Rodinná vila Nagatsuki

*ano, sice už jednou brečel, to ale bylo z úplně jiného důvodu - tenkrát ho odmítla, což byl dle jejího názoru daleko větší důvod než tahle malá provokace. Stále ho tak smutně pozorovala, jako by měla slzy na krajíčku, ale když takhle řekl, že měl být raději herec a díval se na ni s tím pobaveným pohledem, hrkla sebou a její slzy se spustily. Zaklonila hlavou a zavrtěla s ní, pak se na něj podívala a trošku se nafoukla, přičemž párkrát rukama, které zatnula v pěsti párkrát praštila do jeho hrudi* T-Ty...!!

To, že začala brečet mě jen utvrdilo v tom, že jsem to zahrál výborně a když do mě začala bušit pěstičkami, jen jsem se tomu zasmál a pobaveně jsem si ji prohlížel. Ale no ták, nemusíš se mě hned pokusit zabít... Řekl jsem, i když mi to její bušení nezpůsobovalo žádnou bolest ani nic takového, od pokusu o vraždu to mělo daleko. Bylo mi jasné, že tahle provokace zabrala úžasně a že se teď na mě naštve, ale odpustí mi, možná to chvilku potrvá, ale zapomene na to.

*vyčítavě si ho se slzami v očích prohlížela. Po chvilce ruce stáhla a místo toho, aby do něj dál bušila, se o ně zapřela a opět se od něj trošku odtáhla, přičemž sklopila pohled* B-baka, baka, baka, baka... *opakovala si pro sebe a samozřejmě, že to bylo mířeno na Saiichiho.* D-divíš se mi? V...vyděsil jsi mě. *špitla vyčítavě a zakroutila hlavou. Trucovala - přirozeně. Takové věci se nedělají, zvlášť ne tak křehké dívce jako je ona, i když se na to nezdá a mouše by třeba ublížila, i kdyby tvrdila, že ne*

Opravdu pevně jsem ji objal, když se ode mě odtáhla - Teď se nebude odtahovat a už vůbec nebude trucovat, tohle nebylo něco, co bych toleroval, takže ji v tom zabráním takto. Ale no tak ty moje sluníčko, snad se na mě teď neurazíš. Zašeptal jsem konejšivě a poté jsem ji jednou rukou začal pomalu hladit po vlasech - Tohle se často osvědčovalo jako uklidňovací technika, hlavě dívky se obvykle cítily bezpečněji a klidněji, když jsem je tímto způsobem objímal.

Hmpf. *zamumlala si pro sebe a podívala se na něj. Když položil ruku na její hlavu, trošku se skrčila, ale pak opět narovnala a po chvilce hlazení spokojeně přivřela oči - bylo to příjemné a ano, i uklidňující* A-ale...Musíš uznat, že to od tebe nebylo hezké... *hodila na něj takový ten smutný kukuč - doufala, že to uzná a už nikdy to neudělá vzhledem k tomu, že jí to vhrklo do očí slzy. Pomalinku ho objala, přitiskla se na něj a položila hlavu na jeho rameno* Mm...

Jen jsem si povzdechl a pevněji jsem ji objal, když si takto položila hlavu na mé rameno. Podíval jsem se směrem k oknu a pousmál jsem se - Bylo zvláštní, jak mi tohle malé stvoření dokázalo změnit život. Její slzy mě zasáhly, i když to bylo kvůli mému vtipu, takže to nebylo tak horké. Bolelo mě, že jsem ji takto musel vidět a modlil jsem se, že se to už nestane. Zvláštní - Tehdy v uličkách jsem si říkal, že ji prostě sbalím, užiju si a odkopnu ji, jako obvykle... A teď? Nedokážu si představit svůj život bez ni, byl to příjemný, ale zároveň mučivý pocit. Co když mi ji něco vezme? Nebo co když ode mě odejde sama? Nevím, jestli bych to byl schopen přežít a stále si zachovat své psychické zdraví. Asi bych to zvládl, ale proběhlo by to stejně jako když krachnou jiné vztahy tohoto typu - Byl bych jen prázdná schránka - Tělo bez duše.

*chvilku se k němu ještě tímhle stylem tulila, ale pak se vykroutila z toho jeho sevření - ne z toho důvodu, že by chtěla, ale spíše proto, že jí tohle přišlo poněkud odvážné. Přeci jen se od...od...od toho ještě neoblékla, takže se jí na tváři objevil výrazný ruměnec. Nakonec jen chňapla rukou po svém oblečení a navlékla na sebe spodní prádlo i kalhoty. Nakonec po krátkém zaváhání vzala do ruky své tričko a natáhla se k Saiichimu pro takový menší polibek* Už bychom měli také někdy zajít do školy, jinak nás opravdu vyhodí. *dodala pobaveně* Navíc... Já si musím něco opravit... *přiznala trošku neochotně, protože něco takového jako chybování pro ni nebylo obvyklé, každopádně, občas se to stane, když její myšlenky lítají jinde*

Jakmile se ode mě odtáhla, jen jsem se usmál a sledoval jsem ji, jak se obléká, přičemž jsem ji poté opětoval ten její krátký polibek. Jen jsem si povzdechl, když se zmínila o škole - Nikam se mi nechtělo, ale asi měla pravdu, sice jsem se nebál toho, že by mě vyhodili, ale ona očividně ano a nechtěl jsem ji nechat jít samotnou. Také jsem se zvedl z postele a oblékl jsem si kalhoty, stejně jako košili a sako, na kravatu jsem se vykašlal. Tak dobře, hurá do školy. Řekl jsem s takovým ironickým úsměvem na tváři, přičemž ani můj tón nevyvracel, že jsem to myslel ironicky.

*trošku smutně ho pozorovala, jak si zapíná svou košili, jen si povzdechla, ale musela nechat, že bez ní by do té školy nejspíš jít neměl. Také přes sebe tedy hodila své tričko a trošku se zasmála po tom, co takhle ironicky vyjádřil svou myšlenku* Ále noták. Chápu, že samostudium by ti nedělalo problém, navíc chápu, že tak dobrého studenta by ve škole ztratit nechtěli, ale nechceš dělat opravky kvůli tomu, že bys měl nedostatečnou docházku a nedostatečné množství známek, ne? *zeptala se ho pobaveně a rukou přejela po jeho tváři* Navíc, mohu ti dát motivaci, aby ses těšil domů. *špitla s takovým menším úšklebkem a pohlédla přitom do jeho očí*

Jen jsem se pousmál a své ruce jsem umístil na její boky, přičemž jsem ji opětoval ten pohled do očí. Motivaci? To by se samozřejmě hodilo. Řekl jsem takovým hraně nevinným tónem. Zajímalo mě, co ji napadlo jako "motivace" k tomu, abych se těšil zpátky. Navíc ten její úšklebek... V hlavě se mi začaly formovat představy o tom, co ji tak mohlo napadnout, přičemž se všechny ubíraly opravdu zajímavým směrem.

Aano, motivaci. *zopakovala pro něj s takovým těžce potutelným úsměvem, který pro ni nebyl úplně charakteristický, každopádně i tak se u ní občas nějaké podobné překvapení objevilo, na což si Saiichi už určitě zvykl. Navíc snad každý musel uznat, že žít stále stejným způsobem musí být trošku nuda, no ne snad?* Co by sis tak představoval jako motivaci pro to, abys teď došel do školy a učil se? *zeptala se trošku pobaveně a doufala přitom, že nevymyslí něco nesplnitelného, jak je u něj na denním pořádku *

Jen jsem se zeširoka usmál a přitiskl jsem ji blíže k sobě, až z toho vzniklo něco co se podobalo spíše objetí. Nevím, zkus zapojit svou ženskou představivost, co by posloužilo jako skvělá motivace pro někoho jako jsem já? Zeptal jsem se a provokativně jsem na ni mrkl. Počítal jsem s tím, že ji zase napadne nějaká blbůstka, která mě spíše rozhořčí, než motivuje, ale nezklamalo by mě to, jelikož s tím přece jenom počítám.

*široce se pousmála a svými pažemi přitom obmotala jeho pas, čímž mu dopomohla k tomu, aby ji k sobě mohl ještě těsněji přitisknout.* mmmm? Co přesně tím-... *zadrhla se a jako by nenacházela ta správná slova. Na její tváři se však objevily malé červené flíčky, které naznačovaly to, že se mu podařilo ji dostat do rozpaků. Nejspíš měla momentálně podobné myšlenky jako Saiichi* heh, no, ale...

Trochu jsem se uchechtl a vyslyšel jsem ten její požadavek a přitiskl jsem ji co nejtěsněji k sobě. Zase ta červená, stydlivko. Řekl jsem takovým pobaveným, provokativním tónem, přičemž jsem zakroutil hlavou. Mé ruce stále spočívaly na jejích bocích. Bylo pěkné, že jsem ji opět takto snadno dostal do rozpaků, ale zajímalo mě, jestli hodlá pokračovat a dokázat mi opak mých slov, nebo se s tím prostě smíří a nechá to být.

*ještě chvilku se k němu tímto stylem tulila, než se dost nedobrovolně odtáhla-bylo totiž dost pozdě. Jinak by si nadále ještě užívala tohle jeho objetí, které bylo více než jen příjemné. Pak se mu jen zadívala do těch jeho až zářivých očí, které ji stále tak fascinovaly.* a-ale... Tohle by rozhodilo každou... *zaargumentovala na svoji obhajobu*

Jakmile se odtáhla, jen jsem si založil ruce na prsou a zakroutil jsem hlavou, přičemž se na mých rtech objevil takový pochybovačný úšklebek. Bez motivace se mi bude ale dosti těžko učit. Odpověděl jsem ji na to. Zajímalo mě, co tou motivací myslela, vždyť to navrhla ona sama, takže ji přece jenom něco muselo napadnout, ne?

*jakmile takhle složil své ruce, jen takovým dost nejistým stylem, jako by ho chtěla uklodnit, přejela ukazováčkem jen tak zlehka po jedné z jeho paží* t-tak... *je pravda, že ho chtěla podobným způsobem motivovat, alespoň to bylo první, co ji napadlo, ale nakonec nemyslela nic moc konkrétního* tak dobře... *špitla nakonec s trošku nejistým úsměvem*

Její slova jsem teď příliš nepochopil. Myslíme oba na to samé? Zatím jsem se ale rozhodl nedělat nic, jen jsem takto dále stál a s pozvednutým obočím jsem ji sledoval. Co má v plánu? Beztak ani ona sama neví, co teď má udělat, i když to tak podle jejích slov nevypadalo, já osobně jsem se svým způsobem obával toho, že bych ji špatně pochopil a chtěl udělat něco, co ona nechce.

*nejistě ho pozorovala. Nejspíš ji úplně nepochopil, protože kdyby ano, nejspíš by už nějakým způsobem zareagoval a nejen tímhle způsobem. Ten jeho pohled ji trošku znervózňoval, ale ani tak se nenechala rozhodit - ne takhle jednoduše. Z druhé strany naprosto chápala, proč ji nepochopil - řekla to prostě dost zmateně. Nakonec jen přikývla* ráda bych ti oplatila ty tvé dnešní rozkoše... *špitla a podívala se trošku stranou - musel chápat, co tím tak zhruba může myslet*

Jen jsem se zeširoka usmál, když začala mluvit o oplácení rozkoší - Nechtěl jsem ji v tom nijak bránit, proč taky? Neměl jsem sebemenší důvod ji to nějak rozmlouvat, navíc to navrhla sama, takže jsem jen nevinná oběť. Sice byla dosti nervózní, to z ní šlo přímo vycítit, takže to byl asi jediný důvod proč ji k ničemu takovému nenutit, já jsem ale jen popošel blíže k ní a uchopil jsem její bradu, přičemž jsem její obličej nasměroval k tomu mému, poté jsem se k ní sehnul a políbil jsem ji.

*celou tu dobu, než zareagoval úsměvem, ho pozorovala, aby si hned všimla reakce, na kterou ale dlouho čekat nemusela. Jeho polibku se podvolila, spokojeně privřela své oči a polibek i trošku protáhla. Nakonec se ale prostě jen odtrhla a pobaveně si ho měřila pohledem* Nejdřív ale musíme do té školy, jinak o té motivaci můžeme jenom teoretizovat. *špitla*

Jen jsem se pobaveně zasmál a přejel jsem ji rukou po tváři, přičemž jsem se už ale otočil směrem ke dveřím. Nuže dobrá, hurá do školy. Snad tě ani teď nezabije jedna z mých fanynek. Řekl jsem se pokřiveným úsměvem na tváři, poté jsem se ale ještě otočil a podíval jsem se ji do očí. Zajímalo mě, jestli nějaká dívka nezareaguje na to, že jsem s Eli delší dobu než kolik jsem byl s nimi. Pokud ale ano, určitě to nebude nic pěkného, o to bych se ale zase postaral - Svým vlastním způsobem.

Mmm...*spokojeně se pousmála a jen se k němu natáhla s tím, že ho chytí za ruku, což také udělala - pokud to tedy vůbec mělo cenu, když plánují dojít jen pár kroků k autu, pokud se mu tedy nechce jít pěšky. To by to ale těžko stihli včas. Jen mu dala malou pusu na tvář a vydala se směrem k autu, přičemž doufala, že má někde v kapse klíčky, aby ho jen tak neodtáhla pryč. Také byla zvědavá, jak to v té škole bude vypadat, přeci jen měl Saiichi s dívkami...potíže? To...Těžko říct, tak se tomu nejspíš říkat nedalo, spíš by se dalo říct, že s jeho bejvalama by mohla mít potíže ona.*

Jen jsem se pousmál a také jsem stiskl její ruku, přičemž jsem se s ní zastavil u mého auta. Ale copak? Madam se nechce jít pěšky? Zeptal jsem se s pobaveným úsměvem na tváři. Nezajímalo mě, jestli přijdu do školy pozdě nebo ne, tak proč se trochu neprojít? Zas tak daleko to nebylo, rozhodně to bylo blíže než k Elerí domů. Každopádně jsem ani u sebe neměl klíče, takže to docela znemožňovalo to jet autem, ale samozřejmě jsem se pro ně mohl vrátit dovnitř, pokud by na tom trvala.

Uh...*trošku se zarazila a nejistě pohlédla do jeho tváře* A-Ale... *trošku uhnula pohledem. Provokoval ji, anebo s sebou snad ty klíče neměl? To nevěděla, ale...* No, jestli půjdeme pěšky, nestihneme to. *zaargumentovala a tiše si povzdechla. Nebylo by dobré se takhle stále flákat. Oba chtěli jít na vejšku, nechtěli být přeci vyhozeni ze školy. Nikdo je tam nedrží, takže profesorům nedělá problém je naprosto ignorovat, i když...Proč by to zase dělali? Přeci se ale nemohou takhle stále flákat...*