal jsem se s provokativním úsměvem, přičemž jsem ale její ruku pozvedl ke své tváři a letmo jsem ji políbil.

*vytřeštila oči a po chviličce se od něj odtáhla* Provokatér. *zamumlala si tak pro sebe a zahrála si přitom na uraženou. Chvilku se ale ještě vzpamatovávala z toho jeho polibku, který jí vehnal červenou barvu do tváří, čehož si ale sama nijak nevšimla.* Nebylo to až tak náročné, jen... Zkus si držet stejný rytmus a přitom mít takhle ztuhlá zápěstí celou tu dobu, kdy to tak vyťukáváš. *zamumlala a jakoby se trošku nafoukla, vlastně mu tím chtěla naznačit, že je prostě moc dobrá na to, aby to pro ni bylo náročné*

Jen jsem se hlasitě rozesmál, když jsem viděl jak se červená, přičemž jsem dvěma prsty přejel po její tváři, která teď měla sytě růžový odstín. Provokatér? Nemám ponětí o čem to mluvíš. Odpověděl jsem ji se smíchem, přičemž jsem se ji pobaveně zadíval do očí. Ale upřímně. Jak má člověk odolat, když jsi tak strašně roztomilá? Zeptal jsem se a opět jsem se trochu zasmál, protože ta růžová ve tváři ji prostě svým způsobem slušela. Pak jsem jen zvedl ruce nad hlavu, přičemž jsem se trochu ušklíbl. Nepopírám, že jsi prostě dobrá, toho se nemusíš bát. Řekl jsem a poté jsem ruce opět spustil dolů, přičemž jsem se pobaveně zachechtal.

*nafoukla se ještě víc* Moc dobře víš, o čem to mluvím - pche, andílek, nevím, kdo by tě tak nazval. *oznámila mu utvrzeným tónem, přičemž mu trošku vzdorně hleděla do jeho sytě zelených očí, doslova se do nich vpíjela, pokud se to tak dalo nazvat* A já myslela, že ty jsi na odolávání dívkám přeborník? *zeptala se ho s úšklebkem* Psí očka na tebe třeba neplatí, že? *dodala s takovým úšklebkem, ještě širším* No, to bych si prosila, že se dočkám alespoň nějaké té pochvaly, když se tak snažím. *zamumlala a cvrnkla ho ukazovákem do nosu*

Ten její vzdor mi přišel opravdu komický, alespoň jsem z ní ale dostal klasickou dívčí reakci, což mě svým způsobem potěšilo, alespoň jsem na ní začal působit zase tak jak jsem předpokládal. Ale no tak, ještě chvíli se budeš nafukovat a praskneš. Řekl jsem s úsměvem, přičemž jsem si trochu poklepal prstem na čelo. Samozřejmě, že jsem přeborník v odolávání obyčejným dívkám, v odolávání tobě zřejmě ne. Dodal jsem pobaveně, přičemž jsem ji opětoval ten její vzdorný pohled, přičemž mi v očích trochu zajiskřilo. Ach, opravdu? To ses tolik snažila jen kvůli mne? Jsem dojat... Řekl jsem a chytil jsem se za srdce, přičemž jsem sehrál vážný pohled, který ale rychle roztál v široký pobavený úsměv, přičemž jsem vybuchl smíchy a opřel jsem se o klavír.

Hmm? To znamená, že jsem neobyčejná dívka, že? *trošku se zasmála a povolila své tváře, takže už nevypadala tak nafoukle, pak ho podrážděně přejela pohledem, přičemž si odfrkla* Děláš si ze mě legraci? *zamumlala.* Samozřejmě, že jsem se nesnažila kvůli tobě, naprosto ze sobeckých důvodů jsem chtěla, abych to zahrála dobře, abys mě obdivoval pro tyhle mé schopnosti - samozřejmě to nebylo kvůli tomu, aby se ti to líbilo. *oznámila mu a přitom trošku uhnula pohledem*

Nedal jsem ti už snad dostatečně najevo, že jsi neobyčejná? Řekl jsem pobaveně a poté jsem ji jemně chytil za bradu, když uhnula pohledem a pozvedl jsem ji hlavu tak, aby se mi dívala do očí, přičemž jsem se zeširoka usmál. Ale no ták ty sobče, zkus taky někdy něco udělat pro mě. Řekl jsem takovým hraně prosebným tónem a díval jsem se ji do očí, přičemž má ruka jemně svírala její bradu.

Wow, takže tomu nejspíš vážně mám věřit, že? *zadívala se přitom do těch jeho očí, když udělal tohle. Její obličej byl stále slabě růžový, i když už to nebylo tak strašné jako předtím* Hold už jsem sobec - nic s tím neuděláš, ať chceš nebo ne. *dodala se smíchem, přitom celé to předtím nemyslela vážně. Samozřejmě, že to dělala proto, aby na něj nějakým způsobem zapůsobila, ale také kvůli tomu, aby se mu to prostě líbilo. Přitom ona opravdu byla skoro opakem sobce vzhledem k tomu, jak se chovala v obvyklých situacích*