Námestie

Jeho dotyky ji tak strašně příjemně hřály, bylo to skoro jako její vytoužený sen, zase se cítila jako živá. Spokojeně zavrněla, ještě chvíli se k němu lísala než se nakonec na něj podívala a vesele se usmála."Byla jsem sama v bytě, bála jsem se vyjít..nikde nikdo nebyl..nechtěla jsem být z toho smutná, že si to opravdu potvrdím, že tady nikdo není..Ale nakonec jsem se přemohla a vyšla ven..Jsem za to ráda, díky tomu jsem tě našla..."Zašeptala tiše, chvíli se zamyslela nad tím, jak se dříve k němu chovala, zavrtěla hlavou, tentokrát to chtěla napravit. Stoupla na špičky, chytila ho jednou rukou něžně za bradu a přitáhla si ho k polibku.

Objímat Meggy bylo tak příjemné, takhle v klidu a pohodlně se nikdy necítil. Mohl by takhle zůstat roky. "Byla jsem sama v bytě, bála jsem se vyjít..nikde nikdo nebyl..nechtěla jsem být z toho smutná, že si to opravdu potvrdím, že tady nikdo není..Ale nakonec jsem se přemohla a vyšla ven..Jsem za to ráda, díky tomu jsem tě našla..." Tenhle pocit znal moc dobře. Když byl malý, jeho rodiče odjížděli z Francie do Anglie, kvůli práci. Proto v tom velkém domově zůstával sám.  Ty dlouhé a trvající dny vůbec neubíhaly, připadalo mu to jako nespočet let. Ty měsíce nikoho neviděl. Bál se jít ven, protože nechtěl vědět, co se venku děje. Tohle zažíval každý týden nebo měsíc. Když tak nad tím přemýšlel, zničehonic mu Meggy přitáhne bradu a políbí ho. Neví jak se má cítit. Polibku se nebrání, naopak ho opětuje. přitáhne si Meggy k tělu a jednou rukou ji obejme kolem pasu, druhou jí proplete její krátké vlasy. Políbí ji znovu, nemůže se jí nabažit. Doslova. Pak se ale zasekl - musí se ovládat. Podívá se jí do očí a usměje se. Neví co má říct. Meggy se mu odjakživa líbila. Já věděl, že se to jednou stane. Vždycky jsem to věděl. Levou rukou jí proplete prsty a lehce ji stiskne. Co máš v plánu teď? Co podnikneme? Zeptá se mile a pousměje se.

Zavřela oči, když ji políbil a vychutnala si ho, pak je pomalu otevřela. Srdce ji bušilo jak splašené, tak moc dlouho si přála tohle udělat, ale vždy se toho bála..Podívala se mu do očí a sladce se usmála."Vždy jsem si to přála..víš..Twine.."Na chvíli se odmlčela a ještě se nad tím zamyslela, jestli dělá správnou věc. Její tělo pokrylo příjemné teplo, když byla v jeho blízkosti, zhluboka se nadechla, podívala se mu zpět do očí." Miluji tě Twine, víc než cokoliv na světě a nechci tě už ztratit.."Jakmile to dořekla..začala se červenat a podívala se jinam.

" Miluji tě Twine, víc než cokoliv na světě a nechci tě už ztratit.." Nikdy by nečekal, že by mu to někdo řekl. Že by mohl milovat? Že by někdo mohl milovat jeho? Je to vůbec správné? Takový člověk s tak temnou historií, to přeci nejde. Sice to není poprvé, když mu o někdo řekl, ale teďka ví, že je to hodně důležité. Jen přeci jde o Meggy, záleží mu na ni víc než na čemkoliv jiném, udělal by pro ni cokoliv. Neví co má dělat. Přepadl ho strach. Strach z toho, že jí může nějak ublížit. I když to asi nehrozí, protože má podobnou minulost jako on. Ale věděl, že tohle chce udělat, a že to tak musí být. V objetí se po dořeknutí věty koukne jinam. Tohle by jen tak neřekla, ví že je to pro ni taky důležité. A jen ořeci je trochu stydlivá. Jednou rukou ji obejme kolem pasu, chce aby se cítila v bezpečí a aby věděla, že mu může důvěřovat. Lehce nakloní hlavu, aby se jí mohl podívat do očí. Miluji tě a chci, abys to věděla, že tu pro tebe jsem a vždycky budu. Zároveň byl nervózní, zároveň mu spadl z srdce kámen. Lehce pohladí Meggy po tváři a stiskne ji ruku.

Na chvíli zavřela oči, začala ji přepadat nervozita a strach, bála se..že když se otevře..bude ji ublíženo jako dříve. Její minulost se s ní táhla už velmi dlouho, bylo na čase, aby ji konečně hodila za hlavu a přestala stále v ní žít. Při jeho slovech se lehce zachvěla, otevřela oči a podívala se mu do očí."Arigato..."Zamumlala a začala se červenat jak rajčátko, pevně ho objala a otřela se hlavou o jeho hruď. Konečně po dlouhé době mohla být šťastná.

Probudím se v autě. Kolem se válí flašky od vína, whiskey, krabičky cigaret, pytlíčky s trávou a kdo ví čím. Koukám kolem sebe, jsem na zadním sedadle. Nejsem v obleku, na sobě mám bílé tričko, černou zipovou mikinu a přes to kabát, místo klasických bot mám na noze pohodlné NMD. Ani nevím jak dlouho jsem spal. V autě se posadím. Rozkoukám se - venku prší, kapky vody lehce ťukají na okno Rolls Royce. V rádiu hraje Lo-Fi stanice. Podle melodie poznávám Jinsang - . Lepší načasování si rádio nemohlo vybrat, hrálo to přesně do nálady. Chvilku nic nedělám, koukám se do pochmurných mraků, nad ničím jsem v tu dobu nepřemýšlel, nechával jsem se unášet vlnami klidu a rovnováhy, která mě ale hluboko uvnitř nenápadně týrala. Nasadím si TH kšilotovku, kapuci a do deště vystoupím ven. Zpustlo, nikde nikdo. Nademnou svítí lampa - spíše bliká. Nevidím kolem sebe nic jiného než "ZAVŘENO", nic jiného než šedo, nic jiného než prázdné město. V autě sáhnu po flašce; Chivas Regal. Loknu si, vyprošťovák a rozhlédnu se kolem. Nikde vážně nic.

Rádio si přenesu do mobilu, Airpody si strčím do ucha a nevědomky procházím uličkami. Nostalgie, nic jiného mě nenapadá. Procházím kolem Baru, Nemocnice, dostanu se k jezeru, vracím se k Sugar Café, vidím Restauraci. Loknu si z flašky, restaurace je zavřená. Vytáhnu pistoli ze světle pískového kabátu, střelím 3-4 krát do zámku a otevřu si. Je tu zatuchlo, usazený prach, pár stop, ale jinak na to, že tu nikdo zřejmě nebyl, velice pěkně uklizeno. Podívám se do kuchyně, zapnu světla, rozsvítí se a vidím prestižní luxusní vybavení. Podívám se do lednice, pár mrkví, salát, bazalka, rajčata, nějaké sýry, jehněčí maso, máslo, pažitka. Vedle lednice je koření, hmátnu po něm, vytáhnu ingredience na jehněčí steak a pustím se do vaření. Vše funguje jako nové.

Místo toho, aby někdo vařil mě jak jsem zvyklý si vařím já sám sobě. V uších stále hraje stanice, momentálně . Uvařeno, posadím se k lince vedle pár talířů, ubrousků a vidliček. Židli improvizovaně udělám pár dřevěných krabic, posadím se a ochutnám steak. Jako nusret. Akorát, vše perfektní, jen přece se ty kurzy za 7000$ vyplatily. Vezmu talíř a vidličku do ruky a vrátím se do uliček. Vlakové nádraží, krčma, a jsem zpátky u baru. Jen tak si sednu uprostřed uličky. Nic necítím. Už nevím co je to láska, co je to nenávist, co je to radost, co je to smutek. Prožívám něco nepopsatelného. Zdá se že jsem byl odsouzen k osudu horšímu než je smrt. Co je horší než smrt?

Zůstat sám.

Dojím poslední sousto masa a talíř hodím někam nad střechy. Necítím se silný ani slabý, talíř jsem hodil nad střechu bledě oranžového baráku. Slyším, jak se roztříštil na kusy. Když vstanu a podívám se na oblohu, uvědomím si, že stále prší. Nepromokavý kabát slouží dobře. Sáhnu do má pravé kapsy u černé zipové mikiny. Najdu tam zapalovač, ve vnitřní náprsní kapse od kabátu najdu dýmku a sáček s tabákem. Nasypu tabák to dýmku a zapálím jí, opatrně jsem skrčený, aby déšť nezhasl dýmku. Když projdu uličkou, za rohem vidím své auto. Nastoupím do něj a nastartuju motor. Rozjedu se, vjedu na starou pumpu, vejdu do stanice a najdu benzín. Naložím jím celý prostorný kufr neobvyklé andělsky bílého Rolls Royce a zároveň si natankuji. V kufru jsem měl různé zbraně a nože a meče. Když už tu ale není práce ani lidi, na co potřebovat něco takového. Sbalím si pár redbullů, trošku jídla a šlápnu na pedál.

Jedu do nekonečna, cesta stále rovná, nezastavím ani nezpomalím. Stále poslouchám Lo-Fi stanici. Neplánuji přestat jet, prostě se koukám kolem, držím volant ale zároveň ho necítím. Vyjedu z R2, dojedu do R1. Projedu si tady uličky, Otočím to a opět do nekonečna. Jsem v R3. Nepořádek, pár squatterů a drogově závislých leží uprostřed silnice. Doplním si benzín galonem z kufru a jedu dál.

Nevím kde jsem. Zcela nové místo. Žádné R1, R2 ani R3. Malé švédsku-podobné městečko. Do GPS si najdu polohu - vlastně asi ne. Nejde to, otočím auto a jedu zpátky do R2.

Asi jsem opět usnul - probudím se na náměstí. Na zadní sedačce, kolem mě jsou flašky a krabičky od cigaret. Rozkoukám se a auto je perfektně zaparkované. Na stejném místě jako minule. Hraje mi tu Lo-Fi rádio z auta, venku je pochmurně a prší. Deja vu, jako by se to opakovalo, ale v kufru je pár prázdných galonů od Dieslu. Vyjdu z auta, lehnu si na střechu a cítím, jak na mě prší.

Svět mě přemohl. Myslel jsem si, že něco dokážu, ale asi ne. Jen přece mě dohnal, starý dávný kamarád z dob, kdy jsem na tom byl hodně nízko. Že bych se někomu otevřel? V tu dobu jsem byl níž než potkan. Nejhlubší místo mé mysli, tajný tajemný černý koutek u srdce které necítím. Mám z toho místa strach, první emoce co cítím. Starý kamarád se vrátil, a zřejmě bude moje jediná společnost - samota. Vítej zpátky, příteli.