Chata na okraji okresu (Majitel: Eleria de Shi'-Tsuki)

Došel jsem s ní až k jejímu domu. Ano, už jsem si vzpomněl. Tady jsem to dobře znal, stejně jako uvnitř. Kuchyni jsem si pamatoval, a bylo mi tam celkem příjemně, jako kdyby mě zaplavil hřejivý pocit nostalgie, té nostalgie která mi připomněla tu dobu než... Než jsem skončil tak jak jsem skončil. Áno, pamatuju. Odpověděl jsem ji, přičemž jakmile mi nachystala koření, zeleninu, i pánev, neostýchal jsem se a tak nějak jsem se pustil do vaření. Kdysi jsem o tom nevěděl nic, to je pravda, ale za tu dobu co jsem seděl doma sám jsem se naučil ledacos. Něco takového jako kořeněné smažené maso se zeleninou mi nemohlo dělat problém. Po pár minutách už na pánvi prskalo maso se zeleninou.

Vidíš, to, budu tě sem muset zvát opravdu často, aby tě nenapadlo zase zapomenout. Vyplázla jazyk, vyhoupla se na linku a pohupovala nohama. Byla maličká a chtěla vidět, co tam s tím jídlem dělá, a tak to vyřešila nějak takhle. Bavilo ji ho pozorovat. Nevypadalo to, že by s tímhle úkolem měl nějaký velký problém, rozhodně nemohl být tak "šikovný" jako ona, nic si zatím neuřízl, navíc to vypadalo, že ví, co dělá. Opravdu se zlepšil od té doby, co se viděli? Nooo, nejspíš mu příště dá nějaký těžší úkol, když už si to chce odpracovat. Nemůže z toho přeci jen vyváznout tak lehce, ne?

Neboj se, tentokrát už nezapomenu. Odpověděl jsem ji s úsměvem. Krátce jsem se na ni otočil a musel jsem se pozastavit nad tím jak je roztomilá, jak tak seděla na lince a pohupovala nohama. Pokračoval jsem s přípravou jídla, přičemž jsem byl brzy hotov, už jsem jen dokořenil maso a pokládal jsem ho na talíř. Popošel jsem ke stolu a položil jsem na něj talíř s jídlem. Tak tedy dobrou chuť má paní, snad ti bude chutnat. Řekl jsem a mírně jsem se uklonil, přičemž jsem se tiše zasmál.

Spokojeně přikývla, když se zmínil, že nezapomene. To by mu ani neradila. Bude mu to stejně raději připomínat tak často jak to jen půjde. Hodlá si takového kamaráda udržet. Když jídlo bylo hotové, seskočila ladně z linky a došla ke stolu, kde se posadila, a než se pustila do jídla, otočila se na Satoshiho. Hmmm... Hypnotizovala ho pohledem. Toho masa je dost pro oba, nechci jíst sama, je to takové... Naklonila hlavou na stranu, když nemohla najít správný výraz. Na tom nezáleží, pojď si dát se mnou, nebudu tě mít na svědomí, když mi tu budeš trpět hladem a ty nebudeš mít na svědomí mě, když se otrávím tvým jídlem. Uchechtla se. Odmítala začít jíst než on nebude sedět vedle ní a nepustí se také do jídla.

Jakmile mi řekla, že se mám najíst s ní, zvedl jsem oči v sloup. Bylo mi jasné, že o tomhle nemá cenu se s ní hádat, navíc jsem měl i celkem hlad, takže proč se taky nenajíst? Vzal jsem si tedy další talíř a naložil jsem si tedy porci i pro sebe. Ták já tedy začnu, jakožto ochutnávač, aby jsi neřekla že tě chci otrávit. Řekl jsem a vzal jsem si sousto masa. Bylo to... Překvapivě dost dobré, na to že mi vaření až tak nešlo. Buďto jsem použil nějaký velice pomalý jed, nebo je to naprosto nezávadné. Řekl jsem s úsměvem.

Sledovala ho a jen zakroutila hlavou, když se tak zatvářil. Co ten výraz? To je přeci rozkaz. Uchechtla se a počkala, až přijde s plným talířem k ní. Nebylo by jí úplně příjemné, kdyby se tam cpala a on se díval. Je v jejím domě, stále je to host, musí mu přeci dát najíst, ne? Pomalý jed? To zní celkem nebezpečně. Sjela ho s naprosto vážným výrazem očima od hlavy až k patě, anebo spíš naopak, ale pak se s úsměvem pustila do jídla. Bylo to dobré, očekávala od něj daleko míň, překvapil ji.

Také jsem se s chutí pustil do jídla. Upřímně jsem překvapil i sám sebe, ale to se stává celkem často, když se člověk několik let v kuse jen podceňuje. Netrvalo dlouho a byl jsem po jídle, takže jsem se jen opřel o židli a čekal jsem až dojí i Eli. Jak jsem ji tak pozoroval, musel jsem se stále usmívat. Byl jsem neuvěřitelně šťastný za to, že jsem mohl být zase s ní, obzvlášť po dnešku, když jsem poznal tu... Raději nevyslovovat jméno. Eli byla hodná, upřímná, veselá, a navíc celkem roztomile dětinská. S nikým jsem si nerozuměl tak jako s ní.

Vesele jedla, bylo to dobré, byla ráda, že ho nakonec požádala o tohle a ne o nic jiného. Stejně by to nedokázala udělat o moc lépe. Satoshi byl dříve po jídle než ona, a tak to do sebe naházela celkem rychle, aby se tu za tu chvilku neunudil. Nakonec dojedla, vzala oba talíře a položila je do dřezu, než došla k ledničce do které nakoukla. Nó, dáš si něco k pití? Nechci, abys tu umřel žízní, to by nebylo úplně fajn a nevím, jak bych to vysvětlila tvé rodině. Uchechtla se a podívala se směrem k němu. Nechtěla mu jen dát najíst a nechat ho jít, na to se moc dlouho neviděli, to si musel uvědomit.

Jakmile došla k lednici a zeptala se mě na něco k pití, jen jsem přikývl. Nabídni mi cokoliv co se dá pít a nezabije mě to, a já to vypiju. Odpověděl jsem ji s pobaveným úsměvem. Také se mi ještě nechtělo pryč, bylo mi tady dobře, s ní. Každopádně mě ale zajímalo, co má teď v plánu dělat. Mohli jsme samozřejmě jen kecat, což bylo dost pravděpodobné, ale mě pořád vrtala hlavou jedna věc, takový nepříjemný pocit, jako nějaký hlas v mé hlavě co mi pořád dokola něco opakuje a já jsem se ho nemohl zbavit. No, to by se mělo vyřešit než půjdu domů, protože kdybych byl v tomto stavu sám, asi bych zešílel.

Pokrčila rameny a z ledničky vyndala jahodový džus. Snad tě to neurazí, na rozdíl ode mě jsi dospělý, já tu alkohol mít nemůžu. Zasmála se. Tedy, teoreticky by mohla, ale neměla sebemenší důvod a nevěděla, jak on je zvyklý pít nebo nepít. Nalila džus do dvou sklenic a jednu položila před něj na stůl, ale pak si všimla, jak se tváří. Hmm? Co se děje? Zadívala se mu do tváře a snažila se rozluštit ten jeho výraz. Tvářil se zamyšleně, jenže neznala důvod, navíc takhle vypadal minimálně od té doby, co sem přišel, předtím ho moc nesledovala. Ale jí teď také vrtalo mnoho věcí hlavou, jen ona...Za zástěrkou úsměvu to uměla celkem dobře skrýt.

Ne, to opravdu neurazí. Dospělý možná jsem, ale i přesto... Nepiju. Vysvětlil jsem. Její otázka mě vytrhla z přemýšlení. Asi si všimla toho, že jsem tak nějak... Mimo. Měl jsem ji říct nad čím uvažuju? To bylo otázka. Jak by reagovala? Co by udělala? Nechtěl jsem ji teď ztratit, vždyť jsem ji našel po tak dlouhé době. Nic, jen... Přemýšlím. Zvolil jsem zatím neutrální odpověď. Nevěděl jsem ale jestli ji to bude stačit, obvykle totiž takovéto odpovědi nebrala, alespoň co si tak pamatuji.

Zajímavé, většina mých starších přátel využívá toho, že už mohou pít legálně. Zasmála se a mrkla na něj. Ale tak u mně máš plus, tohle je zajímavé. Uznale kývla a cucla si džusu. Tenhle byl mooc dobrý, její oblíbený, nebo spíš jeden z oblíbených. Ji ale zaráželo jak se tvářil, takhle ho dlouho neviděla. Nad něčím přemýšlel, tím si byla jistá, ale zajímalo by ji nad čím. Jen nadzdvihla obočí, když jí takhle neurčitě odpověděl a nesouhlasně zakroutila hlavou. Takové odpovědi nebrala, to musel vědět. Dřepla si k němu a beze slova, trošku provokativně, si ho začala prohlížet. Notaaak. Zaškemrala a trošku se usmála.

Podíval jsem se ji do očí, když si ke mě dřepla, a jakmile se usmála, trochu jsem si povzdechl. Můžu něco zkusit? Zeptal jsem se ji potichu. To co jsem chtěl udělat byla na sto procent blbost, ale co, chtěla abych se vyjádřil. Každopádně mi teď hodně záleželo na tom jak bude reagovat, protože pokud zareaguje negativně, znamená to za prvé trapas a za druhé... No, za druhé si raději ani nebudu představovat, rozhodně nic příjemného.

Také se mu zadívala do očí a pokoušela se vyzkoumat, co má na srdci. He? No...Můžeš. Zamumlala nechápavě a prohlédla si ho. Ještě více nechápala to povzdechnutí. Musela vědět, co ho trápí, nejhorší bylo, když nevěděla, co s ním je, zvlášť v takové situaci, kdy se taak dlouho neobjevil. Netušila, co má v plánu, kdoví, jestli to bylo lepší nebo horší, ale nedávala mu tímhle na výběr. Nespokojila se s takovou odpovědí, tohle byla jediná možnost, jediné, co mohl udělat.

Jakmile mi kladně odpověděla, chvíli jsem se na ni jen tak díval a odhodlával jsem se. Tak. Jestli to teď udělám, tak si hodně zahrávám s osudem, ale to už bohužel byl ten risk. Pomalu jsem ji přiložil dlaň ke tváři a sehnul jsem se k jejím rtům, opravdu hodně pomalu, jako kdybych se přitom ještě musel odhodlávat a přesvědčovat se že je to dobrý nápad. Jakmile jsem byl opravdu blízko jejím rtům, přivřel jsem oči a vtiskl jsem ji krátký, něžný polibek.

Ani ji nenapadlo, co chce udělat. Neřekla by to do něj, napadlo ji to až ve chvíli, kdy se začal pomalu, ale jistě přibližovat k jejím rtům. Vytřeštila oči a ztuhla. Ani se nepohnula, tohle ji prostě muselo překvapit. Jakmile ucítila jeho rty na těch svých, jen na chvilku, ale i tak to v ní zanechalo zvláštní pocit. Příjemný, jenže... Dostala strach. Byli kamarádi, opravdu hodně dlouhou dobu. Co se teď změnilo? Bylo to zvláštní, ale i ona začala přemýšlet jinak. V době, kdy ucítila jeho rty, přirozeně přivřela oči a ano, byla spokojená, ale i tak se bála. Co když se to teď celé pokazí? Co když tohle nevyjde? Co když ztratí nejlepšího přítele? Odtáhla se od jeho rtů, otevřela oči a zmateně ho pozorovala, bez jediného slova. Nechtěla, aby odešel, ale... Satoshi, já... Jsi si jistý?... Z jejích očí čišilo zmatení, strach, nejistota...

Well... Fuck. Tohle teda nic nevyřešilo, nic se nezlepšilo, spíše naopak. Vyvolalo to očividně spoustu otázek jak u ni, tak u mě. Ano, byli jsme dlouho přátelé, opravdu blízcí přátelé, a teď tohle. Já sám nevím kde se to ve mě vzalo, ale cítil jsem se tak už v té chvíli co jsem ji uviděl na náměstí, srdce mi poskočilo radostí a... Cítilo se jinak než tehdy, tehdy to bylo jen přátelství, teď už chtělo něco víc. Já... Jsem si jistý, více než kdykoliv jindy. Odpověděl jsem ji dosti jistým hlasem. Měl jsem Eli opravdu rád, miloval jsem ji, jak jsem si teď uvědomil. Byla prostě taková má spřízněná duše, se kterou jsem si vždy rozuměl, a teď mé srdce řeklo, že už mu přátelství nestačí a chce si pojistit, že tento zdroj štěstí nikdy neztratí.

Mohlo ji to napadnout. Nejpozději ve chvíli, kdy se jí zeptal, jestli může něco zkusit, jenže... Nenapadlo. Teď už ho nemohla brát jako kamaráda, a vlastně... Musela k sobě být upřímná. Když se jí dotkl, když ji objal okolo pasu, tak to tak také necítila, jen si to odmítala přiznat, když byli přáteli tak dlouho. Vyslechla si jeho odpověď a jen přikývla. Prostě... Mám strach. Zašeptala, ale objala ho a mezi prsty sevřela jeho košili. Rozhodně teď nesměl odejít, to by byl to nejhorší, co by mohl udělat. Já myslela, že máš dívku. Nevěřícně zakroutila hlavou, ale dobře, hodně dlouho se neviděli.

Také jsem ji pevně objal a přitiskl jsem si ji k sobě. Nemusíš mít strach, já... Já tě miluju. Zašeptal jsem konejšivě a zabořil jsem tvář do jejích vlasů. Každopádně to co řekla mě přinutilo ztuhnout. Jo, to... To asi vysvětluje kde jsem celou tu dobu byl, dejme tomu, že... Že jsem nechtěl vidět světlo světa. Vysvětlil jsem krátce. No, snad to jakžtakž pochopí, nechtělo se mi to teď vysvětlovat, byl jsem teď s ní a chtěl jsem ji přesvědčit že se nemá vůbec čeho bát, že už ji neopustím.

Cítila se tak bezpečně v jeho objetí, tak bezpečně jako nikdy jindy. Nechci, aby to celé skončilo... Kdyby se tenhle vztah zhroutil, ztratila bych svého nejlepšího přítele... Pevněji stiskla jeho košili a hlavou se zapřela o jeho rameno. Pak si ale všimla jeho reakce a zbystřila. Okamžitě pochopila, co tím myslí, bylo jí to jasné. Z tónu, kterým to řekl. Jenže když už to bylo tak dlouho, tak... Zajímavé, že se z toho tak dlouho nedokázal vzpamatovat. Umm. Zamumlala. Nebyl nejspíš dobrý nápad to teď řešit, ani on nejspíš nechtěl, jinak by jí řekl víc. Počkej chvíli. Chtě nechtě ho pustila a odtáhla se od něj, na něco zapomněla, něco, co si nepřestala vyčítat. Zvedla se ze dřepu a došla někam do obýváku, odkud se vrátila s dezinfekcí a vatou v ruce. Podej mi ruku... Vyzvala ho s vážným výrazem. Možná pro to nebyla vhodná chvíle, ale jeho zdraví bylo přednější.

Krátce jsem ji pohladil po vlasech. Neskončí to Eli, já nedovolím aby se to zhroutilo. Odpověděl jsem ji šeptem. Nechtěl jsem aby se bála. Já jsem také nebyl úplně v klidu, ale musel jsem věřit, musel jsem věřit tomu že se nic nepokazí a že to vydrží, musel jsem věřit tomu že jsem to tímto celé nezničil. Jakmile se ale zvedla a odešla, trochu jsem zbystřil. Kam to šla? Pro co šla? He? V hlavě jsem měl opravdu hodně otázek, ale všechny se vyřešily tím malým předmětem co držela v ruce, když se vrátila. Bylo mi jasné na co to je, tak jsem si jen vyhrnul rukáv na mé zraněné ruce, abych ji to usnadnil, poté jsem ji podal ruku. Jak si přejete sestři. Odpověděl jsem ji a trochu jsem se zachechtal, abych tak trochu... Odlehčil atmosféru.

Spokojeně zamručela, když se dotkl jejích vlasů. Ani mu nemohla nevěřit, nemohla nevěřit tomu, že jim tohle vydrží - znali se dost dobře, byli si tak podobní, ale zároveň trošku rozdílní, přesně jak to má být. Navíc Satoshi jí dokázal zpříjemňovat život, i když byli kamarády. Jenže to už je pryč, ztratilo se to s jedním dotykem a potvrdilo prvním polibkem. Pak se ale musela odtáhnout, i když jí v jeho objetí bylo tak příjemně. Vrátila se s dezinfekcí a kriticky si prohlížela jeho ruku. Umm, přestaň mi vykat, nebo to bude bolet. Postěžovala si a trošku se zašklebila, když se zasmál. Vždycky byl takový. Vyčistila mu ránu a zakroutila nad tím smutně hlavou. On prostě raději než aby ji nechal spadnout, si šel dobrovolně dát pusu s asfaltem. Nakonec položila dezinfekci na stůl a políbila ho na tvář.

Určitě nám to vydrží, neexistovala možnost že by to nevydrželo. Jistěže, hrozně se omlouvám, má paní. Odpověděl jsem ji s úsměvem. Neměl jsem problém s tím že mi tu ránu čistila. Ano, bolelo to, ale ne tolik abych si musel stěžovat. Každopádně, když mě políbila na tvář, mírně jsem se pousmál. Mmm, proč tak příjemné odměny nemůžou rozdávat sestřičky v nemocnicích... Řekl jsem, ale poté jsem se zasmál, samozřejmě jsem tohle myslel jen jako vtip.

Povzdechla si, když pokračoval v těchhle provokacích. Už byl takový, nezmění ho, a možná nechtěla, prostě to byl Satoshi, se vším všudy. Byla opravdu ráda, že ho dnes potkala, že to setkání proběhlo takhle... Pak ale zbystřila, jako by ji něco vstoupilo do snu, když se zmínil o tom, že by mohl dostávat takové odměny v nemocnici. Sjela ho pohledem a nesouhlasně zakroutila hlavou. Nejspíš proto, že si váží svých životů. Odsekla tak napůl uraženě, spíš hraně uraženě, protože si ihned potom ukradla z jeho rtů další polibek.

Musel jsem se zasmát tomu jak žárlivě mi odpověděla, přerušila mě ale tím že mě políbila. Mmm... Tohle mi v životě chybělo. Byli jsme úžasní přátelé, jak bylo znát z toho jak jsme se spolu bavili, ale teď... Teď to bylo zase o něčem jiném, bylo to zase o kus dál. Jakmile polibek skončil, pevně jsem kolem ní obepnul své ruce a přitiskl jsem si ji k sobě. Ale no tak, snad mi nebudeš žárlit? Zeptal jsem se ji s upřímným úsměvem na tváři, přičemž jsem si ji prohlížel se zamilovaným a zasněným pohledem.