Rodinná vila Nagatsuki

Trochu jsem se zachechtal a otočil jsem se na židli, když spustila své ruce z mých očí. Chvíli jsem si ji prohlížel s pobavenou jiskrou v očích. To je taky pravda, i když bych se asi nechal vystrašit takhle hezkým satanem. Řekl jsem pobaveně, přičemž jsem ji chytil za obě ruce a vzhlédl jsem nahoru do jejích očí. Ano, měl jsem si snad lehnout k tobě? Sice to není až tak špatná představa, ale přece jenom jsem ti něco včera slíbil. Řekl jsem a trochu jsem se zasmál, přičemž jemně propletl prsty svých rukou s těmi jejími. Na ten slib, který jsem včera dal, jsem si moc dobře pamatoval a upřímně jsem litoval, že jsem to řekl, jelikož se to bude dodržovat opravdu složitě. Bohužel jsem to ale dělal hlavně kvůli tomu, aby se necítila tak rozpačitě nebo aby ji netížilo svědomí.

*trošku zmateně si ho prohlédla, ale pak se vymotala z těch spárů jeho rukou, ona s tím, že bude spát na pohovce nikdy nesouhlasila - nelíbilo se jí, že se takhle přizpůsobuje ve svém vlastním domě, cítila se teď jako příživník, i když musela uznat, že třeba ta snídaně vypadá opravdu pěkně. Nevěřícně nad ním zavrtěla hlavou, přičemž tu jeho první větu vůbec nijak nekomentovala, i když tohle pro dívku je opravdu velkou lichotkou. Jen položila ruce dlaně na jeho ramena a palci pomalu začala promasírovávat okolí, včetně krku. Přeci jen ležet na té pohovce muselo být značně nepohodlné.* Kdybych tu neusnula, tak by se to ale nestalo. *oznámila mu s takovým pokřiveným úsměvem - tímhle vlastně vyslovila myšlenku, kterou už měla na jazyku*

Malinko jsem se zachechtal, přičemž jsem své ruce přesunul na její boky a to hned potom, co začala s tou drobnou masáží. Musel jsem uznat, že to bylo celkem příjemné, jelikož jsem byl dost zlámaný. Jenže jsi usnula, takže jsi byla naprosto vystavena mé milosti a já jsem se rozhodl, že tě uložím do své postele. Dořekl jsem a trochu jsem se zasmál, jelikož mi došlo jak to muselo vyznít. Stále jsem seděl na židli, přičemž jsem si užíval tu masáž, jelikož ramena a hlavně krk jsem měl opravdu ztuhlé, navíc masáž od někoho jako je ona bych si opravdu nechal líbit.

*trošku zavrtěla hlavou nad tím, co právě udělal, ale i tak trošku souhlasně zamručela - opět to prostě bylo tak, že její tělo dělalo něco jiného než její mozek, což ji nehorázně obtěžovalo, pak si připadala jako schizofrenik, i když doopravdy vůbec nebyla.* Dej ty ruce dolů, nebo s tím přestanu. *zamumlala a přitom se na něj podívala, stále mu ale rozmasírovávala ta ztuhlá místa, přeci jen jich bylo celkem dost* Tse... Na tohle si ale nezvykej, už tě nenechám spát na pohovce - příště, i kdybych třeba měla usnout za chůze, prostě půjdu domů. *oznámila mu vážným tónem a stále si ho tak upřeně prohlížela*

Jen jsem se trochu zasmál té její první větě, jelikož vyzněla dost výhružně, svým způsobem mě ale mátly ty její reakce. To, že souhlasně zamručela si dost protiřečilo s tím, co nakonec řekla, takže jsem asi začínal chápat to co myslela tím, že ji její tělo v mé blízkosti neposlouchá. Ale noták, dopřej starému chlípníkovi nějaké potěšení. Řekl jsem a trochu jsem se zasmál, přičemž jsem se jí díval upřeně do očí. Jako obvykle jsem všechno obracel ve vtip, i když to ona očividně myslela vážně. Své ruce jsem nechal tak jak jsou, jen jsem začal prsty dělat takové pomalé krouživé pohyby. To zní výhružně, ale nechám si vyhrožovat s tím, že si příště budu muset lehnou k tobě. Řekl jsem se smíchem, přičemž jsem tím narážel na to, že i přesto, že mi zakazovala spát na pohovce, ještě nepadlo jediné slovo o nějaké výměně, takže to vyznělo tak, že by jsme v té posteli měli spát oba.

*lehounce ho probodla pohledem* Noták! *přestala na chvilku s tou masáží a prostě jen přiložila své dlaně na jeho ruce a jakoby se je snažila posunout dolů, aby ji pustil* Nemůžeš se sakra nechat namasírovat? Ale tak dobře, budu zlá a nechám tě ztuhlého, když děláš tohle. *zamručela a uhnula pohledem. Potom sebou ale trhla po tom, co řekl - přeci jen takhle to vůbec nemyslela a on si toho byl dobře vědom* M-moc dobře víš, že tak to myšleno nebylo - šla bych domů, ty bys pak spal na posteli, je to jednoduché. *oznámila mu a jen tak si ho prohlédla, pak si tiše povzdechla, když si všimla, kolik je hodin, vážně, tímhle tempem by ji z té školy mohli celkem rychle vyhodit, ať už je pro ní jak velkým přínosem chce, prakticky tam skoro vůbec nechodí*

Trochu jsem zakroutil hlavou a své ruce jsem tedy sundal z jejích boků, přičemž jsem se ale stále usmíval. Pomalu jsem se zvedl a protáhl jsem si krk, přičemž jsem dvěma prsty sevřel její bradu a pozvedl jsem její obličej tak, aby se na mě dívala. Jsi strašně roztomilá, když se rozčiluješ. Řekl jsem, přičemž jsem se ji zadíval do očí, po chvíli jsem ji ale pustil a popošel jsem ke své posteli, na kterou jsem se posadil, přičemž jsem ukázal na snídani, která stále ležela nedotčeně na nočním stolku. Nechceš se alespoň najíst, než ode mě utečeš? Zeptal jsem se s úsměvem. Nevěděl jsem, jestli má v plánu jít do školy, ale já jsem to v plánu neměl, takže můj plán na dnešní den se odvíjel hlavně podle jejího rozhodnutí.

Mmm... *trošku uhnula pohledem, když ji takhle sevřel bradu. Potom ale popošla k té posteli a jen se trošku pousmála. Posadila se na kraj a tác se snídaní si položila na kolena* Vypadá to moc pěkně. *pochválila to ještě než to ochutnala, pak si ale už vzala koblížek a kousla si, přičemž se opravdu pěkně uculila. Bylo to dobré, navíc na snídani nebyla moc zvyklá vzhledem k tomu, že celkem často zaspávala, natož do postele, to pro ni bylo opravdu posvícení. Do školy už opravdu neměla v plánu jít, to už by se ani na nemoc nemohla vymluvit, navíc, když přišla pozdě už včera, nebylo by dobré, kdyby se to dnes opakovalo* Mmm... Zítra je ta soutěž. *zamumlala s plnou pusou a koutkem oka se na něj podívala*

Taky jsem se snažil. Odpověděl jsem ji na tu pochvalu, přičemž jsem ji s úsměvem sledoval. Já sám jsem nesnídal, ale hlad jsem neměl, jelikož jsem nikdy nebyl zvyklý snídat - Obzvlášť, když jsem se domů vracel ráno a k snídani jsem vždy jedl oběd. Poté jsem se trochu zasmál, když promluvila s plnou pusou a placem jsem setřel trochu náplně z koblížku z koutku jejích rtů, jelikož se tak trochu ušpinila když mluvila s plnými ústy. To tě musím porazit už zítra? Jak nemilé. Řekl jsem pobaveně, přičemž jsem ji dále sledoval s úsměvem na tváři.

*trošku nejistě si ho prohlédla, když jí takhle setřel náplň z jejích rtů - rozhodla se tedy, že raději dřív dojí, než opět bude něco říkat, protože tohle jeho chování ji tak akorát uvádělo do rozpaků, což nebylo dobré, protože pak v takových situacích vážně moc nevěděla, co dělá. Dojedla koblížek a jen ho zapila džusíkem, takovým jejím symbolickým pitím, které by mohla pít prakticky vždy a všude, jak se to říká* To ses tak snažil kvůli mně? Ták milé. *špitla s úsměvem, ale po té jeho další větě se prostě jen zakřenila* Hmmm... Tak si zas tak nevěř - abys pak nebyl třeba nepříjemně překvapen, anebo zklamán. *dodala s lehkým úšklebkem*

S úsměvem jsem se díval, jak se najednou změnila rychlost s jakou jí, když jsem udělal to co jsem udělal. Usoudil jsem podle toho, že ji často přivádím do rozpaků, což pro mě bylo vcelku dobré znamení. Samozřejmě. Dávám ti snad málo najevo, jak jsi pro mě důležitá? Zeptal jsem se s úsměvem, přičemž jsem se ji zadíval do očí. Tohle jsem dělával celkem často - Střídal jsem provokativní humor s až přehnanou romantikou, čímž jsem většinu dívek přiváděl do rozpaků více než bylo třeba, prostě jsem si s nimi svým způsobem hrál, což jsem ale v tomto případě omezoval, i když jsem si to nemohl odpustit úplně. Uvidíme, třeba se do finále nedostane ani jeden z nás. Řekl jsem a poté jsem se zasmál, jelikož to bylo nepravděpodobně, přece jenom jsme si oba dost věřili a zřejmě to bylo oprávněné jak u mě, tak u ní.

*položila tác vedle sebe, přeci jen, jak nebyla zvyklá snídat, tak toho ani po ránu takhle moc nesnědla, stejně se ale zamýšlela nad tím, že by si ještě dala, aby ho to nijak neurazilo, když se s tou snídaní tak moc snažil.* Samozřejmě, že mi to dáváš najevo. *špitla s takovým menším, rozpačitým úsměvem. Do očí se mu ale nepodívala, na tyhle jeho triky si chtěla prostě dávat pozor, bylo jí až moc jasné, o co se snaží, a ona sama si nebyla jistá, jestli chce na tenhle jeho humor přistoupit a být jeho součástí, což by se stalo, protože by se tím nechala tak nějak ovládat* Samozřejmě, že se dostaneme - oba. *odpověděla přesvědčeně - nebylo by to prostě ono, kdyby nebyl ve finále už jen jeden z nich, navíc v jejím případě si to nemyslela a v tom jeho také ne, protože by se přeci jen nevytahoval nejspíš jen tak*

Dosti mě omezoval ten slib, který jsem ji dal, teď bych měl totiž ve zvyku udělat něco, co by se ji nemuselo líbit, ale podle jejích včerejších reakcí na ten vášnivý polibek, který jsem ji věnoval, jsem usoudil že její tělo říká ano ale mozek ne. Takhle jsem musel čekat, dokud mozek neřekne ano, což se asi nikdy nestane, jelikož ona se na něj opravdu spoléhala a mozek je obvykle centrem takových věcí jako je věrnost a podobné věci. Když jsem takhle přemýšlel, můj úsměv na tváři ochladl. Uvědomil jsem si, do jak strašně beznadějné situace jsem se to pustil. Prostě se tady snažím o něco, co nikdy nezískám, i když je to to jediné co chci. Cítil jsem se teď ještě víc než kdy předtím jako náhrada nebo něco takového, prostě jsem tu byl dokud se neozve její přítel, pak jsem se mohl jít bodnout.

*zmateně zamrkala, když se takhle zatvářil. Nevěděla, co si o tomhle jeho bezvýrazném pohledu, bez jiskry, má vůbec myslet, přeci jen netušila, proč přišel právě v tuhle chvilku, ale dávala si to samozřejmě za vinu, protože snad ničím jiným to být ani nemohlo.* Saiichi?... *špitla směrem k němu trošku rozhozeně a očima vyhledala ty jeho, aby se pokusila alespoň z nich zjistit, co se to vlastně děje. Svými hnědýma očima se do těch zelených vpila a hledala vysvětlení na tuhle nepoloženou otázku, na kterou chtěla znát odpověď*

Uhnul jsem pohledem, přičemž jsem přemýšlel, co na to říct. Ono, proč ji to neříct, nemělo smysl odpovídat tím klasickým "Nic se neděje", neměl jsem k tomu důvod, prostě by za prvé měla vědět co si o tom myslím a za druhé jsem nikdy neměl ve zvyku neříkat svůj názor. No, já... Vzpomněl jsem si na to, co jsem říkal včera ve škole a došlo mi, že jsem říkal pravdu. Tehdy jsem to viděl tak jak to je a teď jen lžu sám sobě. Řekl jsem prostě, ale stále jsem se díval stranou, neměl jsem odvahu se ji podívat do očí, i když jsem s tím problémy nemíval, pokud šlo teda o nějakou dívku, která pro mě nic neznamenala.

*zavrtěla hlavou a její pohled zesmutněl, přičemž její rty se stáhly do takové bolestné grimasy, kterou neukazovala až tak často. Špatně chápal celou tuhle situaci, i když na jeho místě by se nejspíš cítila stejně. Nelíbilo se jí ale, že to bere takhle, protože ona nebyla tenhle typ, i mu to chtěla dokázat, ale jak by to měla udělat? Mohla vůbec nějak? Nebude si stát tvrdohlavě za svým, když se o to pokusí?* J-já...Takhle to není. *jemně ho chytila za bradu a jeho obličej natočila tak, aby se mu mohla podívat do očí a zároveň i on do jejích* Stále máš ten pocit? Ráda bych tě vyvedla z omylu... *špitla smutně*

Díval jsem se ji do očí přičemž se v nich neodrážela ta obvyklá energická jiskra, prostě jsem si uvědomil, že jsem naprostý zoufalec. Tady je ten problém. Ráda bys mě vyvedla z omylu, ale nemůžeš, jelikož jsem prostě náhrada a sama to víš. Odpověděl jsem ji, přičemž jsem se ji ale díval do očí, když mě takhle držela. Prostě to tak bylo, její mozek si to uvědomoval, proto nebyla schopná se jakkoliv uvolnit, když jsem něco udělal, ani nebyla schopná cokoliv udělat ona sama. O tomhle jsem byl přesvědčen a silně jsem pochyboval o tom, že by mi to nějak vyvrátila, vlastně jsem pochyboval i o tom, že by ji její mozek dovolil se o to pokoušet.

*naprázdno otevřela pusu, potom ale sklopila pohled, přičemž také pustila jeho bradu. Bůhví proč se cítila naprosto zoufale - stále to nechápal.* N-ne, nejsi pro mě náhrada. *zašeptala trošku zoufale stále se sklopeným pohledem. Zbývala tu poslední možnost, jak mu to dokázat, každopádně - mohla to vůbec udělat? Nechtěla ale, aby si myslel něco takového, když to nebyla pravda, navíc to vypadalo tak, že mu tuhle jeho myšlenku jen tak někdo nerozmluví*

Jen jsem zakroutil hlavou, když mě pustila, prostě se mi to snažila jednoduše rozmluvit, jen aby nemusela sama čekat na to, jestli je její kluk mrtvý nebo ne. Bylo mi ji v tomhle ohledu líto, ale já sám jsem se cítil jako kdyby mě jen zneužívala k těmto účelům. Do hajzlu s tím. Zamumlal jsem si v podstatě jen tak pro sebe a zvedl jsem se z postele, přičemž jsem popošel zpátky k notebooku, ke kterému jsem si sedl a aniž bych naprosto věděl co dělám, předstíral jsem, že na něčem pracuju, přičemž jsem byl ale úplně mimo. Prostě jsem se ji nemohl dále dívat do očí s tím, že je to naprosto beznadějné.

*sklopila pohled, jen tak seděla na posteli s dlaněmi zapřenými o kolena. Nelíbilo se jí, kam to zachází, ale chápala to jeho chování. Když se podívala jeho směrem, všimla si, že nic moc účelného nedělá, prostě se nejspíš chtěl zbavit toho jejího pohledu, což ji z jedné stránky dost týralo. Pomalu se z postele zvedla s pohledem stále zaraženým do země, smutně si ho prohlédla a jen k němu došla, neřekla ani slovo, jen mu zírala přes rameno, Bála se, že kdyby něco řekla, bude to prostě ještě horší*

Všiml jsem si, že ke mě došla, ale nijak jsem na to nezareagoval, prostě jsem dál zíral do obrazovky, přičemž se mi trochu třásla ruka. Chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel jsem co dál. Můžu se dále snažit jako idiot dokud se ji neozve, nebo se můžu vzdát - To by pro mé ego byla silná rána, ale pořád lepší než ta dýka do srdce, kdybych je viděl spolu šťastné. Po chvíli jsem jen pustil myš i klávesnici a praštil jsem hlavou do stolu, přičemž jsem ji už nechal na tom stole. Proč mě tak ničíš? Řekl jsem, aniž bych se ji tím na něco ptal, prostě jsem to svým způsobem řekl jako takovou řečnickou otázku.

*zavrtěla hlavou s hlubokým smutkem v očích.* N-ne... *zašeptala a lehounce ho objala okolo ramen, přičemž doufala, že ji teď nijak neodstrčí* Špatně to chápeš - já tě nijak nevyužívám, nejsi pro mě náhradou. *oznámila mu smutně a chtěla využít všechny možné prostředky, aby ho přesvědčila o tomhle faktu, kterému ale on věřit nechtěl. Teď bylo ale na něm, jak si to přebere, i když celou tu dobu to očividně chápal špatně, což jí na odvaze moc nepřidalo*

Rukama jsem silně praštil do stolu, přičemž jsem je použil jako podpěru a rychle jsem se zvedl ze židle, přičemž byla má hlava dále skloněná a pohled zabodnutý v zemi. Tímto jsem ji od sebe odstrčil. J-Jo? Žádný důkaz o čemkoliv takovém nevidím. Řekl jsem, přičemž se mi trochu třásl hlas - Napůl vztekem, napůl smutkem. Držel jsem zavřené oči, přičemž jsem stál pořád tak rukama zapřený o stůl. Celý jsem se přitom třásl, od hlavy až k patě, přičemž jsem měl až nepřirozeně zrychlený dech.

*zalapala po dechu a prohlédla si ho, když ji takhle odstrčil. Právě teď nevěděla, co má dělat. Trošku couvla a sevřela si své tričko v místě, kde by mělo být srdce. Tohle ji ranilo. Vypadalo by to, jako by ho něčím naštvala, ale jak to? Proč jí v takové situaci nevěří? Chystala se přistoupit k němu, ale na půli cesty se zastavila, jako by cítila nejistotu* P-proč mi to nevěříš? *špitla trošku rozhozeně a podívala se přitom na něj - klepal se vztekem? Anebo kvůli něčemu jinému?*

Na tváři se mi objevil takový nepříjemný pokřivený úsměv, který se rozhodně nedal považovat za šťastný. Protože s tímhle mám zkušenosti. Holka jako ty, která je už v tomto věku svému klukovi věrná, jako kdyby za něj byla vdaná tak pět let, a kluk jako já. Prostě nemám jakoukoliv naději, chápeš to? Zkus teď poslechnout svou mysl, co ti řekne? Řekne ti odejdi a už se nevracej, teď na to možná kašleš, ale až se na tvém telefonu objeví to známé číslo, vykašleš se na mě a odejdeš za ním. Řekl jsem to potichu, aby v tom nebyly slyšet emoce, jelikož by tím poznala, že mě to trápí ještě víc, než jak to může vypadat. Sakra vždyť to možná byla první holka, se kterou jsem se nechtěl jenom vyspat, jenže bohužel, nebude mi nikdo dopřáno ji získat.