Chata na okraji okresu (Majitel: Eleria de Shi'-Tsuki)

*překvapeně zamrkala a trošku se zašklebila* Ale kdo tu mluví o přepadení, to je stále ta horší možnost, která... Ano, uznávám, ta by se asi těžko řešila slovně. *odpověděla s povzdechem, ale u jiných situací si byla jistá, že by to nějakým způsobem určitě šlo. I tak ji tahle jeho odpověď překvapila, i když nepředpokládala, že by toho byl schopný, přeci jen jí přišlo, že při takových situacích ho nějaký tik nutil reagovat podle jeho vlastního uvážení. Když jí takhle oznámil, že on je ten, kdo bude dnes vařit, jen se zakřenila a už otevírala pusu, aby něco namítla, ale z toho jeho tónu bylo více než jasné, že by to bylo naprosto zbytečné* Nechceš ani pomoct? *zeptala se nakonec s menším povzdechem a nasoukala se do svého oblečení - na rozdíl od něj se musela obléct celá, i když byl tohle její barák, tak se tu stejně nechtěla promenádovat oblečená jen napůl*

Zeširoka jsem se usmál a popošel jsem k ní, přičemž jsem ji objal. Né, teď zase budu hýčkat já tebe. Řekl jsem s úsměvem a letmo jsem ji políbil na špičku nosu. Raději jsem ji ani neodpovídal na to, jak uznala to že mám pravdu, bylo mi jasné, že tím myslela jen tuto situaci, ale dále jsem to nehodlal rozebírat. Až ji bude nějaký mladý šílenec neustále otravovat, sama uzná že to slovně vyřešit nejde, do toho se budu muset vložit já.

*když ji takhle objal, také ho trošku na oplátku přivinula k sobě a jen dlaní přejela po jeho tváři* Mmm...Musím uznat, že to zní opravdu lákavě, no dobře, ty už jsi mé schopnosti viděl...*vzpomněla si, za jaké situace musela vařit, opravdu se jí do toho předtím nechtělo, protože byla rozhozena z té jejich hádky, ale prostě to jednou muselo přijít, i když to oba ustáli - zbývalo však už jen málo* Takže teď jsi na řadě ty, že? *zeptala se ho s takovým pobaveným úsměvem, než ho pustila a chytila ho místo toho za ruku, aby ho dovedla opět do kuchyně, i když v tomhle malém domečku bylo snad nemožné něco nenajít*

Jakmile mě takto dotáhla do kuchyně, jen jsem se trochu zasmál a opřel jsem se o kuchyňskou linku, přičemž jsem chvíli uvažoval co by ji tak mohlo chutnat. Nakonec mi hlavou probleskl jeden dostatečně nenáročný a chutný pokrm zároveň, navíc bylo téměř jisté, že tady bude mít všechno potřebné, jelikož to příliš náročné na suroviny ani přípravu opravdu nebylo. Tákže, co kdyby sis někde pohodlně hačnula, zatímco já budu připravovat jídlo? Navrhl jsem s pokřiveným úsměvem na tváři a podíval jsem se ji přitom do očí, zároveň mi v očích trochu pobaveně zablesklo.

*když se takhle opřel o kuchyňskou linku, prohlédla si ho a jen tak nespokojeně zamručela, když ji požádal o to, aby si šla sednout* A-ale... Nechceš ani říct, kde jsou věci, které potřebuješ a...A tak? *zeptala se ho a zadívala se do jeho očí. Tenhle jeho návrh se jí moc nelíbil. Má si sednout a jen tak čekat?... Ve svém vlastním domě? Ale noták. Navíc si všimla tohohle jeho pohledu, který ji vedl k přemýšlení o tom, jestli ji takhle jen neprovokuje, ale i tak to vypadalo, jak by vůbec nechtěl pomoct, a tak si nakonec jen tak pro sebe zamručela a šla si sednout*

Nemusíš se bát, určitě se tu nějak vyznám. Odpověděl jsem ji pobaveně a jakmile se posadila, začal jsem s přípravami. Nejdříve jsem prohrábl kdejaký šuplík a poličku, abych našel nějaké základní věci. Nakonec jsem popošel k lednici a otevřel jsem ji, přičemž jsem hledal nějakou zeleninu - Sáhl jsem po rajčatech, okurce, a podobné zelenině, přičemž jsem poté vytáhl také dva druhy salámů a vše jsem to položil na kuchyňskou linku. Začal jsem s krájením všeho tohoto jídla na malé kousky, přičemž jakmile jsem byl hotov, vytáhl jsem pánev a vše jsem na ní nedbale vhodil, přičemž jsem to vše dochutil solí a kořením. Pánev jsem poté položil na rozehřátý sporák. Tákže, tohle bylo první co mě napadlo - Večeře ze všeho co člověk najde v domácnosti. Řekl jsem s úsměvem, když jsem stál u pánve a kontroloval jsem jídlo.

*když se posadila a sledovala to, jak se hrabe v šuplíkách, jen si tiše povzdechla - kdyby si řekl, tak by mu přeci pomohla, vyznala se tu přeci jen o dost více než on, když nikdy v kuchyni nic nedělal. Nakonec to ale vypadalo tak, že našel vše, co chtěl, a tak se jen pohodlněji usadila a zaklonila hlavu, přičemž zavřela své oči - zatraceně, stále byla dost unavená, ale bude možné, že ji to jídlo probere. Jakmile Saiichi promluvil, otevřela své oči, podívala se směrem k němu a zvedla se ze židle* Mmm? Improvizace? *zeptala se tiše a pousmála si, přičemž docapkala k tomu jídlu a čichla si - bezděky si olízla rty a s úsměvem si ho prohlédla*

Zeširoka jsem se samolibě usmál. Áno, improvizace, to bych musel nejdříve navštívit obchod, abych mohl uvařit něco složitého. Odpověděl jsem a pokrčil jsem rameny. Nakonec jsem usoudil, že podle vůně, vzhledu a chuti jídla už je asi čas přesunout ho z pánve na talíře. Natáhl jsem se proto pro dva talíře a jídlo jsem na ně naložil, poté jsem jen došel k nejbližšímu stolu a talíře jsem na něj položil, samozřejmě jsem nezapomněl na příbory. Tak tedy dobrou chuť. Zamumlal jsem a posadil jsem se ke stolu.

*pokrčila rameny* Vůbec to nevypadá špatně. *řekla s úsměvem a když takhle nandal na talíře jídlo a vlastně všechno obstaral sám, s povzdechem si šla opět sednout. Na takové obskakování nebyla úplně zvyklá, ale jistě by to šlo rychle.* Mňam. *zamumlala si pro sebe už když to jídlo viděla a ani ho ještě neochutnávala, potom se podívala na Saiichiho a uculila se.* Dobrou chuuuuť. *oznámila a vzala si příbory, přičemž se pustila do jídla a spokojeně se přitom culila*

Jen jsem si ji chvíli jen tak prohlížel, i když už začala jíst. Když mi tímto způsobem popřála dobrou chuť a pustila se do jídla, usmál jsem se. Připadala mi opět taková... Krásná a nevinná, v podstatě tak trochu jako dítě, i když to by bylo poněkud... Divné, kdybych ji považoval za dítě a přitom s ní chodil. Prostě mi to přišlo tak, že část jejího uvažování stále nebyla úplně dospělá. Nakonec jsem jen zakroutil hlavou a také se dal do jídla.

*když si dala pár soust, podívala se do jeho očí, protože si všimla, že ji nějakou dobu sleduje a ani si nic nedal - když ale začal jíst, její zaražený výraz se opět ustálil na úsměv a jen kývla* Je to opravdu moc dobré, navíc... Vzhledem k tomu, že jsi improvizoval, o to to má větší hodnotu. *oznámila mu takovým veselým tónem. Kdyby mu přišlo, že se chová trošku dětinsky, no, je to možné, protože přeci jen na rozdíl od něj ještě dospělá není, a tak je to celkem pravděpodobné vzhledem k tomu, že jí je jen 16*

Trochu jsem se pousmál a polkl jsem sousto, které jsem zrovna žvýkal. Nejsi ty na improvizaci nějak vysazená? Zeptal jsem se pobaveně, jelikož to tak opravdu vypadalo. Kdykoliv jsem improvizoval, jí to ohromilo, ať už to souviselo s hudbou nebo s vařením. Ano, skutečně mi připadalo, že se někdy chová až dětinsky, a uvědomoval jsem si, že ještě není dospělá, ale to pro mě nebylo nic negativního, naopak jsem byl rád, že není tak upjatá a vážná, jako některé jiné dospělejší dívky.

*zasmála se tomu, na co se jí právě zeptal* Ále, no... Tak něco takového se hold oceňuje, každý se dokáže něco naučit nazpaměť, ať už jde o recept nebo něco jiného, ale kdo zvládne udělat něco, co předtím nikdy nezkoušel? *zeptala se ho s úsměvem a doslova se ládovala jídlem, protože to vážně bylo dobré. Kdoví, jak se bude Eli chovat za pár let? Ale tohle je prozatím takové její typické chování, protože před Saiichim má pocit, že se nemusí chovat nijak dospěleji*

Zeširoka jsem se usmál a vyslechl jsem si tu její teorii o improvizaci. Dobrá tedy, proti tomu nemůžu nic namítat. Odpověděl jsem ji a trochu jsem se zachechtal, poté jsem pokračoval v jídle. Na tomto nebylo nic složitého, prostě nakrájet zeleninu a nějaké maso a náhodně okořenit - Nepovažoval jsem se za dobrého kuchaře kvůli takovýmto jídlům, ale těm složitějším které jsem dobře ovládal. Každopádně jsem byl ale spokojený s tím, že ji to chutná.

*pokrčila rameny a uculila se - i kdyby proti tomu měl nějaké námitky, nebrala by je, protože tohle byl prostě její názor, pomalu, tedy rychle spíš dojídala své jídlo a dojedla ho rychleji než Saiichi, což mohlo působit trošku zvláštně vzhledem k jejich nesrovnatelné výšce, ale prostě jí to chutnalo, i když snad na tom nebylo nic super-zvláštního ani zajímavého, ale nejspíš to bylo tím kořením, které tam do toho nasypal, sama nevěděla, ale bylo to prostě dobré.* Mmm... *zamumlala spokojeně*

Také jsem dojedl a poté jsem se zvedl od stolu, přičemž jsem sebral oba talíře ze stolu a došel jsem s nimi ke dřezu, přičemž jsem se pustil do umývání nádobí. Během několika minut jsem byl hotový, takže jsem se jen otočil a opřel jsem se o kuchyňskou linku. Takže předpokládám, že jsi spokojená? Zeptal jsem se a pokřiveně jsem se usmál, přičemž jsem si ji prohlížel. Bylo očividné, že ji to chutnalo, i když mohla mít prostě jen takový hlad že by snědla úplně všechno.

*podívala se na něj, jak posbíral všechno nádobí a umyl ho* Uhmm... *sledovala ho a trošku si vyčítala, že nebyla rychlejší, protože přeci jen tohle byl její dům, a tak by bylo dobře, kdyby to on neumýval, ale stále existovali lidé, co si razili zásadu, že k vaření patří i úklid nádobí, no, budiž, ale stejně si připadala v tuhle chvilku poněkud..Jak to nazvat...nepotřebná? Zvedla se a docapkala k němu, přičemž se vyhoupla na špičky a dala mu malou pusu na nos* Samozřejmě, že jsem spokojená, takhle mě obskakovat... *špitla a jen pobaveně zakroutila hlavou*

Zeširoka jsem se usmál a své ruce jsem umístil na její boky. Já své dluhy splácím. Odpověděl jsem ji s úsměvem, čímž jsem narážel na to, když také u mě vařila a uklízela, přičemž odmítla pomoc. Navíc musela vařit za poněkud... Psychicky negativních podmínek, jelikož podle toho jak při tom vypadala, asi ji ta naše hádka skutečně vzala. Tohle byla tedy taková maličkost, kterou jsem udělal abych se necítil dlužný nebo tak něco. Poté jsem se k ní naklonil a letmo jsem ji políbil. Takže... Co budeme dělat teď? Zeptal jsem se s pokřiveným úsměvem na tváři a zadíval jsem se ji přitom do očí.

*pousmála se a dlaněmi přejela přes hřbety jeho rukou, které měl umístěné takhle na jejích bocích. Potom své ruce přesunula na jeho záda a lehounce po nich přejela dlaněmi - přeci jen se předtím oblékl jen tak napůl, takže horní část těla nezakrývala žádná košile ani tričko, což v jeho případě vůbec nevadilo - přeci jen tu s ní byl sám, a tak nebylo co zakrývat.* Já si toho cením, samozřejmě. *špitla a stále si držela svůj obvyklý úsměv, i přesto, že ji napadlo, co to vlastně splácí a na ten den pěkné vzpomínky neměla, opravdu to v té době vypadalo dost beznadějně, ale nejdůležitější je, že se to nakonec vyřešilo.* Umm? Nevyhovuje ti takhle tu stát opřený o linku a držet si mě u sebe? *zeptala se pobaveně*

Zeširoka jsem se usmál a trochu jsem pokrčil rameny, přičemž jsem malinko prsty sevřel její boky, ale jen zlehka. Samozřejmě, že mi to vyhovuje, ale není to ta největší blízkost, kterou ti můžu nabídnout. Odpověděl jsem ji pobaveně a trochu jsem na ní mrkl. Áno, to co jsem ji splácel ji asi připomnělo ten den, kdy jsme se opravdu ošklivě pohádali a vypadalo to, že se rozejdeme. Taky mě v ten den opravdu rozzuřila, tím když si myslela že pro mě není nic víc, než jen další úlet. No, nebylo dobré na to myslet, takže jsem tyto myšlenky zahnal do temných zákoutí mé mysli.

Mmm... *spokojeně zamručela a svou hlavu si opřela o jeho hruď, jen tak nevinně a spokojeně přivřela oči - své ruce stále měla umístěné na jeho zádech, kde se občas jemně pohnuly za účelem pohlazení, byly ale umístěné tak, že to vypadalo, jako by si ho chránila, jako by chránila své teritorium, asi takové objetí.* Tak-...*zadrhla se a trošku zvedla hlavu, aby se mohla podívat do jeho tváře, přitom ale trošku zčervenala a uhnula pohledem* To samozřejmě vím, ale... Tohle mi prozatím stačí. *špitla s menším úsměvem. Také nechtěla už myslet na události, které se staly, přišlo jí to zbytečné, přeci jen už je to za nimi a... Prostě ji tenkrát rozhodil, to je vše. Teď vypadalo vše jinak, takže vše nasvědčovalo tomu, že ta hádka předtím byl prostě jen omyl, no, něco takového se stává a byla ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.*

Zeširoka jsem se usmál a zabořil jsem tvář do jejích vlasů, také jsem si samozřejmě nemohl na tuto situaci stěžovat. Dobrá tedy, jak myslíš. Odpověděl jsem ji šeptem a trochu jsem pokrčil rameny. To, jakým stylem mě objímala, mě pobavilo. Skutečně mě asi považovala za svůj "majetek", což bylo vcelku normální, většina dívek takto uvažovala, když jsem jim k tomu dal příležitost, o to horší pro ně muselo být, když jsem se jednoho dne rozhodl, že mě už přestaly bavit. No, tady jsem k tomuto zatím nedospěl a podle všeho také dlouhou dobu nedospěji, pokud se tedy nestane nějaká výjimečná událost, která už vlastně nastala, naštěstí jsme se z ní ale dostali. No... Naštěstí... To ještě ukáže čas, jestli to bylo štěstí, nebo prokletí.

<3

A bylo to...Štěstí <3 :3

Za chvilku už byly u chaty Eleri. Nebylo to moc daleko od toho obchodu, a tak sem dorazili zhruba za 10 minut. Už si vzpomínáš? Zeptala se Satoshiho, přeci jen by bylo dobré, kdyby si zapamatoval, kde bydlí. Áno, dlouho se neviděli, ale znovu už ho nenechá jen tak zmizet, když má na něj číslo. Odemkla dveře, sundala si boty, za Satoshim zavřela, počkala a docapkala s ním do kuchyně. Táák, tady si to určitě pamatuješ. Prohlédla si ho, připravila mu pánev, zeleninu i koření a zapřela se o linku. Možná ho chtěla takhle hypnotizovat pohledem, trošku provokovat. Byla zvědavá, jak je na tom, jestli se zlepšil nebo ne.