Rodinná vila Nagatsuki

Jen jsem se pousmál a přitáhl jsem ji za ruku trochu blíže ke mě. To sice ano, ale pochybuji, že by z toho měl být nějaký problém, přece jenom... Kdo by chtěl vyhodit nejlepší studentku na škole? Vyslovil jsem tuto řečnickou otázku a usmál jsem se. Sice jsme chtěli jít na výšku, ale to, že jednou přijdeme pozdě ještě nic neznamená - I když to nebylo poprvé. Ona opravdu byla dobrá studentka, jak jsem se přesvědčil na té soutěži, takže jsem pochyboval o tom, že by ji chtěli vyhodit, ale pokud ano, tak mám peněz dost... Peníze jsou obvykle nejlepší přesvědčovací metoda.

*vážně si v tuhle chvilku na nic stěžovat nemohla, jen si tak oddechla a zadívala se do jeho až svítivých zelených očí* Je pravda, že školu nereprezentuji špatně, někteří profesoři mě mají rádi, jiní mě nemohou vystát, i když,... Takových je opravdu málo a spíš to jsou takoví, kteří skoro už ani nevědí, že existuju, protože se jejich hodinám vyhýbám. *špitla a pokrčila rameny* A kdo by chtěl vyhodit nejlepšího studenta školy, který může s rezervou té nejlepší studentce konkurovat? *zeptala se ho pobaveně a jen ho trošku šťouchla do ramene, pak ale zavrtěla hlavou. Stejně jako on, finance si mohla dobře obstarat vzhledem k jejímu původu, který... Řekla mu to vůbec? No, nejspíš to nebylo důležité...* Tak...Jak myslíš, můžeme jít pěšky, pokud ti na tom tolik záleží. *špitla s menším úsměvem*

Jen jsem se zasmál a také jsem se ji zadíval do očí. Konkurovat, to ano. Ale to spíše jen u mladých atraktivních profesorek. Řekl jsem s provokativním tónem a pokřiveně jsem se pousmál, přičemž jsem si opět vzpomněl na tu mladou profesorku, která mě tehdy zastavila, když jsem chtěl zmlátit toho organizátora soutěže. Nakonec jsem jen zakroutil hlavou a pevněji jsem stiskl její ruku, přičemž jsem vykročil směrem od domu. Ani ne tak záleželo, spíše se mi nechce jít zpátky pro klíčky. Řekl jsem a hlasitě jsem se zasmál.

*zašklebila se po téhle jeho poznámce* Vážně? Škoda, že naší škole schází mladí atraktivní profesoři, jinak bys pro mě samozřejmě nebyl ani konkurentem, že? *řekla jako by si naprosto bezmezně věřila, ale opak byl pravdou. Už jí dokázal, že moc dobře ví co dělá a hodně umí, a tak si něco takového vůbec nemohla myslet. Jak jí tak stiskl ruku, jen palcem přejela po jejím hřbetu a pousmála se, potom se ale její úsměv změnil ve smích* Ale ale... Takže sis je vážně nevzal - dobře, tak si dáme menší procházku, dejme tomu. Zase je fakt, že většina profesorů ocení, že se tam vůbec objevíme, ne? *zeptala se pobaveně a držela s ním tempo*

Zeširoka jsem se usmál a pobaveně jsem se na ni podíval. O tom nepochybuji, ale dobré vědět, že máš také jisté standarty co se týče minimálních požadavků na muže. Řekl jsem s úsměvem a pokračoval jsem v chůzi. Věděl jsem, že to nemyslí vážně, takže jsem to bral s humorem, jinak bych byl tak trochu rozhořčen, i když bych to nedal najevo. Bylo to zvláštní, ještě nikdy jsem se nechoval k dívce takto majetnicky, jelikož mi ještě na žádné nezáleželo. Samozřejmě, můžou být rádi alespoň za tohle. Navíc krátká procházka neuškodí. odpověděl jsem a pokrčil jsem rameny, přičemž jsem šel společně s Eli směrem ke škole.